Vážení čtenáři, předkládám zde první část dvanáctidílného seriálu Jak hrát na kytaru. Postupně se seznámíme se všemi úskalími kytarové hry, a hlavně se dozvíte, na co se dá v této nelehké činnosti narazit. V úvodní kapitole si dovolím rozvést spíše filosoficko-teoretickou studii.
Vše začíná výběrem správného nástroje, který má sloužit především k rozvoji vaší osobnosti a růstu v uměleckém životě. Takový budoucí umělec musí podstoupit svoji první cestu za kytarou do obchodu. Z vlastní zkušenosti radím, abyste nekupovali drahé a takzvaně kvalitní značkové nástroje. Chytří obchodníci podobné nástroje vystaví hned proti vstupním dveřím a doufají (a vlastně jsou si dokonce jisti), že je určitě hned někdo koupí. Mnou si ruce dopředu. Přitom vzadu, za plentou, mají stejné, kvalitní, neznačkové a velmi levné. Až když prodají ty drahé, přijde řada na ty schované. Samozřejmě vám nebudou nabízet takové, které nikdo nezná, a přitom většina z nás ví, že v Číně se už naučili vyrábět zboží, ze kterého se někdy až tají dech. Při tak obrovské produkci to už zkrátka ani nemůže být jinak.
Všimněte si, že světové kytarové hvězdy hrají na ty nejdražší nástroje a hlavně značkové. Ale ruku na srdce - kdo z nás si může říct, že už je zrovna taková světová kytarová hvězda? Myslím, že ani nemusím pokračovat.
Druhou věcí, než se začnete učit, je obrovské dilema - najít si kvalitního učitele, nebo se o to postarat sám? Jelikož už hraju opravdu dlouhou dobu, tak bych si opět dovolil poradit - zkuste to sami! Důvodů je několik a hned je prozradím. Když se vyskytne dobrý učitel, tak má snahu s žákem hodně pracovat. Ale to bývá dost často na překážku. Nesmírně žáka zdržuje, neustále se vrací k již probrané látce, zadává nesmyslné opakování, čmárá do učebnice, peskuje bezdůvodně ohledně držení, sezení, narovnává obě ruce a sleduje tolik zbytečných maličkostí, o kterých žák do té doby neměl ani tušení. A teď vypluje na světlo jedna důležitá pravda. Málokterý student si uvědomuje, že učitel přece také musel být dříve žákem. A jakého měl učitele? Možná se choval zrovna jako ten váš učitel, a ten se za to teď mstí na vás. Je to uzavřený kruh. Komu tohle dojde, má vyhráno. Z historie přece víme, že třeba Beatles žádné učitele neměli, a kam to dotáhli, no? A takových byly celé hordy. Vlastně skoro všichni, které obdivujeme. A nejdůležitější ze všech argumentů je ten, že každý má svůj vlastní rozum. A to se ani neodvažuju domyslet ten případ, že učitel dostane skutečně velmi nadaného žáka, kterým můžete zrovna tak být vy.
Co se pak stane? Učitel závidí, protože to okamžitě pozná, měří svůj talent s talentem žákovým, a jelikož má přeci do jisté míry stále navrch, tak nastává pravá umělecká sabotáž. Pod různými záminkami přerušuje výuku, odbíhá na toaletu nebo kouřit, posílá si žáka pro svačinu nebo pro známky, telefonuje, píše esemesky, čte noviny, sedí k němu zády, vsugerovává myšlenku, že je důležitější píle než talent (zaběhlý mýtus) atd. Ale přitom stále po oku pozoruje, jaké žák dělá pokroky. Pak ho vrací, je stále nespokojen, vytýká mu všechno možné i nemožné a žáka tak otravuje úplně nadoraz. Takže volba je jasná...
Když už se tedy rozhodneme pro samostudium, tak přilétá neodbytná myšlenka, jak vlastně začít. A to jsme u jádra pudla. Je to jedno. Nějak začít musíme, a pak se uvidí. Všichni to tak udělali a dnes jsou slavní. Je osvědčeným a vlastně i nepsaným pravidlem soustředit se nejdříve na jednu ruku, nejlépe levou. Když jsem viděl některá videa opravdu vynikajících kytaristů, nestačil jsem se divit, jak jim levačka slalomuje po hmatníku. Jak se to mohli tak naučit? Byl to fakt fofr. Přitom v hudebce vás celý rok trápí jen s pravou rukou, levá je pro ně podřadná. Samé ty úhly a sklony a oblouky. Hrůza! Zřejmě vykutálený a velmi poučený učitel takové video neviděl nikdy, natož aby to zahrál. Říká, že to není žádné umění a že to umí každý. Přitom je nabíledni, že naučit se rychle stupnici není jen tak. To nějakou dobu trvá. Ale stačí vlastně jen jedna, a pak se přece posune po hmatníku. Takže to zvládneme sami.
A je vyhráno. Také jsem zjistil, že doba již pokročila a dnes se vůbec nehrajou akordy. Harmonie je zbytečná a k úspěchu není potřeba. V novém videoklipu ji naprosto nepotřebujete. Stačí umět tancovat. Nejhorší je však myšlenka, úplná noční můra, se kterou by zase přišel již vzpomínaný učitel, že nasadí metronom. S tím ať jde pěkně do háje. Na co by mi tak asi byl metronom? Když jsem začínal s hraním, tak jsem v krátké době už hrál tak rychle, že mě metronom brzdil, vlastně i pokulhával a nestíhal to tempo. A rytmus přijde později. Bubeníci by mohli vyprávět... A teď jedna finta: jelikož jsem také kdysi chodil do hudebky, tak si vzpomínám, že mě nutili stále mít palec jak přikovaný do středu krku. To byla fakt učiněná blbost. Pořád mi klouzal buď nahoru nebo dolů, tak jsem to chytil pak do dlaně a byl pokoj. A taky můžu teď rychle svištět rukou do vrchních poloh. A ruka má pěknou oporu.
Nestrašnější na tom je to, že s tím v hudebkách pruděj dodnes. Přitom všechna kytarová esa hrajou jako já. Tím nechci ovšem říct, že jsem takové eso, ale kdo ví! Říká mi to mnoho lidí. Alespoň vidím, že jsem na správné cestě. A taky si všimněte, že velká většina opravdu dobrých kytaristů nedává kolmo prsty ke strunám. To je další nepodložený mýtus snad ještě z doby Mozarta. Pořádná metla musí rachotit a burácet, a k čemu jsou pak kolmo prsty? Akorát překážej a při narvaným overdrivu s nakouřeným zesíkem nevím, co bych si asi tak počal ještě s hlídáním prstů. Kdo to zná, dá mi zapravdu. A pravá ruka? S tím se fakt nemá cenu zdržovat. K držení trsátka nepotřebujete ani žádnou učebnici. To zvládne každý. A když se netrefím do struny? Tak se trefím do sousední. Je snad horší než ta vedlejší? Záleží na tom, jaký styl ale hraju. V death metalu to nikdo nepozná, v punku mi stačí struny dvě basové, ty úplně dole, to se trefím vždycky, v popu musím hrát co nejmíň, abych nerušil zpěvačku, nejlépe skoro vůbec. V jazzu je tolik tónů, které k sobě moc nepasujou, že je to pak už jedno. Country třeba ani hrát nechci a klasická hudba? Tu už dnes skoro nikdo neposlouchá, alespoň ne v mém okolí. A říká se, že je ve slepé uličce. Tak do tý se radši nepouštějte. Když už někdo zavítá na koncert vážné kytarové hudby, pak je to stoprocentně klasický kytarista. Ten sedí v předklonu, oči jak baterky, uši jak netopýr a čeká na chybu. Tak těm hrát nebudu, i kdybych se naučil do strun trefovat.
Takže když to všechno shrnu, tak zjistím, že učit se na kytaru není zase až tak těžké. Stačí se rozhlédnout, kolik je kolem kytaristů, a panečku jakých. Taky museli řešit stejné problémy, takže nejsme v tom sami. Ale snad úplně největší překážka, Taxisův příkop, nastává však v okamžiku, kdy se mám rozhodnout, jestli se mám naučit noty, nebo hrát bez nich. Tady jsem mnohaletou činností učinil snad nejdůležitější poznatek v životě. Kdybych se tak dlouho, v podstatě několik desetiletí, nemusel stále hrabat v notách, ještě většinou pořád v těch samých, protože jich je jen sedm, tak kde jsem dnes mohl být?
Samozřejmě na piedestalu nejvyšším, po boku těch nejslavnějších, obdivovaných a nesmírně bohatých umělců, kteří měli víc rozumu než já, který jsem doblba opakoval stejná schémata a tupě zíral (v podstatě to dělám dodnes) do papíru, potištěného podivnými grafickými znaky, místo abych hrál podle své fantazie, kterou jsem tím naprosto samozřejmě úplně pohřbil. Na závěr bych se chtěl dotknout ještě jedné věci, která vůbec nemá logickou podstatu, a tou je pořizování si a obdivování tzv. vintage nástrojů. To je tak nehorázný nesmysl, že mě to vždycky rozčílí, když vidím nebo slyším, že si někdo za ohromnou sumu koupil nějaký starý, zřejmě mnoha kdovíjakýma rukama osahaný a často i rozbitý nevzhledný nástroj, a ještě se s ním všude vychloubá. Co ho k tomu vede? Taková kytara má sedřený lak, různé praskliny, odřeniny, dokonce díry nebo i chybí kusy dřeva na korpusu. Kovové součásti jsou zrezivělé - důsledek vlhkosti (pivo, víno, kořalka) a ošoupané pražce většinou ojeté až na hmatník, hlava často opálená od cigaret atd.
To svědčí jen o jednom: původní majitel nebo další majitelé se ke kytaře chovali velmi nehezky, byli nepořádní, zřejmě i špinaví, suroví, tu kytaru asi neměli rádi, mnohokrát jim spadla, možná do ní i kopali a viděl jsem, že ji leckdy zapalují. No fuj. Přitom z výroby určitě vyšla krásná a byla v pořádku. A takhle dopadla. A takovou bych si měl kupovat? A ještě mnohonásobně přeplácet? To mě utvrzuje v přesvědčení, že mezi námi kytaristy žijí podivní jedinci, řeknu na rovinu individua, kterým je možná radno se vyhnout. Kdoví, co by udělali té mé kytaře.
Jeden argument mě ale přesvědčil za všechny. Jimi Hendrix, když začínal kariéru a nikdo ho neznal, byl strašně chudý. Myslíte si, že třeba šel do hudebního bazaru a snažil se koupit nějakou levnou a poničenou kytaru? Kdepak!!! Toužil po novém krásném nablýskaném stratocasteru, který mu pak musela koupit jeho holka. Asi neměl moc dobrý charakter, protože víme, co potom s kytarou dělal. A takových "rádobyhendrixů" jsou možná stovky až tisíce... V dalším díle si povíme, co a jak zařídit, abychom byli lepší než ti druzí. Zkrátka, jak vyzrát na konkurenci. To asi zajímá úplně každého?
