Bubnoval, až se z něj kouřilo
Přesně těmito slovy se dá vystihnout výkon Kanaďana Stevea Gaula. Za nástrojem strávil neuvěřitelných sto dvacet jedna hodin bez spánku, což je víc než pět dní. Tímto takřka nadlidským výkonem se dostal až do knihy rekordů, kde přeskočil o nějakou tu hodinu předchozího držitele rekordu, Američana Russe Pragera.
Rekord, který se zdá z hudebního hlediska jako zcela zbytečný, má ale své opodstatnění. Gaulovi byla na vysoké škole diagnostikována rakovina varlat. Čtyřicetiletý Kanaďan ale s pomocí lékařů a přátel dokázal zákeřnou nemoc porazit a to byla i jeho motivace pomáhat dalším nemocným. Navíc jeho rodinu už jedno téměř stejné neštěstí postihlo. Rakovinu lékaři diagnostikovali i jeho sestře, která ale štěstí neměla. Po pětiletém boji s nemocí prohrála. I proto byl bubenický maraton jednou z možností, jak mohl Steve proti rakovině bojovat. Díky rekordu, kterého dosáhl, vydělal milion dolarů a věnoval je Kanadské společnosti proti rakovině.
Nicméně dosáhnout výhry nebylo úplně jednoduché. Během maratonu měl Gaul povoleno každou hodinu jednu pětiminutovou přestávku na pití a jídlo. Mohl si čas i ušetřit. Ten, který nevyužil, se převáděl do další hodiny a pak si mohl vybrat třeba jednu větší přestávku. Podle pravidel musel hrát skladby delší než dvě minuty a mezi nimi nesměla být pauza delší než třicet vteřin. I tak ale Steve pojal celý rekord velkolepě. Naprosto vyčerpaný celý maraton zakončil slavnostní skladbou vítězů We are the Champions od britských Queen.
Rekord ale drží i Indonésan Kunto Hartono. Ten dokonce celé vystoupení, které má přes sto dvacet hodin, nahrál na několik videokazet. A o rekordy se pokouší také bubenické skupiny. Ta nejlepší měla jedenáct členů a vydržela bubnovat šedesát šest hodin. Jak už jsem psal dříve - hudba není sport a soutěžit v ní asi není účelem, ani jejím smyslem. Tento rekord ale považuju za něco, co překročilo hranice hudby a dotklo se až toho nejcennějšího, co máme.
