diagnóza: stupnice e moll
Zdravím. Rád bych udělal radost všem milovníkům opravdové rockové či metalové kytary, a tak jsem pro tento díl vybral amerického kytaristu Johna Petrucciho, jenž patří bezesporu k naprosté špičce v tomto žánru a který určitě způsobil při nácviku jeho sól nejednomu kytaristovi zánět šlach. Jeho jméno je spojováno především s výbornou kapelou Dream Theater, jejichž tvorba dávno přesáhla hranice stylů a jejíž zvuk či kompozice jsou inspirací pro nejednu kapelu na světě. Na Johnovi je fascinující krom perfektní techniky, především jeho cit pro skladbu. Určitě doporučuji poslech jakékoliv desky, a to i přes to, že jste někteří určitě vyznavači naprosto jiného žánru. Pro dnešek jsem vybral krátké sólo se skladby Pull Me Under, která je titulní skladbou skvělého CD Images and Words vydaného v roce 1992.
Poslech
Fonetický přepis
John Petrucci - Pull Me Under
Sólo, které máme zapsané a na které se nyní podíváme, najdete zhruba v šesté minutě skladby. Co se týče harmonie, budeme se pohybovat v tónině e moll. Konkrétně hrajeme do sledu E5, C5, Cchar1sus2, G5, H5, to celé v repetici, po níž následuje vždy na půl taktu C-Am, Em-G, F-Fdim-F a končíme akordem G5. Možná bychom si mohli, alespoň letmo, vysvětlit, co tyhle akordové značky znamenají. Akordům s označením X5, se říká power akordy a ve skutečnosti nejde o akordy, jak je známe (souzvuk tří tónů a to primy tercie a kvinty), ale pouze o souzvuk intervalu kvinty a někdy ještě oktávy. Tím, že akordům chybí tercie, nejsou ani durové ani mollové. Poznat se to dá jen z celkové harmonie a melodie. Akord s označení Xsus2 v našem případě tedy Cchar1sus2, je kvintakord, jehož tercie je nahrazena sekundou (2), u nás souzvuk cchar1-d char1-g char1. G a F jsou normální durové kvintakordy a poslední značkou je Fdim - zmenšený. Akord, jenž má tři malé tercie nad sebou. Fdim má tedy tóny f-achar2-h-d. Jako improvizační materiál zde budeme potřebovat e moll přirozenou stupnici, dále e dórskou stupnici a e harmonickou moll.
Sólový part začíná hezkým motivem, který můžeme slyšet ve zpěvu. Motiv se nám mění nebo, chcete-li, přizpůsobuje v závislosti na změně akordu (některé intervaly se nám posouvají podle akordu, který máme momentálně v harmonii). Tohle je častý improvizační prvek a určitě doporučuji si ho osvojit. Můžete si nahrát libovolný sled akordů, i takových, které spolu nijak harmonicky nesouvisí. Pak si vymyslet jeden motiv a u něj měnit jen důležité tóny v závislosti na akordických změnách. Výsledek je perfektní.
Zpět tedy k našemu sólu. U prvních dvou akordů slyšíme motiv sestavený z e moll přirozené stupnice. Pokud bychom se dívali na rozbor čistě modálně, motiv do akordu C v druhém taktu můžeme chápat jako C lydickou. Ve třetím taktu hrajeme opět motiv, který, řekněme, přizpůsobujeme akordu Cchar1sus2. Tuhle frázi můžeme vnímat jako e dórskou stupnici (mollová stupnice s velkou sextou ležící na 2. stupni durové diatoniky). E dórská bude mít tedy tóny e, fchar1, g, a, h, cchar1. Ve čtvrtém taktu se nám mění harmonie na akord G a zde nám John předvádí, jak rychle jde přehrát e dórskou stupnici v sextolách. Pokud bychom tento běh vztahovali přímo k akordu G, můžeme ho chápat jako G lydickou stupnici (durová stupnice s velkou septimou a se zvětšenou tzv. lydickou kvartou). Celý běh nám končí tónem fchar1, který svírá kvintu s akordem B, který se nám objevuje na druhé době tohoto čtvrtého taktu. V tuto chvíli se nám harmonie začíná opakovat a do ní se hraje opět stejný motiv jako v prvních dvou taktech, pouze celý o oktávu výš. Na akord Cchar1sus2 slyšíme sextolový lick, kde Jonh na prvních dvou dobách rozkládá akord Cchar1m, a na třetí a čtvrté době akord A od tercie (cchar1-e-a). V osmém taktu pokračujeme opět akordem G a H (3. a 4. doba) a ze sextol přechází John krásně na dvaatřicetinový stupnicový, řekněme až klasicky etudový, legátový had, který začíná e moll přirozenou stupnicí, a na třetí době, kdy přichází dominanta H, se mění na e harmonickou moll. Zde musím smeknout. Běh, byť tisíckrát obehraný, je zde zahraný rytmicky naprosto přesně, neuvěřitelně rychle a čistě. V dalších taktech se nám malinko mění harmonie. V devátém taktu hrajeme akord C a Am. Na C začínáme zakláním tónem, dále hrajeme kvintu, následuje lydická zvětšená kvarta a devítka, tón d. Do Am hrajeme základní tón, tercii a sekundu. Stále zůstáváme v e moll. Další takt máme akordy Em a G. Do Em slyšíme kvintu, devítku a tercii. Do G pak základní tón kvintu a pak kvartový lick složený z devítky, kvinty, sexty a tercie. V předposledním taktu John kopíruje ve dvojzvucích harmonii. Nejprve akord F hraný jako základní tón a kvinta, pak následuje Fdim, základní tón a zmenšená kvinta a nakonec opět F hraný tentokrát jako základní tón a tercie. V posledním taktu už hrajeme jen celou notu do akordu G5.
Krom perfektní techniky, která vám může byt inspirací k cvičení, zde můžeme vidět hezké použití různých mollových stupnic. Jednak tedy přirozené (aiolské), dále dórské a nakonec harmonické moll. Tohle kombinování více mollových stupnic či jejich modů můžeme slyšet poměrně často například v jazzových improvizacích. Určitě je dobré, pokud v tom máme ještě nějaké mezery, se vše doučit a naučit používat. Přeji hodně úspěchů!
