Emerson, Lake & Palmer - Letem kytarovým světem

Ne, přátelé, to není omyl. Proč si nepřiblížit, tak jak jsme si v rámci tohoto seriálu již zvykli, tvorbu tohoto artrockového seskupení, které za celou dobu své existence prodalo přes třicet miliónů alb? A že toto trio nestojí na kytaristovi? No a co, řekne si klasik, není důvod se na těchto stránkách, kde občas na vaše četné žádosti provedeme takový mírný úkrok stranou, nepodívat na kapelu, která spolu s Genesis, Yes, Pink Floyd a King Crimson definovala art rock jako svébytný styl.

Ano, právě tato pětice souborů dokázala určit a zároveň vyzdvihnout tento žánr na takovou úroveň, že spolu s hard rockem, scénou šedesátých let a některými bluesovými a bluesrockovými osobnostmi představuje nejběžnější synonymum k termínu klasická rocková hudba. Navíc každá z nich nastavila jednu ze základních větví tohoto stylu. A jak jste si mohli všimnout, u všech námi uvedených skupin figurovali výrazní kytaristé, které jsme v rámci dalšího seriálu - Kytaroví velikáni - už uvedli (Hackett je v tomto čísle o pár stránek dál). Cítím to jako velký dluh této hudbě, takže ho nyní napravuji (během nějaké doby si budete moci přečíst připravovanou objemnou publikaci o art rocku).

A koneckonců, Greg Lake vedle svých baskytar také rád sáhl po kytaře... Takže ač zde budeme postupovat tak, jak jste si při těchto profilech již zvykli, což znamená ucelení a rozbor diskografie a podobně, nebudeme zde uvádět miniprofily kytaristů ani strom vývoje. I když v jedné fázi za Palmera zastoupil Powell (zavedená zkratka souboru, EL & P, se tak vlastně nezměnila), šlo pouze o velmi málo výraznou a ve vývoji kapely zcela nepodstatnou změnu, u níž stačí, když ji uvedeme v textu (ve své podstatě šlo o jinou formaci).

Roku 1969 se celkem při dvou příležitostech, 10. srpna na Jazz and Blues Pop Festivalu v Plumptonu v Anglii a 17. října na Fairfield Halls v Croydonu, setkaly na pódiu dvě kapely, The Nice a King Crimson. U Nice tehdy působil klávesák Keith Noel Emerson (* 2. listopad 1944), u King Crimson zase baskytarista a zpěvák Gregory Stuart „Greg“ Lake (* 10. listopad 1947). Oba dva se navíc setkali i při dalších příležitostech, kdy si spolu zkoušeli zahrát. Brzy přišli na to, že si hudebně naprosto rozumějí. A protože byla tehdy doba nakloněna méně standardním a uniformním myšlenkám, rozhodli se, že to zkusí jako trio, klávesy, baskytara a bicí.

Ještě než se rozhodli pro Carla Palmera, který tehdy působil v Atomic Rooster, zkusili zkontaktovat Mitche Mitchella od Jimiho Hendrixe. Mitchell bral nabídku dost laxně, přesto se na session dostavil. Otrávil ale Emersona a Lakea svým přezíravým chováním, takže nakonec oslovili Palmera. V tu dobu se s nimi také zkontaktoval i Jimi Hendrix, který měl tehdy plné zuby své kapely a hodlal se věnovat něčemu úplně jinému, neokoukanému. Myšlenka spojení těchto čtyř nesporných celebrit nedala samozřejmě britskému tisku spát - v novinách se objevovaly spekulace o nové superskupině, kterou novináři pracovně nazvali H.E.L.P. (Hendrix, Emerson, Lake, Palmer). Tyto fabulace dostávaly dokonce i konkrétnější obrys, když se Hendrix s triem opravdu setkal a první sessiony byly naplánovány po vystoupení na festivalu Isle of Wight, 23. srpna 1970. O šestadvacet dní později ale Hendrix umírá, takže...

Takže trio Emerson, Lake a Palmer nakonec zůstalo triem. Kdo ví, zda by ono proklamované spojení přineslo vůbec nějaké ovoce. „Mitchell o nás Jimovi řekl,“ vzpomíná na tu dobu Lake, „a Jim to s námi opravdu chtěl zkusit. jenže potom se Mitch dlouho neukázal a my jsme se rozhodli pro Carla. Jimovi to nevadilo, chtěl to s námi pořád zkusit. Zemřel ještě předtím, než jsme si mohli spolu zahrát.“

Carl Frederick Kendall Palmer (* 20. březen 1950) před vstupem k EL & P působil u Crazy World of Arthur Brown a poté u Atomic Rooster. Takže i zde šlo o známou osobnost ze známých kapel. Spojením všech tří tak vznikla jedna z prvních superskupin v celém rozsahu tohoto označení (definici a výčet základních představitelů jsme v rámci tohoto seriálu provedli již několikrát). Není tedy divu, že do studia a do kanceláří vydavatelských společností našli cestu velmi rychle.

Emerson, Lake & Palmer

(1970, Island Records, Manticore)

Obsazení: Keith Emerson (key), Greg Lake (bg, voc), Carl Palmer (dr)

Skupina začala velmi intenzivně koncertovat a svým skladatelským a instrumentálním umem velmi výrazně vymezila svůj styl, který se stal jedním z hlavních pilířů artrockové hudby. Vedle mnoha jedinečností to bylo i čím dál více proklamované Emersonovo zaujetí klasickou hudbou, co toto trio odlišovalo od dobové hudební scény. To se promítlo i do tohoto debutu, na kterém najdeme úpravy motivů Bély Bartóka, Leoše Janáčka či J. S. Bacha. Deska nepůsobí sice nijak zvlášť celistvě, je zde dost prostoru i pro představení se každého člena (Palmer se blýskne v Tank, Lake je zase autorem dvou balad, Take a Pebble a zejména Lucky Man), ale přesto zapůsobila na tehdejší hudební scénu velmi silně. Stačí si uvědomit, že v podstatě bez jakéhokoli proma získala zlato, v Anglii vystoupala na 4. pozici a v Americe, kde kapela ještě nevystupovala, dosáhla na 18. místo.

Skladaba Lucky Man se vysílala i v rádiu a řada čím dál silnějších koncertů včetně vystoupení na Isle of Wight vynesla kapelu na první pozice rockového světa.

Seznam vybraných klávesistů - hammondistů

Pokud vezmeme jen ty nejznámější a navíc z oblasti rockové hudby v intencích námi naznačených výše, tak sem můžeme zařadit spolu s Emersonem takováto jména:

Greg Allman, Tony Banks, Don Airey, Peter Bardens, John „Rabbit“ Bundrick, Tony Carey, Chick Churchill, John Evan, Ken Hensley, Tony Kaye, Al Kooper, Jon Lord, Manfred Mann, Ray Manzarek, Ian McLagan, Christine McVie, Patrick Moraz, Billy Powell, Billy Preston, Derek Sherinian, Rick Wakeman, Rick Wright a další.

Samozřejmě že si ani dnes neodpustím malý testík. Pokud z dvaadvaceti jmen přiřadíte jen tak z hlavy hned teď správně aspoň patnácti ke kapelám či označením, tak máte jako kytaristé dobrý přehled o klávesovém světě. U klávesistů se na tohle ani neptám...

Tarkus

(1971, Island Records, Manticore, Rhino)

Jedním slovem vynikající! Album, které zaujme na první poslech a evokuje řadu nejrůznějších nálad a pocitů, takže už jenom z tohoto hlediska láká k opětovnému pouštění a dalšímu propátrávání.  O hudební stránce jako takové ani nemluvě (např. o 10/8 pasážích apod.). Přes dvacet minut dlouhá kompozice Tarkus nevídaným způsobem stmeluje různé hudební myšlenky a sleduje pouť mytického tvora od jeho vynoření se přes jednotlivé epizody jeho života (např. Manticore, spolu s Mass má nejoblíbenější skladba tohoto eposu) až po zánik a návrat do kolébky života. Nápaditý obal celkový dojem jenom podtrhuje.

Deska, kterou můžeme řadit mezi nejvýraznější konceptuální alba vůbec, nabízí i další skladby, poukazující mj. nejen na proklamovaný vztah k artificiální hudbě, ale i na široký záběr muzikantských a skladatelských schopností členů kapely, které se nebojí dát do jednoho celku, na jednu desku. Pravdou je, že v době uvedení tohoto alba posluchači ještě uměli naslouchat, probírat se jednotlivými pasážemi, oceňovat hudební nápady, a ne jen pustě škatulkovat a rychle přeskakovat z jedné skladby na druhou, když je nedokázaly v prvních sekundách upoutat a chytit (aneb jak to, že tady není refrén:?). Vedle uvedených kvalit zde najdeme i zpěvnost (zejména díky Lakeovi), nadupané motivy (kupříkladu Mass či Bitches Crystal) a další devizy. Někteří fanoušci art rocku sice poukazují na stylovou roztříštěnost alba, ale ze zpětného pohledu v případě tohoto tria šlo spíše o hravost a chuť zkoušet zase něco jiného. Album v Anglii obsadilo 1. místo, v USA dosáhlo na 9. pozici a získalo platinu.

Pictures at an Exhibition

(1971, Island Records, Manticore, Rhino)

Jedno z nejslavnějších rockových koncertních alb vůbec. Z hlediska art rocku pak patří k těm stylově nejvyhraněnějším a do třetice, vzhledem k vzájemnému vlivu rockové a klasické (vážné) hudby, je toto dílo jedno z nejsignifikantnějším.

Takže i na základě těchto hledisek uvádíme toto LP samostatně, mezi běžnými profilovými alby. Pokud někdo neznal Tarkus (a už vůbec ne debutové album), tak právě tato deska ho přitáhla k tvorbě EL & P. Album bylo natočené jako nízkorozpočtová živá deska a kvůli rozporům ve vedení gramofonové společnosti bylo vydáno až po předchozí desce, byť ta vznikla až později. Takže ji uvádíme jako v pořadí třetí album kapely. Management jejich labelu měl totiž možná i trochu oprávněné obavy z toho, že by se takto klasikou ovlivněné album prodávalo velmi špatně. Navrhl proto skupině, že by Pictures at an Exhibition byly vydány na značce orientující se na klasickou hudbu. Úspěch jejich alba Tarkus ovšem Island Records zcela přesvědčil, takže původní plány nakonec vyšly.

Trio zde nechalo naplno propuknout své sklony hledat inspiraci v tvorbě klasických skladatelů a vytvořilo svou verzi Obrázků z výstavy, klavírního díla ruského skladatele Modesta Petroviče Mussorgského, nejvýznamnější osobnosti ruské hudby 19. století. Pojetí Emersona a spol. zaujme oba dva tábory posluchačů - jsou jím šokováni a zároveň okouzleni (nebo alespoň svou pozornost zbystří) jak rockeři, tak i klasici (pokud mohu užít tato lapidární označení).

Navíc je celé téma doplněno o originální songy trojice (nádherná je Lakeova balada The Sage) včetně úpravy Čajkovského Louskáčka. Nezbývá než si to poslechnout nebo - ještě lépe - shlédnout DVD, které vyšlo roku 2001. To, že vás to nenechá v klidu, vám garantuji.

Keith Emerson právě tímto albem definoval své postavení v art rocku, kdy se spolu s Rickem Wakemanem (Yes), Tonym Banksem (Genesis) a Rickem Wrightem (Pink Floyd) stal určujícím klávesistou stylu, dobově označovaném jako progresivní rock.

A ještě umístění: V UK třetí, v USA desáté.

Trilogy

1972, Island Records, Atlantic

Další platinová deska, která se v USA umístila na pátou pozici a v Anglii obsadila druhé místo. Album obsahuje velmi známou skladbu From the Beginning (od Lakea), skupina sem umístila i převzatou věc od Aarona Coplanda. Toto LP považují všichni členové kapely za své nejoblíbenější.

Skupina se po vydání soustředila na velmi rozsáhlé a také i velmi bombastické světové turné.

Brain Salad Surgery

1973, Manticore

I toto následné album, vydané již na vlastním labelu kapely zaznamenalo velký úspěch. V Anglii si udrželo druhé místo, v USA se dostalo na 11. příčku. Skupina na sebe upozornila i tím, že texty nechala napsat Peterovi Sinfieldovi, známého z předchozího působení u King Crimson. Navíc zde Palmer začal pracovat se syntézou zvuku bicích nástrojů.

Okamžiky z následného veleúspěšného světového turné byly zaznamenány na trojalbu Welcome Back My Friends to the Show That Never Ends, Ladies and Gentlemen... Emerson, Lake & Palmer (1974, Manticore, Rhino).

Z dalších velkých akcí rozhodně stojí za poznámku jejich účast na California Jam, jednoho z nejlepších festivalů vůbec. kde byli spolu s Deep Purple hlavními hvězdami večera.

EL & P ve své době představovali jednu z největších koncertních atrakcí. Vznášející se klávesy, rotující souprava bicích, početné symfonické orchestry za zády... Mimochodem, víte, že onen nůž, který Emerson vždy zapichoval do kláves (ve snaze, aby mu tón zněl stále), dostal ještě v dobách svého působení u Nice od jejich bedňáka, který později proslul pod svým uměleckým jménem Lemmy?.

Works, Vol. 1

1977, Atlantic

I když toto dvojalbum získalo na obou stranách Atlantiku zlato, šlo o labutí píseň. Kapela si totiž dovolila příliš velkou přestávku mezi alby a ztratila tak kontinuitu s vývojem dobové hudební scény. Punk tehdy převálcoval, co se dalo, a když sám ze sebe vyhořel, nastoupily další směry včetně diska a new wave. Hard rock a art rock se ocitly za zenitem a většina kapel na to neuměla zareagovat. Nebo ani nemohla, aniž by neztratila svou tvář.

Na Vol. 1 najdeme pouze jednu stranu se společnou prací, další tři slouží jen jako ukázky tvorby jednotlivých muzikantů. Najednou se prostě zdálo, že kapela až příliš vaří z vody.

Works, Vol.2

1977, Atlantic

Volné pokračování předchozího opusu postavení kapely prakticky zazdilo. EL & P album zaplnili kolekcí nevydaných rarit a studiových demo nahrávek, což zákonitě působilo jako výprodej stylem „rychle ještě něco prodat, dokud to jde“. Skupina se ale přesto nevzdávala a vypravila se na americké a kanadské turné. Samozřejmě ve svém stylu, to znamená s velkým symfonickým orchestrem. Zájem už ale nebyl takový a celé turné se nakonec ukázalo jako finanční propadák. Celková nálada, stále častější hádky mezi členy kapely o dalším stylovém směřování (nejvíce to jiskřilo mezi Emersonem a Lakem), násilná snaha reagovat na změny - to vše si začalo vybírat svou daň. Kapela stála před rozpadem.

Love Beach

1978, Atlantic

Poslední studiové album klasické éry EL & P vzniklo v podstatě již jen z důvodu splnění smluvních závazků firmě Atlantic. Deska je písničkovější, ale nechybí na ní ani rozsáhlejší kompozice. Celek ale působí velmi unaveně - a to i přes násilně optimistický obal. Členové kapely za něj sklidili hodně posměchu a kritiky. Nejčastěji jim bylo vyčítáno, že se zde snaží vypadat jako Bee Gees, že chtějí zaujmout nové publikum, že obal vůbec nekoresponduje s jejich hudbou apod. Osobně se mi vždy líbila skladba For You, ale ani další nejsou špatné. Ovšem to bychom museli hodit za hlavu sílu prvních čtyř pěti alb. Tohle už prostě EL & P, tihle tvůrci jedné z pěti větví art rocku, nebyli.

Často se uvádí, že Love Beach od EL & P patří do stejného ranku jako Tormato od Yes, ... And Then There Were Three od Genesis či Octave od Moody Blues - prostě k deskám kapel, které se snažili svůj styl posunout někam jinam. Ovšem když srovnám uvedené desky, tak za Tormato by se pánové Howe, Anderson, Squire, Wakeman a White vůbec nemuseli stydět. V případě ostatních uvedených skupin a alb si tak jistý nejsem.

Na přelomu let 1978/79 se kapela bez velké publicity rozešla. Label ještě vydal koncertní album Emerson, Lake & Palmer in Concert (live ’78) (1979, Atlantic) a kompilaci The Atlantic Years (1982).

Jednotliví členové v nastalé přestávce nezaháleli a vedle členství v řadě souborů se projevovali i sólově. Emerson vydal soundtracky Inferno (1980), Nighthawks (1981), Honky (1981), Best Revenge (1986) a Murderock (1986), potom i svou kompilaci The Emerson Collection (1986) a profilová alba Harmageddon/China Free Fall (1987) a zajímavé The Christmas Album (1988). Spolu s Palmerem založil soubor 3, se kterým natočil album To the Power of Three (1988). Na druhou stranu zase s Lakem se spojil s Cozym Powellem ve snaze zkusit to zase ve třech (Palmer byl tehdy členem Asia). Lake sám navíc vydal i dvojici svých sólových alb Greg Lake (1981) a Manoeuvres (1983). Leč to stále nebylo ono. A protože přelom osmdesátých a devadesátých let přinesl s sebou boom zájmu o hudbu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a řada starých klasických souborů se začala dávat dohromady (s velkou publicitou a velkým ohlasem), EL & P nemohli zůstat stranou.

Black Moon

1992, Victory Music

Deska přinesla slušnou kolekci skladeb, samozřejmě i s předpokládanou exkurzí do vod klasické hudby (Romeo and Juliet od Sergeje Prokofjeva). Úspěšné bylo i následné turné, z něhož existuje i několik záznamů, jako Live at the Royal Albert Hall (1993, Victory Music) či Works Live (1993). Vzhledem k ohlasu vydala kapela o rok později reprezentativní kolekci čtyř CD, The Return of the Manticore (1993), kde nahráli řadu skladeb, které jako sóloví umělci nahráli v řadě dalších seskupení (včetně King Crimson, Nice, Crazy World apod.), včetně sólové tvorby. Čtyřalbum obsahovalo i zcela nové skladby.

In the Hot Seat

1994, Victory Music

Nové studiové album nechalo posluchače chladnými. EL & P pocítili jako artrockový kolos sedmdesátých let totéž, co jejich kolegové - ohlas z návratu ano, instrumentální zručnost a vyzrálost projevu ano, ale autorská invence... Deska je tak podprůměrná a přispěla k opětnému rozpadu spolupráce v kapele. K tomu se přidaly i zdravotní problémy. Skupina sice zase koncertovala, ale postupem času vystupovala v sálech s maximální kapacitou pět set lidí. Kompilace The Best of Emerson, Lake & Palmer (1994, Manticore, Atlantic) se setkala s podstatně věštím zájmem než předchozí profilová deska, ale to už na věci nic nezměnilo. Na trh se ještě dostala řada výběrů a koncertních záznamů, jako Live at the Isle of Wight Festival 1970 (1997, záznam z 29. 8. 1970, Manticore, Sanctuary), Live in Poland (1997, celosvětově vydáno až 2003, live, Sanctuary, Castle), King Biscuit Flower Hour Presents: Greatest Hits Live (1997, live kompilace, King Biscuit) a Then & Now (1998, 2CD, Eagle Records) a skupina se koncem roku 1998 rozešla.

Jednotliví členové se opět pustili do svých projektů, kdy za zmínku stojí u Emersona Emerson Plays Emerson (2002) a Off the Shelf (2006), u Lakea Greg Lake Retrospective: From the Beginning (1997) a Nuclear Attack (2002) a u Palmera Live in the Hood (2000, s Quango) a In Concert: Carl Palmer Plays the Music of ELP (2006).

Než se v březnu 2009 na základě výroků Emersona začalo šuškat o dalším obnovení EL & P, objevilo se za tu dobu hodně bootlegů, kompilací, koncertních záznamů a nejrůznějších rarit a výběrů. Takže sem můžeme pro komplexnost uvést The Very Best of Emerson, Lake & Palmer (2000), Emerson, Lake & Palmer Extended Versions: The Encore Collection (Live Recordings) (2000), Fanfare for the Common Man - The Anthology (2001), The Very Best of (2001), ELP - Vol.1 - Original Bootleg Series from the Manticore Vaults (2001, 6 CD, Castle), ELP - Vol.2 - Original Bootleg Series from the Manticore Vaults (2001, 8 CD, Castle), ELP - Vol.3 - Original Bootleg Series from the Manticore Vaults (2002, Castle), Best of the Bootlegs (2002), Solo Anthology (2002), Reworks: Brain Salad Perjury (2003), The Ultimate Collection (2004), ELP - Vol.4 - Original Bootleg Series from the Manticore Vaults (2006, Castle), The Essential Emerson, Lake & Palmer (2007), From the Beginning (2007), Gold Edition (2007) a konečně i A Time and a Place (2010, Shout! Factory), kolekce live nahrávek.

Neměli bychom zapomenout ani na video záznamy a DVD, takže si uveďme alespoň Pictures at an Exhibition (2001, živě z roku 1970), The Manticore Special (2003), Works Orchestral Tour (2003), Live at the Royal Albert Hall (2003), Welcome Back (2003), Masters from the Vaults (2004), Beyond the Beginning (2005), Pictures at an Exhibition - 35th Anniversary Special Edition (2005), The Manticore Special: Works Orchestral Tour (2005) a The Birth of a Band - Isle of Wight 1970 (2006).

25. července 2010 se EL & P zúčastnili festivalu High Voltage v Londýně. Všechno tak nasvědčuje tomu, že tato kapela bude mít rozhodně ještěco říct. Nevadí, že posluchač neoněmí z přívalu novot. Ty, pokud jsou uvedeny prvoplánově, spíše škodí. Ale pokud stále v jejich případě něco ohromí, tak je to čiré muzikantství a instrumentální mistrovství. A když už na ně jdete, tak už stojí za to ten pocit, že člověk sleduje legendy při práci. A to není málo. Alespoň pro mne.

Vítězslav Štefl

Skladba: Jerusalem

Autor, autoři: Blake, Blondy, Diamond, Parry

LP: The Best of Emerson, Lake & Palmer (1994, Manticore, Atlantic)

Skladba: Lucky Man

Autor, autoři: Greg Lake

LP: The Best of Emerson, Lake & Palmer (1994, Manticore, Atlantic)

Skladba: Hoedown

Autor, autoři: Copland

LP: The Best of Emerson, Lake & Palmer (1994, Manticore, Atlantic)

Doplňky 83: Edge

Muzikus 4/2003 - Kytaroví velikáni (str. 56, noty, diskografie)

Muzikus 12/2003 - Galerie slavných kytar - 1976 Gibson Explorer (Edgeho kytara) (str. 30)

Muzikus 12/2006 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 28)

Edge a U2 - to je nezměněná síla i v již naplno rozjetém novém desetiletí nového tisíciletí. Vedle své práce u mateřské kapely si sice stihl zahostovat u řady osobností a kapel, ale málo platné, těžko jeho jméno spojovat s někým jiným než s Bonem a spol. Navíc při takové síle, jakou obě prozatím poslední alba projevila. How to Dismantle an Atomic Bomb získalo v různých zemích celkem několik desítek platinových ocenění (namátkou: 3x v USA, 4x v UK, 4 x v Austrálii, 5x v Kanadě, dále ve Francii, Německu, Japonsku - všude platina. Deska samozřejmě obsadila první místa anket, a to nejméně v patnácti zemích světa. A prodeje? Do současnosti počty prodaných kusů přesáhly číslovku devíti miliónů. Nemluvě o devíti Grammy a dalších ocenění.

Prozatím poslední studiový počin také sbírá, co se dá. Za svébytným obalem se skrývá kolekce silných skladeb, díky nimž se deska stala platinovou v mnoha zemích - uvědomme si, že vyšla vlastně loni! Takže celosvětový prodej nad pět miliónů kusů je za tak krátkou dobu víc než úctyhodný. No řekněte - dá se o Edgeovi psát v jiných souvislostech?

Diskografie

Edge + U2:

Pozn.: Pouze výběr, bez EP, DVD, SP

1 Profilová, základní alba

How to Dismantle an Atomic Bomb (2004, Island, Interscope)

No Line on the Horizon (2009, Interscope)

2 Koncertní záznamy

Pozn.: Pouze vybrané tituly a bez formátu Digital Download

U2 Go Home: Live from Slane Castle (2003, Island)

U2.COMmunication (2005, pouze pro fanklub, Island)

Zoo TV Live (2006, Island)

3 Kompilace

Poznámka: Pouze vybrané tituly.

The Best of 1990 - 2000 (2002, Island)

U218 Singles (2006, Island)

Artificial Horizon (2010, Interscope)

The Complete U2 (2004, box set, Island)

Skladba: No Line On The Horizon

Autor, autoři: U2, Brian Eno, Daniel Lanois

Skupina, interpret: U2

Album: No Line on the Horizon (2009, Interscope)

Skladba: Magnificent

Autor, autoři: U2, Brian Eno, Edge, Daniel Lanois

Skupina, interpret: U2

Album: No Line on the Horizon (2009, Interscope)

Skladba: Moment of Surrender

Autor, autoři: U2, Brian Eno, Daniel Lanois

Skupina, interpret: U2

Album: No Line on the Horizon (2009, Interscope)