Jsou bubenické úspěchy výsledkem nadání, nebo spíše tvrdé dřiny? Vrozeného talentu k rytmu, nebo spíše talentu k cílevědomé práci? A dědí se vrozené vlastnosti z otce na syna? To jsou věčné otázky, které asi dnes nevyřešíme, nicméně ukážeme si pár příkladů, kde syn otcův talent nepochybně zdědil. Anebo je to tak, že otec vyšlapal svému potomkovi takovou uměleckou dálnici, že po ní nešlo nejít?
Posuďte sami. Marně se v tuto chvíli rozhoduji, který ze dvou nejslavnějších bubenických potomků by měl dostat přednost, tak začněme chrolologicky. První tedy bude na řadě bubeník snad nejzásadnější kapely historie, o které její zpěvák prohlásil, že je slavnější než Ježíš. Jedná se samozřejmě o The Beatles a Ringo Starra (debatu o úrovni jeho hry si nechme na jindy, ale podotýkám, že osobně jsem rozhodně v táboře jeho příznivců, a je tu se
mnou třeba Dave Grohl, Chad Smith nebo Questlove). Ringa asi netřeba představovat (ostatně v červencovém čísle minulého roku jsme si povídali o jeho soupravě jako o nejdražších bubnech historie), nicméně ne každému je možná znám jeho prvorozený syn Zak, který si ponechal oficiální verzi rodinného příjmení - Starkey. Jeho úspěchy nejsou ani ve stínu otce zrovna malé, od roku 1996 hrál s legendárními The Who a počátkem třetího tisíciletí našeho letopočtu si odsloužil dva roky s Oasis. Podívejte se na libovolné živé video, styl Zaka Starkeyho je rozhodně pozoruhodný!
Druhou, ale snad stejně důležitou dvojici tvoří John a Jason Bonhamovi. John opustil tento svět v pouhých dvaatřiceti letech a nechal po sobě čtrnáctiletého Jasona, nicméně ten se o sebe uměl postarat i ve věci hudební kariéry a mimo působení s anglickými UFO a anglo-americkou superkapelou Black Country Communion odehrál také několik vystoupení se zbylými členy původních Led Zeppelin. Jason používá soupravu stejných rozměrů jako jeho otec a zachovává i věrnost činelům Paiste 2002, takže návaznost je jasná.
Při pátrání po dalších syno-otcovských dvojicích otec a syn jsem ke svému překvapení příliš úspěšný nebyl. Jsou tu Jay a Max Weinbergovi a pár dalších, ale nikdo z té skutečné bubenické špičky. Možná se vlohy skutečně nedědí, nebo se synové vždy zalekli obrovských nároků, které na ně kladlo srovnávání s jejich hvězdnými otci, a šli raději vlastní cestou. Ona je ta sláva otců dvojsečná, na jednu stranu synům určitě otevírá mnohé dveře, na stranu druhou je ale velmi závazná, vytváří obrovský psychický tlak a hrozbu pocitů nedostatečnosti.
Schválně, kolik vůbec znáte ve svém okolí lidí, kteří dělají totéž, co jejich rodiče? Já minimum.
