Jestli jste se už přestali smát nad přiloženými obrázky, můžeme si o těchto skutečně vesmírných bubnech i něco říct. Jestliže šedesátá léta byla dobou velkého hudebního, stylového a řekněme politicko-filosoficko-spirituálního experimentování spojeného s tripy jak ve významu cestování tak drog, tak v letech sedmdesátých se rocková hudba stala všeobecně přijímaným uměleckým žánrem, duchovní LSD ustoupilo stimulujícímu kokainu a vývoj se částečně přesunul od hudby samotné k nástrojům, na které byla vyluzována. Sedmdesátá léta dala vzniknout akrylátovým i ocelovým soupravám a někteří experimentátoři se odvážili sáhnout i na posvátný válcovitý tvar bubnu, který poklidně a beze změny přečkal několik tisíciletí. Ne každá inovace prošla zkouškou času, ale světe div se, bubny Staccato se vyrábějí dodnes.
Firmu založil hudebník a vynálezce Pat Townsend a první souprava z jeho dílny vzešla v roce 1977. Koncept je založen na představě, že rozšiřující se tělo bubnu přidá nástroji jednak na hlasitosti a jednak na hloubce a prokreslenosti výsledného tónu. Specifický tvar bubnů by bylo složité vyrábět ze dřeva, a jako materiál byl tedy zvolen laminát o poměrně malé tloušťce. Všechny bubny měly stejný tvar a lišily se pouze velikostí. Výjimkou byl floor tom a hlavně kopák, jehož korpus byl tvořen dvěma tubusy, čímž si vysloužil přezdívku sloní kalhoty (elephant trousers). Bubny se vyráběly a stále vyrábějí v rozměrech od šesti do šestnácti palců a k tomu dvaadvacetipalcový kopák.
Bubny Staccato nejsou jen další podivínský zapomenutý úlet, ale velmi funkční nástroje. Jejich praktickou využitelnost dokládá výčet bubeníků, kteří na ně hráli. Jedná se o taková jména jako John Bonham, Mitch Mitchell, Nicko McBrain nebo Simon Phillips. Souprava se také objevuje v klipu k písni Amerika od Rammstein a ve čtvrtém díle Harryho Pottera. Mnohem delší by byl výčet bubeníků, kteří soupravy používali ve studiu. Tvar bubnů totiž umožňuje mohem více experimentovat s polohou mikrofonů než klasické válcové korpusy. Prostou změnou umístění mikrofonu v rámci tubusu dochází k velké změně barvy a hlavně výšky tónu bubnu.
O tvůrčím duchu Pata Townsenda vypovídají i jeho další vynálezy, jako například kytara s vyměnitelnými krky, k jejíž výrobě byla jako materiál použita slitina magnezia. Výměna krků umožňovala proměnit kytaru z klasické šestistrunné na dvanáctistrunnou anebo basovou. Pat Townsend opustil tuto zemi v roce 2011, soupravy Staccato jsou stále ve výrobě.
