Jak už jsme avizovali minule, dnes si uvedeme další část velkého souboru hardwaru kytary, a to kobylky a struníky, kdy podkategorii vibrata a zámky si necháme na příště.
Problematiku kobylek a struníků je potřeba pojímat společně. Tak to vidíme i u těch historicky nejznámějších systémů uchycení a vedení strun na těle nástroje.
Pokud pomineme posouvací, floating kobylky, tak u pevných kobylek patří mezi nejklasičtější a nejrozšířenější typy i z hlediska historického dva základní systémy, kobylka tune-o-matic a sestava kobylky a otvoru pro singl u kytar Telecaster tvořící jeden díl. U kobylky tune-o-matic navíc musíme uvést i dva způsoby dalšího uchycení strun, a to v pevném struníku a na zadní straně korpusu, kdy struny jdou skrz tělo. Tento způsob je vlastní i telecasterovému dílci, nejdříve se třemi a později se šesti kameny pro struny. Systém tune-o-matic se stopbarem, tedy pevným struníkem, byl (a je) typický zejména pro masivní kytary Gibson a stal se standardem pro řadu dalších kytarových firem (včetně modelů Paul Reed Smith, Music Man, Ibanez, ESP apod.). Autorem je Ted McCarty a poprvé bylo toto uchycení strun použito roku 1954 na modelu Les Paul Custom.
U Fenderů Telecasterů jdou struny skrz tělo, což je další hojně napodobovaný způsob, a to jak u Fenderů obecně, tak i u kytar, kde jsou kobylky typu tune-o-matic (např. BC Rich, Jackson, Parker...). Na uchycení strun skrz tělo je postaven i další systém, který ovšem spadá až do dalšího dílu, kobylka Stratocasterů.
U pevných uchycení strun je nutné se zmínit i o sloučených komponentech, zahrnujících v sobě jak kobylku, tak i struník (wrap around bridge), kdy se struna uchytí ve směru od zadního snímače a obtočí se kolem celého dílu zpět ke krku kytary. Tento systém lze ovšem praktikovat i u odděleného pevného struníku (a znám celkem dost lidí, kteří to tak motají).
Ze slavných pevných systémů pak ještě zmiňme aspoň trapézový struník, kdy veškerý tah strun je fixován uchycením na zadní straně lubů (najdeme třeba na Gibsonu Gold Top z roku 1952).
