Ani se mi nechce věřit, že už je čas k napsání druhého dílu. Kdo se řídil mými skromnými radami, je dnes již plnohodnotný kytarista, a jak jsem slíbil, vrhneme se na konkurenci a v podstatě k jejímu pokoření a nebojím se to říci, k úplné nihilizaci.
Co je mi platné, že cvičím dvanáct hodin denně na nástroj, který mi v lepším případě určili do života rodiče, protože kdybych věděl, co mě čeká, když jsem si ho vybral sám, zůstal jsem radši u toho ping-pongu nebo modelingu. Dnes bych tedy mohl být již mnohaletý úspěšný závodník, s trofejemi po celém bytě a půlce chaty a po mně, jako majiteli Nadace pro zneuznané umělce, by byla pojmenována nejedna restaurace, kde by možná právě v tuhle dobu by jich několik zrovna sedělo a lkalo nad krutým osudem. To se ovšem nestalo. Povíme si pěkně od začátku, jak k tomu došlo, respektive nedošlo.
Historická fakta
Narodil jsem se v malém městě v severních Čechách. Jestli si někdo myslí, že to nevadí, moc se plete. V malých městech se rodí jen géniové, kterým je dáno, že to o nich nikdo neví a musí se protloukat do větších měst, a když přijde čas, vtrhnou do metropole. Jinak by to nemělo smysl. Také celé dětství žijí mezi dětmi, jež podvědomě tuší, že ony se génii nikdy nestanou, všimnou si, že géniové jsou jiní, neúčastní se jejich vtipných her, spíše si čtou někde v koutku naprosto nepochopitelné věci a nesnaží se vynikat v disciplínách, které později hrají velkou roli zejména v obdivu u dospívajících děvčat.
Pravý génius tedy nesportuje, nekouří, nevymýšlí poťouchlé útoky na učitele, nestrká holkám do vlasů papírové kuličky obarvené v inkoustu. Nehází o přestávce houbou, nesbírá kartičky se sportovci nebo počítačových hrdinů. Také se nedívá na televizi a nechodí do žádných kroužků. Po přečtení těchto řádků vytane samozřejmě otázka, co vlastně tedy takový génius dělá. Ohóó... A jsme u toho – zaobírá se sám sebou, což je velký náskok před vrstevníky, kteří na to přijdou až v pubertě. Většinou je pro ně už pozdě.
Teď je třeba si uvědomit, do které skupiny patřím a jak jsem tedy na tom doopravdy. Každý si pamatuje své dětství a prosím tedy čtenáře, aby se v myšlenkách vrátili do té doby. Tam je celý klíč k úspěchu, který jsem si jako umělec vysnil. Nebojím se říci, že jsem se dlouhý čas jako génius cítil a také se podle toho choval. Všechno mi vycházelo. Až do té chvíle, než jsem zjistil, že po příchodu do většího města, žije v mé blízkosti několik dalších géniů, kteří jsou ještě geniálnější než já. To bylo nepochopitelné zjištění a dlouhé roky jsem zpytoval, co jsem kde zanedbal a kde se stala chyba. Jako předmět své geniality jsem si vybral hudbu a nešlo mi do hlavy, jak může někdo hrát lépe než já, a ještě ho jiní obdivují.
Někteří opravdu vynikající géniové se dokonce stali slavnými (a bohatými) již za svého života a ostatní nemuseli čekat na to, až zemřou. Tady jsem se uzavřel do sebe a skromně si svou genialitu užíval sám. Vědělo to o mně jen pár blízkých, již mi doslova pochlebovali, protože jsem je často hostil. Myslím, že to ke genialitě také patří. K čemu by mi byla, když se o ni nemohu občas s někým rozdělit?
Všiml jsem si ale, že již jmenovaní géniové, kteří se podvědomě stali mými protivníky, a tedy nepřáteli v cestě za úspěchem, jsou pracovití. To byla pro mě nejhorší rána pod pás. Vždycky jsem si myslel, a od útlého dětství v sobě živil tuto teorii, že génius je tak nějak géniem samo sebou a talent na všechno stačí. Utvrdil mě v tom i film Amadeus, kde máme takového génia přímo na talíři. Všemi obdivovaný Wolfgang se jen bavil, dokonce bavil i druhé, plno holek kolem sebe, skládal jen tak mimoděk, ani moc nechtěl a dobře bylo vidět, jak mu přepracovaní konkurenční skladatelé záviděli. A kdo se nakonec prosadil, všichni víme. Ale to byla jiná doba a postaru se žit nedá, to mě učili už v první třídě. A zde již vstupujeme do úplně jiné vody. Tady přestává veškerá legrace, protože jsem si uvědomil, že je potřeba s konkurencí tvrdě bojovat.
Konkurenční prostředí
Co se za tím skrývá? Všichni jsme již viděli nejednu reportáž o tom, jak musí modelky tvrdě pracovat, aby dosáhly světového úspěchu. Nestačí jim jen to, co jim Matka Příroda nadělila, tedy nadpozemsky krásný obličej a dokonalé tělo. Musí se naučit chodit po dvou nohách, kývat rukama v protirytmu, tedy ne levá ruka s levou nohou a pravá ruka s pravou nohou současně. To by nešlo. Otáčet se na konci mola dá neuvěřitelnou fušku a vrátit se na výchozí místo dvojnásobnou. Kdo absolvoval provazochodeckou školu, dá mi jistě za pravdu, jak je nesmírně těžké naučit se dlouhé kroky. V tom ovšem modelky více než vynikají. K tomu přidáme pocit, že ostatní modelky jsou hezčí a všechno dohromady vydá na učebnicový příklad tvrdé profesionální práce. Touhou každé z nich je však dostat se do spárů fotografa. Tady nastupuje již úmorná dřina, na jejímž konci je kalendář a meta nejvyšší – Playboy. Proč o tom všem mluvím? Umělci si musí uvědomit, že nic není zadarmo a kolik kolem nás běhá holek, které se všemi možnými prostředky snaží dostat alespoň kousek holé kůže na veřejnost, která je za to platí. A je mnohem těžší dostat na veřejnost malý kousek talentu, který zatím! není vidět. Co tedy musí kytarista udělat?
Ano, tušíte správně – být viděn.
Cesta ke slávě – příprava na boj
Jak ale na to? Prvním předpokladem je napodobování idolu. Tvrdíte, že žádného nemáte a že v sobě již dlouho cítíte génia, který se záhy neodkladně projeví? V tom případě si musíte pořídit psa. Ne ledajakého. Musí to být reprezentativní typ, který snese srovnání při návštěvě psího butiku. Tam hvězdy šoubyznysu často chodí a zde se odehrává nejdůležitější část profesionalismu. Odtud je již jen krůček k pozvání na večírek, na nějž si každá star připraví nějaký skandál. Proč by tam jinak chodila, kdyby nevěděla, že tam naprosto jistě zabrousí novináři. Dalším kritériem je vhodné jméno. Pokud se vám to vaše nezdá, není to ještě prohra. Z historie víme, že ne všechno bílé je bílé, a lze se lehce přejmenovat. Ale někteří umělci dosáhnou nejvyššího stupínku již svým občanským původem a vlastním jménem. Znám ale jen jednoho doživotního zlatého slavíka, kterému to bylo umožněno. Jinou věcí je využít svých schopností v jiné branži a spojit vše dohromady. Například ve sportovní. Když se vrátili zlatí hoši z olympiády v Sapporu a přistáli na Staromáku, rozvášněný dav vykřikoval na Dominátora – Hašek na Hrad. Když se v této zemi může brankář skoro stát prezidentem, proč ne vy zrovna třeba hudebním Mistrem? Chce to jen si pořídit ten rozvášněný dav. Ostatní přijde samo.
Soukromý život
Hned v úvodu na rovinu řeknu, že v žádném případě nesmíte mít žádný. Váš soukromý život se musí stát veřejným majetkem, a jedině s takovým máte šanci na úspěch. Diváci, fanoušci, čtenáři a vaši obdivovatelé potom znají váš život lépe než vy sami. Nic vám nepomůže tvrzení, že vše je jinak. Lidé vědí své. Má to nesporné výhody v tom, že skandály a průšvihy za vás vymýšlí někdo jiný, mnohem erudovanější, kdo v tom již umí chodit. Pokud ani tohle nezabere, zbývá již jen několik rozvodů a dalších manželství.
Outfit
Zde se dostáváme k tomu úplně nejdůležitějšímu a osudově zásadnímu. Každý slávychtivý génius prostě musí vlastnit vizážistu a stylistu. Tito (zajímavé, že jsou to převážně hoši) tvůrci vaší image se podílí na vašem úspěchu tak devadesáti devíti procenty (statisticky je to dávno ověřeno). Pro někoho je to hořké zjištění a dál věří svému talentu. Ale jsem si jist, že se o něm již neví. Vhodným použitím kosmetických pomůcek a důmyslných nástrojů se z vás stanou opravdoví šviháci, což v šoubyznysu už něco znamená. Váš outfit je přímá vstupenka do ráje, kde módní návrháři a podezřelí producenti rozhodují o kvalitě vaší hudby. Přece byste si to hned u vstupního turniketu nechtěli pokazit. Pak není již tak těžké účastnit se jako umělec různých soutěží krásy a televizních estrád. Je zde však jediné nebezpečí. Nelze zastínit svým projevem a outfitem těžce vybranou královnu. V porotě sedí lidé, kteří zanedlouho budou rozhodovat o vašem osudu, coby hudební star.
Konečný tah na branku
Jsme tedy již téměř připraveni vstoupit do světa šoubyznysu a pustit se s protivníky do boje. Zde už je všechno doopravdy, nic se neodpouští a připraveným štěstí přeje. Tady si každý sáhne na srdce a připustí si, kolik toho zanedbal. Zeptám se rovnou – navštěvovali jste taneční hodiny street dance, hip-hopu nebo alespoň aerobiku? Snažili jste se dostat se se svým videoklipem na televizní stanici Óčko? Kromě toho, že by vás tam lidi den za dnem více milovali, ještě byste pomohli ke štěstí desetitisícům posílačů seznamovacích esemesek tak odvážných, že ve vysněné Americe by byly věznice plné úchylů. Hrají vaše písně na desítkách rozhlasových stanic? Jste na titulních nebo alespoň předposledních stránkách bulvárních časopisů. Nejste? Předstihli vás jiní. Splnili jste svou povinnost a objevili se v televizním pořadu TopStar? Že ne? Kdo nebyl v TopStar, jako by nebyl.
Zapamatujte si to!
Ještě zbývá Třináctá komnata, ale tam je nabito, a televizní seriály, tam je také nabito, ale jistě se objeví další, kde vás již obsadí. Máte partnera, který vlastní hudební vydavatelství? Že ne? To je mi vás ale opravdu upřímně líto. Jste v jiném příbuzenském vztahu s některým významným producentem, skladatelem, který vaší hudbu složí posléze sám, a nebo není váš strýc politikem na vyšším levelu? Že ne? Proboha, do čeho se to ženete? No, je zde vlastně ještě jedno východisko. Stát se dýdžejem. To jsou dnes velmi považovaní umělci s mezinárodní reputací a bohatstvím, kterého kytarista nikdy nedosáhne. Ale nám jde přece o talent. A že jsme si nic neřekli o tom, jak hrát správně na kytaru. Nevadí. Myslíte si, že to někoho zajímá? Uvedl jsem snad dost důkazů, že jsou mnohem důležitější věci než brnkat na nějaké pádlo. Však se k tomu ještě vrátíme – ve třetím díle Jak ustoupit ze slávy, abych se mohl vrátit ještě úspěšnější
Závěr
Umělec nesmí čas věnovat umění, jinak jej čeká smutný konec a zmizí v propadlišti dějin. Zevrubným studiem dějin hudby jsem se poučil, že tisíce bezejmenných géniů takhle dopadly. Myslím, že určitě nikdo nechce rozmnožit již beztak děsivé množství.n
K jakým příležitostem pořídit psí obleček?
Elegantní typy volí za obleček svetříky, kabátky a kloboučky. Sportovci nosí mikiny, kšiltovky a prošívané bundy. Ideální šatník psa obsahuje alespoň tři oblečky – kombinézu na zimu, nepromokavou bundičku a svetřík. Jestliže čekáte nějakou mimořádnou rodinnou událost, měli byste uvažovat o doplnění psího šatníku o smoking nebo velkou večerní róbu.
Pes, který nosí oblečky pravidelně, je na ně zvyklý a jejich nošení se nijak nebrání. Nošení psích oblečků není jen kvůli parádě, ale hlavně z důvodů praktických: pes neprochladne (toto je důležité především u psů bezsrstých plemen nebo plemen se srstí bez podsady), pes si neznečistí a nezacuchá srst (to oceníme zejména ve chvíli, kdy spěcháme do práce), psa po koupání nebo po fyzicky náročné práci nemusíme balit do dek.
