Když se podíváme blíže na jednu z předních výsad „shock rocku“ (SR), masky a make-up mají v rockové hudbě po desítky let významnou roli. Fungují jako úderný marketing, mnohdy náhrada za slabší muzikantství, ale také jako hluboké vyjádření osobnosti jeho nositele (od touhy po slávě až po domácí násilí).
Průkopníkem shock rocku byl Alice Cooper, na kterého jsme tančili už v roce 1975. AC vnesl do hard rocku divadelní ztvárnění hudby. Sexuální scény, umělá krev, šílené masky a make-upy, nahota i brutalita hraná i skutečná, to jsou jen některé atributy SR. V počátcích to byla snaha hudebníků scénicky ilustrovat produkovanou hudbu, šokovat a provokovat účastníky koncertů. Pro mnohé hudebníky to byla cesta zesílení osobní výpovědi a opět buď otevřený (v textech písní) nebo skrytý protest vůči establishmentu a konzumní společnosti. To je rockové hudbě společné.
V době nástupu Alice Coopera ještě uměla většina muzikantů hrát i zpívat. Využívání SR jako maskování vlastního malého umu je až pozdějším jevem. Zrovna tak využití tzv. úderného marketingu formou šoku a provokace pozorujeme hlavně od devadesátých let. Projekce životních traumat od dětství až k pozdějšímu užívání drog, hledání sexuální orientace, vyrovnání se s rodiči, školským systémem, systémem moci, boj proti všemu a všem, to jsou vše podvědomé motivace hudebníků používajících SR. Hudebníci jsou všeobecně citlivější k palčivým společenským tématům a žal z toho, že prakticky nic nelze ihned a úplně vyřešit, vede rockery cestou SR. Stávají se alespoň na chvíli Batmany a Supermany v latentní touze alespoň na chvíli zachránit svět, i když karikujícím způsobem. Jisté množství, hlavně začínajících, umělců používá SR pouze povrchně, pro efekt, k získání pozornosti a v touze po slávě. Většinou lehce zazáří a vzápětí hasnou jako vyplašené světlušky.
Proč se fanoušci dovedou s těmito umělci tak rychle ztotožnit? Je to snad tak výrazným zjevem, nebo si se svou modlou porozumí i po citové stránce, jelikož jsou oba velmi často nepochopeni společností?
Fanoušci mnohdy prožívají a řeší stejné problémy jako jejich idoly. Identifikace i sebeprojekce jsou vždy přítomny a jsou velice silnou motivací pro účast na koncertech. Lidé mnohdy ani neumí slovy vyjádřit, co je trápí, ale cítí to a hudebníci jim ukazují v zesílené podobě jejich pocity a myšlenky. Fanoušci si jdou pro zážitek pospolitosti a alespoň na chvíli pro pocit ohraničeného bezpečí, které jim nabízí oblíbená kapela hovořící za ně, za jejich maskované, často utrápené existence.
V některých případech, jako je blackmetalová scéna, nejde mnohým jen o děsivou show. Malování po obličeji má tak vedle prezentace svého alter ega, vyjádřit i víru v sebe sama, své předky a v neposlední řadě souznění s přírodou.
Hudebníci vnímají často naše pradávné kořeny a jsou jimi inspirovaní. Návrat k přírodě je silné téma a současná přežitá společnost, která nenabízí žádné ideje či řešení vytváří prostor k takovému smýšlení a prožívání. Archetypální rituály, ke kterým masky patří, najednou získávají značnou přitažlivost a svou potlačenou sílu. V rockové hudbě, která bývá myšlenkově nezávislá, se to musí projevit. RH má ve své většině výhodu přímočarosti, údernosti a jasného sdělení. Fanoušci na to čekají. Roj opuštěných čmeláčků obdrží svůj nektar.
