Groove v sukni - Patricia Day

V dnešním Groove v sukni se podíváme do stylu, kterému jsme se dosud nevěnovali - psychobilly a rockabilly, mezi jejichž nejvýraznější osobnosti patří zpěvačka a kontrabasistka Patricia Day.

Co vlastně napsat o téhle potetované divožence, která řádí na pódiu i v soukromém životě jako uragán? Pochází z dánské Kodaně a vystudovala vysokou školu, ale již léta se aktivně věnuje hudbě. Přestože svou první desku vydala již s kapelou Peanut Pump Gun v roce 1996 (pod názvem Indie Love), zásadní je pro ni působení v dánsko-americkém „sranda“ triu HorrorPops.

HorrorPops

Srdcem skupiny HorrorPops je dvojice Patricia Day (kontrabas, zpěv) a Kim Nekroman (kytara). Poprvé se setkali na festivalu Popkomm v Kolíně nad Rýnem v roce 1996. Patricia tady vystupovala se svojí kapelou Peanut Pump Gun a Nekroman zase se svým projektem (který dosud existuje) Nekromantix. Bylo to překvapivé setkání, neboť obě kapely pochází z dánského hlavního města Kodaně, ale v životě o sobě neslyšely.

Po pár týdnech se Patricie a Kim setkali znovu v Kodani, a protože zjistili, že mají oblíbené podobné kapely a žánry - Blondie, Depeche Mode, Siuxie and the Banshees, surf, ska, punk a rock‘n’roll, rozhodli se založit společnou kapelu. Kapelu, která nebude zaměřená vyloženě na jeden styl, ale bude protínat právě zmíněné styly a kapely. V rámci kapely také chtěli udělat něco, co by je vyčleňovalo z průměru ostatních kapel. První, co je napadlo, bylo, že si prohodí nástroje. Patricie se tedy s pomocí Nekromana přeučila na kontrabas a Nekroman s pomocí Patricie začal hrát na kytaru. Netrvalo dlouho a začali v duu vystupovat, skládat písničky a urgentně začali hledat bubeníka.

Poté, co vyzkoušeli celou plejádu bubeníků i nebubeníků (na bicí to u nich zkoušel i Nekromanův spoluhráč z Nekromantix Pete Sandorff, který normálně hraje na kytaru), vzali dlouholetého Patriciina kamaráda Niedermeiera z kapely Strawberry Slaughterhouse. Společně začali vystupovat pod názvem HorrorPops a díky obrovskému nasazení při koncertech si zakrátko získali širokou vrstvu fanouškovské obce. Aby toho nebylo málo, přibrali druhého kytaristu, taktéž z kapely Strawberry Slaughterhouse, který si říkal Caz the Clash. Hudba s ním získala ještě větší agresivitu.

Zatímco si získávali stále větší popularitu, přemýšleli, jak by svou pódiovou prezentaci ještě vylepšili. Pak přišli na nápad, že by s nimi mohly vystupovat ještě nějaké go-go tanečnice. A protože HorrorPops nejsou jen obyčejná kapela, chtěli něco, co by bylo stejně úchylné jako oni sami. Patricie v té době pracovala v piercingovém studiu a přesvědčila své dvě spolupracovnice Mille a Kamillu, aby s nimi začaly vystupovat. V roce 2000 natočili svou první desku obsahující sedm skladeb. Šlo spíše o demo, které bylo určeno pro novináře a pro pořadatele, ale nějakým způsobem se deska dostala mezi veřejnost a stala se obrovským undergroundovým hitem. Skladby Ghouls a Psychobitches Outta Hell se díky tomu staly kodaňskými klubovými hity.

V následujících dvou letech se HorrorPops soustředili především na živá vystoupení a pokračovali v rozšiřování obce svých fanoušků. Obrovského úspěchu dosáhli díky vystoupení v legendárním berlínském klubu Wild at Heart.

V roce 2003 už HorrorPops pocítili nutkání zvěčnit své písně na nějakém druhu nosiče a znovu se vydali do studia. Natočili dalších šest písniček. V té době dochází ke změně na postu druhého kytaristy. Caz the Clash se stal otcem a změnily se mu životní priority. Místo hudby se začal věnovat svojí dceři. Na jeho místo přichází další bývalý hudebník Strawberry Slaughterhouse Karsten.

Třináct nahraných písniček zaujalo firmu Hellcat Records, která s kapelou podepsala kontrakt a tak v září 2003 vychází první singl, nebo spíše EP Ghouls/Psychobitches Outta Hell. Byla to předzvěst regulérní dlouhohrající desky, která byla naplánována na leden následujícího roku.

Se singlem v ruce vyrazili HorrorPops na své první americké turné. Jmenovalo se Aloha from Hell Tour (neplést si se současnou německou poprockovou teenage kapelou) a zahrnovalo devět štací po Kalifornii a Arizoně a HorrorPops na něm vystupovali jako hlavní hvězdy. Tohle vedlo i k jejich prvnímu interview pro americká média, což byl shodou okolností časopis Vogue. Na konci roku kapela vzbudila zasloužený ohlas díky několika koncertům s Rancid a zejména potom díky fantastickému vystoupení s Rancid a Tiger Army ve Wilternu v Los Angeles. Vystoupení k nim přivedlo další masy fanoušků.

Deska Hell Yeah! nakonec vyšla 10. února za velké pozornosti médií. Kapela se chtěla znovu vydat do Spojených států na turné, aby propagovala svou desku. Kvůli nesrovnalostem v papírech museli ale celou věc odložit. Bylo to pro ně nakonec štěstím, neboť Offspring v té době hledali někoho, kdo by jim předskakoval na jejich evropském turné. Tři dny před jeho začátkem nabídli HorrorPops, aby se toho ujali, a ti nabídku samozřejmě přijali. Sjezdili s Offspring celou Evropu a měli tak příležitost večer co večer po celý měsíc hrát pro tisícihlavé publikum. Na turné s Offspring pak volně navázali vlastním turné po Evropě v délce jeden a půl měsíce.

Krátce po skončení evropského turné se HorrorPops opět vydali do Spojených států, kde odehráli několik vystoupení, včetně koncertu v Show Jimmy Kimmela. Jak kapele narůstala práce a neměli mnoho času, Mille se rozhodla odejít a pokračovat ve studiu na škole. Kapela našla brzy náhradu v další dlouholeté kamarádce Naomi, kterou přejmenovali na NoNo.

Kapela pokračovala v koncertování po Státech, nejdříve jakou součást Punks VS Psychos Tour a potom pokračovali vlastním turné, jak po Státech, tak potom znovu po Evropě.

V tomto roce také hráli ve filmu The Punk Rock Holocaust, který jim přinesl další popularitu. Bohužel také odchází kytarista Karsten, který je nahrazen Geoffem Kresgem, který se skupinou začíná připravovat další album.

To vychází následující rok v září pod názvem Bring It On a jen potvrzuje status HorrorPops coby hvězd rockabilly. Následující rok a půl kapela tráví na cestách po Evropě, Americe, Kanadě a Asii a propaguje své album.

V roce 2007 odchází kytarista Geoff Kesge a kapela již zůstává jen jako trio. Vedle několika menších turné se kapela odebírá do studia a začíná pracovat na třetím albu. Nahrávka Kiss Kiss Kill Kill vychází v únoru následujícího roku a HorrorPops se, jak je jejich dobrým zvykem, vydávají na turné k jeho propagaci.

Styl a vybavení

Patricia je známá tím, že na podiu vydává neskutečnou energii. Její styl hraní na kontrabas připomíná spíš trhání strun než klasické hraní. Na kontrabas používá proto nylonové struny Rotosound. K tomu vysvětluje, že „sice miluje zvuk klasických ocelových strun, ale kdyby na ně zkusila hrát svým stylem, určitě by si zničila ruce.“ Svůj styl pódiové prezentace navíc charakterizuje jako běh do vrchu, tleskání rukama a ječení v jedné chvíli.

Patricia hraje i na unikátní kontrabas, který jí na míru vyrobil její manžel Kim Nekroman. Kontrabas je dvakrát lehčí než klasický nástroj, má užší tělo a tenčí krk, aby na něj byla Patricie se svýma drobnýma rukama schopna hrát.

K výslednému zvuku pak přispívá i vražedná kombinace Gallien Krueger - zesilovač 1001 RB a kabinet 410RBH.

Kombinace tvrdého a agresivního stylu hry a nylonových strun vytváří velice zvláštní swingující basovou linku, zvukově ne nepodobnou starým hráčům Motown.

O ženách jako muzikantech (z blogu Patricie na MySpace)

„Vždycky jsem na pochybách, když přijde na muzikantky, ať to zní jakkoli ironicky. Je to proto, že muzikantky se vždycky snaží zdůrazňovat v hudbě to, že jsou ženy, místo aby prostě hrály. Už jsem to řekla tisíckrát, ale znovu to zopakuji: Když nějaký člověk vezme do ruky hudební nástroj, už je to muzikant, ne žena nebo muž. Co vím, tak se na hudební nástroje nehraje bradavkami nebo varlaty (i když se mnou asi Nekroman nebude souhlasit, protože to určitě zkoušel), ale rukama, srdcem, mozkem a duší. Takže si myslím, že ženy by se měly přestat snažit být za hudebními nástroji roztomilé a sladké nebo hrát v kapelách, na která budou mít lidé méně přísná měřítka, protože v nich hrají ženy. Není to in, není to sladké, není to ani dobré, je to jen trapné.“