Hudebník má schopnost zasáhnout svou muzikou obrovský počet lidí, ale pro některé se stane přímo posvátným. Mnozí známí muzikanti tak spatra zmiňují své vzory, situace kdy je poznali a jaký na ně mají vliv po celý život. Vznikají tak unikátní dvojice, které se nejlépe prezentují v rámci shock rocku: Alice Cooper - Rob Zombie (zde je i další posun: od divadla k filmu), Arthur Brown - Bruce Dickinson, Gene Simmons (Kiss) - Mr. Lordi (finská kapela - vzor Kiss).
První z dvojic je zcela typická. Alice Cooper funguje ideálně, co by idol mnoha mladých Američanů (R. Zombie je modelový případ) s touhou prosadit se v rockové hudbě i těch, kteří nemají příliš talentu. Snad to je jedním z mnoha důvodů vzhlížení k idolům. Sen o slávě, bohatství a „snadném životě“, funguje velice silně. Třetí případ G. Simmons (Kiss) - Mr. Lordi (finská kapela - vzor Kiss) jasně ukazuje použití příkladu slavné kapely či hudebníka podle vzoru „trochu nebo hodně to okopírujeme“. Už to funguje, pojďme to použít! Je v tom velká míra kalkulu. Zpočátku možná idol, posléze vzor k vytěžení. Lidé to zbaští! Budeme slavní a bohatí, hurá!
Nejčastěji je fascinuje jejich image, gesta, show, hlas a mnohdy i negativní reputace. Jak tyhle elementy ovlivňují mladého posluchače?
Ano, vše co tajně toužíme dělat a někdy i uděláme dle vzoru našeho hudebního idolu, který provokuje, je silně přitažlivé. Je to tak fascinující, mámivé i magické. Opojné je mnohdy to, co sami nejsme schopni udělat. Pouze o tom sníme. Představujeme si sebe na místě idolů. Shock rock v nás otevírá třinácté komnaty. Vzpomeňme příklad markýze de Sade. Dvě stě let po jeho smrti část jeho díla stále magicky přitahuje čtenáře. Podvědomé i záměrné napodobování slavných lidí vidíme napříč lidskou společností. Bohužel se jedná o vzorec vštěpovaný již dětem. Není nutný. Skuteční velikáni „od boha“ nepotřebují žádné idoly. Mají v sobě jednoznačný program od narození. Mladí lidé hledající vzory z vnitřní potřeby identifikace i na základě naučených schémat inklinují k hudebním idolům takřka automaticky. Provokování rodičů i starších generací, nesouhlas s nespravedlivým světem kolem vede část revoltujících dospívajících k idolům shock rocku, metalu, punku apod. Uvědomme si, že jde pouze o část mladých. Jejich stejně velká skupina jede v opačném směru. V souhlasném chóru adorují mainstreamový životní styl, hudbu, i společenský systém.
Jaký je to pocit pro stárnoucí legendu, když se k němu hlásí jeho následník, který jej mezitím stihl přerůst?
Pokud to není egoista, musí si být vědom, že mu tím dělá obrovskou reklamu ve spotřební společnosti, která má velmi krátkou paměť.
Hlásící se následovník má stále být za co vděčný. Konzumní společnost vyžaduje svou potravu a každý, kdo chce dlouze či trvale obstát, musí tak fungovat. Je dobré být dobrým zbožím. Carlos Santana je legenda i současná hvězda, Rolling Stones rovněž. Skutečné hvězdy jsou v klidu a zůstávají hvězdami až do konce. Mick Jagger má 72, Paul McCartney již 73. Jejich hvězdy planou stále. Pokud stárnoucí legenda ztrácí svůj věhlas, patrně nebyla až tak hvězdná. Může to zajisté být i jinak. S možností hasnoucí slávy se musí každý srovnat sám.
Nepochybně lze tyto souvislosti aplikovat i do soukromého života, jako třeba vztah rodiče a potomka...
Rodič funguje jako autorita vždy, ovšem s různým vyzněním. Může být idolem pozitivním i opačným. Slavný a úspěšný rodič je často překážkou svým ratolestem. Na jednu stranu by se mu rádi podobali, na straně druhé mohou mít pocit neschopnosti se takovému rodiči vyrovnat, či ho překonat. Nejmarkantněji tento fenomén vnímáme v hudbě. V rodinách například rockových hudebníků známe obojí případy. Tatínek v rozhodujících okamžicích podpoří svou ratolest a je z toho dynastie. Každý se může potatit. Všichni to nedokáží.
