Tohle je opravdu exkurz do hájemství unikátního spojení rocku a show, navíc vysoce osobitého, a vlastně neopakovatelného. Ano, Vincent Furnier ještě před sólovou kariérou pod jménem Alice Cooper uvedl na rocková pódia dohromady divadlo, noční můry a morbiditu, společně se svou kapelou, pojmenovanou, světe div se, Alice Cooper.
V této bandě se setkalo hned několik osobností, které definovaly její unikátní směr feelingu a soundu (zavilí škatulkáři občas použijí označení shock rock). Vedle hlavního protagonisty to pak právě zcela jistě byl kytarista Glen Buxton, blonďatá bomba, jak se mu někdy říkalo. Žel, v průběhu času se ze zakladatele a hnacího motoru kapely stal brzdící a nakonec i rozkladný element - ale to už tak někdy bývá...
Glen Buxton
Glen Edward Buxton se narodil 10. listopadu 1947 v Akronu ve státě Ohio. Už od dvanácti let držel v rukou kytaru, vedle naposlouchávání nahrávek chodil i na kytarové lekce do místní hudební školy.
Roku 1961 se rodina přestěhovala do Phoenixu, kde začal studovat na střední škole, kde mj. pomáhal tvořit jako fotograf místní školní noviny. Právě při této činnosti se seznámil s Vincem Furnierem (ano, budoucím Alicem Cooperem) a baskytaristou Dennisem Dunawayem - oba také byli v redakční radě. Slovo dalo slovo, a roku 1964 ti tři vytvořili trio The Earwigs a přizvali si tam ještě další muzikanty, kytaristu Johna Tatuma a bubeníka Phila Wheelera. Buxton měl v této partě docela výsadní postavení už i z toho důvodu, že dle vzpomínek pamětníků byl jediný, kdo se vyznal v hudbě, kdo se vyznal v nástrojích. Dokonce i učil ostatní členy kapely, jak na mají na svůj nástroj správně zahrát...
Kapela začala intenzivně cvičit, chtěli se totiž co nejlépe předvést na každoroční výroční akci školy. Což se jim nakonec podařilo a dohodli se, že by se tomu mohli věnovat vážněji. Vyhodili Wheelera, na jeho místo dosadili dalšího kamaráda, Johna Speera, změnili si jméno na The Spiders (jak příznačné pro budoucí show kapely) a začali vystupovat, kde se dalo. Velmi rychle získávali na věhlasu, rozšiřovali okruh svých fanoušků a koncertů a roku 1967 si opět změnili název. Pod novým pojmenováním The Nazz došlo k personálním změnám, kdy Tatum a Speer odešli a na jejich místo přišli kytarista a klávesista Michael Bruce a bubeník Neal Smith. Klasická sestava budoucích amerických hardrockových velikánů byla vytvořena. Muselo ale opět dojít ke změně jména, protože stejný název pro svou kapelu používal již Todd Rundgren. Kapela problém neřešila, upustila od původního názvu a zvolila si jméno Alice Cooper. Pod tímto názvem měla své první koncertní vystoupení 20. března 1968. A jízda mohla začít.
Alice Cooper
Během roku si kapela získala takové renomé, že podepsala smlouvu s labelem Straight a vydala se do studia. Výsledkem byl debut Pretties for You (1969), který se dokonce dostal i do top 200 v Billboardu - pravda, na jednom z nejposlednějších míst, ale to nevadilo. Start se povedl. Deska ještě není stylově vyhraněná, obsahuje spoustu psychedelie, hrátek s efekty a zvuky, kritici rádi uvádějí, že vliv raných Pink Floyd je zde docela zřetelný. Pravda je, že Buxton tehdy prohlásil, že Syda Barretta by dokázal poslouchat celé hodiny...
Dvojka Easy Action (1970) se už vůbec nepovedla. Velkou zásluhu na tom má i producent, o němž bubeník Smith prohlásil, že jejich hudbu nenáviděl a označil je spojením „psychedelic shit“...
Kapela se ale nedala, přestěhovala se do Detroitu, kde byla hodně ovlivněna nastupující řinčivou hardrockovou scénou, opustila psychedelické výlevy (ovšem ne ty své čím dál víc ujetější pódiové scenérie), změnila label, a hlavně angažovala nového producenta, kterým nebyl nikdo jiný než Bob Ezrin. A výsledek - třetí album, obecně nejdůležitější album v životě kapely, Love It to Death (1971, Warner Brothers) vystřelilo na 35. místo v Billboardu a získalo v Americe platinové ocenění. Z desky pochází i první velký hit skupiny, I’m Eighteen, ten také dopomohl i k tomu, že album proniklo i do Anglie, kde obsadilo 28. pozici.
Existuje několik „zaručených“ vysvětlení, kterak ke jménu kapela přišla. Jedno z nich je to, že prý jde o čarodějného lékaře, který se s Furnierem spojil prostřednictvím výkladové tabulky...
Už na tomto albu se projevil vliv Buxtona, který stál za většinou základních, úvodních riffů skladeb a nastavil tak cestu, kterou za něj dokončovali další (zvláště Michael Bruce).
Pódiové show začalo obsahovat i nastylizovanou popravu zpěváka (nejdříve na elektrické židli) a kapela se rozjela na velká koncertní turné.
Svou pozici si utvrdila následným, opět již platinovým albem Killer (1971), které skupině vysloužilo další postup v Billboardu vzhůru, zejména pak díky skladbám jako Under My Wheels a Be My Lover. Buxton již v této době začal s nadměrným požíváním čehokoli, což v tak v této otázce hodně exponované bandě muselo znamenat opravdu už něco extra. Pravda pak také i je, že autorsky se na albu podílel již jen ve dvou případech.
„Pink Floyd vyhodili Syda Barretta, když se stal pro kapelu přítěží, a přišel za něj David Gilmour a kapela byla zachráněna. To my jsme prostě nikdy nedovedli, takže jsem přesvědčen, že se kapela rozpadla kvůli tomu, že jsme nakonec nebyli schopni Glena vyhodit...“
(Neal Smith)
I když předchozí alba byla velmi silná, ten pravý světový úspěch teprve přišel. A to dvojící alb, z nichž to první, School’s Out (1972), sklidilo světový úspěch. V USA se dostalo na stříbrnou pozici, v Anglii se umístilo v top 5 a v řadě dalších národních anket vystoupalo na přední místa. Z kapely se rázem stala mezinárodní hvězda. Základní hit desky, School’s Out, pochází od Buxtona (i když jsou pod skladbou podepsáni všichni, všichni také tvrdí, že je to hlavně jeho zásluha).
Neuplynul ani rok, a na světě byla další bomba, která nejen potvrdila renomé kapely, ale dostala skupinu na první místo v Billboardu a významná místa v Anglii i v dalších světových anketách. LP Billion Dollar Babies (1973) přineslo hity Elected, Billion Dollar Babies, No More Mr. Nice Guy a Hello Hooray. Převládajícími tématy v textech byl horor, nekrofilie, harashment apod. Mimo jiné... Část jejich doprovodných kamiónů nesla taková vybavení jako třeba zubařské křeslo, gilotinu, 300 dětských panenek, 58 figurín, 1000 náplastí, shonu na pódiu se účastnilo až na 50 lidí...
Kapela se ale na jedné zkoušce tvrdě pohádala s producentem Ezrinem, který pak odmítl produkci jejich další desky. Navíc jednotliví členové byli hodně unaveni, tedy „unaveni“ z předchozího náporu, s problémy ve studiu si nevěděli moc rady, a tak i přes snahu skupiny vrátit se k pořádnému, poctivému, syrovému rocku (předchozí dvě úspěšná alba byla hodně postavena na studiových vychytávkách), sedmá deska kapely, Muscle of Love (1974), zaznamenala masivní ústup z pozic. I když v USA byla oceněna zlatem, kapela se už vlastně rozpadala - zejména díky Buxtonovi, který byl v podstatě už nepoužitelný. Ostatní nechtěli kousnout do toho trpkého jablíčka a autora jejich nejlepších riffů hned tak vyhodit, takže sestava přežívala dál s tím, že v podstatě na všechny kytarové party, které měly patřit Buxtonovi, byli angažováni další kytaristé - Dick Wagner, a zejména Mick Mashbir. Složení kapely, které je na desce uvedeno, tedy ještě s Buxtonem, bylo uvedeno vlastně jen a jen kvůli fanouškům...
Po rozpadu kapely Buxton příležitostně vystupoval s lokálními umělci. Několik týdnů před svými padesátinami, 19. října 1997, zemřel na komplikace způsobené zápalem plic.
Vincent Furnier nepoužíval jméno Alice Cooper v dobách existence kapely. To si přisvojil teprve až roku 1974, kdy se pustil do sólové kariéry. Mimochodem - svým bývalým spoluhráčům platí každoročně výpalné za to, že si přisvojil jméno kapely...
Kytary
I když je Buxton asi nejvíce spojován s bílým Gibsonem SG („esgéčka“ měl obecně nejraději), hrál za svou kariéru na celou řadu kytar. Když samozřejmě pomineme úplně první akustické nástroje, začal nejdříve hrát na lubové elektriky, kdy vedle modelů Gibson to byl zejména Gretsch Tennessean. Kytaru si také dost upravoval (což vlastně prováděl i na řadě svých dalších kytar), přidával snímače, přepínače atd. Hrál i na bílého Gibsona Les Paula s tremolem Bigsby, na konci šedesátých let používal i Rickenbackera 330. Počátek let sedmdesátých je již ve znamení jeho hlavní kytary, bílého Gibsona SG Custom se třemi humbuckery a tremolem Bigsby. Měl také i další bílý model se starým stranovým modelem vibrapáky, z „esgéček“ měl i několik dalších modelů, včetně hnědého SG Deluxe.
V jeho sbírce bychom mohli najít i Fender Mustang, Charvel či černý Ibanez Les Paul Custom, ke svým oblíbeným lubovkám či pololubovkám se vrátil třeba i kytarou Epiphone Sheraton (používal ji na konci devadesátých let).
Je hodně muzikantů, kteří si zvolili zcela jiné jméno - namátkou Muddy Waters (McKinley Morganfield), Sid Vicious (John Simon Ritchie), Sting (Gordon Matthew Sumner), Gene Simmons (Chaim Witz), Iggy Pop (James Jewell Osterberg), Billy Idol (William Broad), Edge (David Howell Evans), klasikou už jsou Farouk Bulsara (Freddie Mercury), Elton John (Reginald Kenneth Dwight), Ringo Starr (Richard Starkey)...
