Nestává se často, že by si celý díl bubenické historie zasloužil jediný bubeník, ale v některých případech je to vhodné. Například když legenda progresivního roku a vzor mnohých vzorů ohlásí po čtyřiceti letech ukončení koncertního vystupování. Jedná se samozřejmě o Neila Pearta z kanadského tria Rush, bubeníka, kterého za svůj vzor označuje třeba Mike Portnoy (Dream Theater) nebo Dave Grohl (Nirvana, Foo Fighters). O tom, zda bude kapela pokračovat alespoň jako studiová, či zda odehraje příležitostně jednotlivý koncert, se stále spekuluje, ale jisté je, že zdravotní stav Neilu Peartovi již nedovoluje odehrát obdobné turné, jako bylo to poslední, čítající třicet koncertů. Což bylo mimochodem turné u příležitosti úctyhodných čtyřiceti let v jedné sestavě. (Kromě Neila Pearta kytarista Alex Lifeson a baskytarista, klávesista a zpěvák Geddy Lee.)
Peartovy začátky nebyly tak snadné, jak bychom si u tak proslaveného umělce představovali. Jako osmnáctiletý se vydal za kariérou bubeníka do Londýna, ovšem po roce a půl účinkování v podružných kapelách, kdy se musel přiživovat prodejem suvenýrů, se raději vrátil do Kanady a pomáhal svému otci s prodejem náhradních dílů pro zemědělské stroje. Nějaký čas hrál s kapelou Hush (podobnost názvů čistě náhodná), ale pak se odvážil zkusit konkurz do Rush, od kterých odcházel původní bubeník John Rutsey. A i přesto, že konkurz považoval za naprosto zpackaný, tak jeho energický styl inspirovaný Keithem Moonem z The Who kapelu přesvědčil, že on je ten pravý. A čtrnáct dní na to seděl za bubny před jedenácti tisíci lidmi v Pittsburghu, kde dělali Rush předkapelu Uriah Heep v rámci jejich amerického turné.
Postava Neila Pearta není zajímavá a inspirativní pouze neuvěřitelně kreativní a čistou hrou na bicí. Jedná se totiž také o autora většiny textů kapely a také pěti částečně autobiografických knih, které vznikaly na jeho cestách nejen po Spojených státech (bohužel nevyšly v češtině). Obzvlášť kniha Ghost Rider: Travels on the Healing Road, která je inspirována ozdravnou cestou po tragédii v jeho rodině (v letech 1997-1998 mu s několikaměsíčním odstupem zemřela dcera a manželka), bude asi výživná (ovšem její přečtení nechávám na vás). Samostatnou kapitolou jsou jeho bicí soupravy v mamutích konfiguracích a neobyčejných povrchových úpravách, které se postupně vyvinuly do monstra obklopujícího jej ze všech stran. Od osmdesátých let jsou jejich nedílnou také elektronické prvky.
Zdá se tedy, že ze scény odchází velká postava bubnování, ale buďme spolu s ní rádi, že odchází důstojně. Ne každý to umí.
