Vydáme-li se po stopách významu termínu funk, dojdeme jistě až do divokých tančíren New Orleansu dvacátých let minulého století. Z prostředí zatuchlých, laciných nevěstinců si pak funk odnesl právě onu zemitost a bezprostřednost. V padesátých letech se výraz funk začal používat pro jazzové hráče hrající hard bop s drsným bluesovým cítěním. Od hard bopu to už byl jenom krůček k mladému Jamesi Brownovi, a funk, tak jak ho známe teď, byl na světě.
Nyní si tedy povíme něco o onom bluesovém feelingu, se kterým je funk tak často spojován. Abyste mohli napodobit bluesový zpěv anebo fráze dechů či kytary, nezbývá než sáhnout po pentatonické stupnici (př. 1, Gm). Jedná se o I., III., IV., V. a VII. stupeň dorského módu, a jistě už jste se s tímto postupem setkali. Jde o velmi zpěvnou a universální stupnici a lze v ní zahrát mimo jiné i Chameleona od Herbie Hancocka.
Aby to ale nebylo tak lehké, černí otroci, kteří přinesli svoji hudbu do Ameriky, používali při zpěvu zvláštních intonačních figur, které se vzpíraly západnímu pojetí hudební praxe. Tyto zvláštnosti, odrážející i typickou bluesovou dur-molovou tonalitu (ta je charakteristická právě pro dur), jsou takzvané blue tones, tedy zmenšená kvinta a velká septima. Jde o oblíbenou kytarovou a klávesovou stupnici, která umožňuje mnohé fintičky, finesy a vůbec různá zajímavá zpestření.
Jako cvičnou etudu jsem zvolil kytarovou linku Break on Through od kapely Doors (př. 2, osminy jsou vypsány namísto původních šestnáctin). Funk to sice není, ale nahrávka je všeobecně známá, a dá se na ní velmi dobře ukázat správné rozložení akcentů. Správná rytmická hra je totiž pro funk naprostou nezbytností. Vypsal jsem linku v původní tónině e moll, ale doporučuji transponovat i do ostatních tónin. Znám takové hráče, kteří transponují na svých digitálních nástrojích. Nepovažuji to však za správné. Hráč se tím neustále vrací k jednou vyběhaným cestičkám a jeho pokrok se tak zpomaluje. Navíc u akustického nástroje je pak takový hráč ztracen docela.
Jako základ cvičného groovu (př. 3) nám může posloužit houpačka g moll, o které jsme si pověděli dříve. Levá ruka v tomto případě drží obraty akordů, zatímco pravá se snaží napodobit dechové riffy funkové sekce. Takovýto druh hraní je oblíbený obzvláště na hammondovy varhany, ale použít se dá i na elektrický klavír či simulátor dechů, pakliže má levá ruka k dispozici další klávesový nástroj. Podobnou figuru můžeme použít jako zpestření doprovodu, mezihru, ale i jako rozjezd pro sólo. Příklad ať je pro vás pouhou inspirací. Doporučuji vyzkoušet vlastní obraty a rytmizování levou rukou. Houpačka je také ideálním podkladem pro nácvik sól, takže neváhejte, spusťte metronomy či automatické bubeníky a cvičte bluesovou stupnici. Bude se vám hodit.
