Francouzský violoncellista a telegrafista Maurice Louis Eugchar1ne Martenot se setkal v roce 1917 při radiovém provozu s elektronicky generovanými tóny vznikajícími interferencí. V roce 1919 započal s vývojem hudebního nástroje pracujícího na tomto principu. V roce 1928 předvedl první verzi nástroje, nazvaného Ondes musicales a později známého jako Ondes Martenot nebo jen Martenot.
Podobně jako u Thereminu vznikal tón interferencí dvou vysokých frekvencí generovaných dvěma elektronkovými oscilátory. Jeden z nich měl frekvenci pevně nastavenou, frekvence druhého se měnila. K rozlaďování oscilátoru sloužil na rozdíl od Thereminu kondenzátor s proměnnou kapacitou nebo cívka s proměnnou indukčností. Ladicí prvek byl spojen s kovovým táhlem opatřeným na konci kroužkem. Hudebník stál asi 1,5 m od nástroje, držel kroužek a ovládal výšku tónu změnou délky táhla pravou rukou. Intenzitu tónu řídil levou rukou pomocí ovládacích prvků umístěných v oddělené skříňce.
Druhý a třetí model nástroje z let 1929 a 1930 mají kroužek pro řízení výšky umístěný na vodorovně vedeném táhle, pod nímž se nachází obraz klaviatury, což umožňuje snadné nastavení požadované výšky tónu. Model 4, z roku 1931, nemá ovládací táhlo a výšku tónů řídí klaviatura umožňující stranovým pohybem kláves vytvářet prstové vibráto. U modelu 5 z roku 1937 se objevilo táhlo i klaviatura a nástroje byly vybaveny přepínačem umožňujícím rychlou volbu mezi ovládáním klaviaturou nebo táhlem. Pod táhlem je řada drobných vyvýšenin a prohlubní sloužících pro hmatovou orientaci a usnadňujících intonaci. Díky vývoji elektroniky a zmenšování rozměrů součástek bylo možné vytvořit v roce 1955 menší a lehčí model 6. Poslední model 7 z roku 1975 je již tranzistorový.
Nástroje se nevyráběly sériově, ale byly stavěny na zakázku podle požadavků hudebníků. Každý kus je proto originál a v technických detailech se liší. Rozsah klaviatury je pět až sedm oktáv, znějící rozsah bývá sedm oktáv. Klaviatura umožňuje pohybem do stran vytvářet prstové vibráto. V levé části většiny nástrojů je pod klaviaturou umístěna zásuvka s ovládacími prvky, ovládanými levou rukou.
Základním ovládacím prvkem je tlakově citlivý ovladač hlasitosti - Touche d’intensité. Toto tlačítko slouží k ovládání artikulace zvuku, frázování, řízení náběhu, vytváření staccata a dalších dynamických efektů.
Poblíž ovladače hlasitosti jsou umístěny spínače pro volbu základních zvukových barev a jejich míchání. U starších modelů byly označeny čísly, u modelů 7 písmeny. O (Ondes) je sinusový průběh, C (Creux) je omezený trojúhelníkový průběh, g (Petit gambé) je obdélníkový průběh s nastavitelnou intenzitou, G (Gambé) je obdélníkový průběh, N (Nasillard) je pulsní signál, 8 (Octaviant) slouží pro nastavitelné zdůraznění druhé harmonické složky a T (Tutti) je kombinace všech průběhů. Pomocí ovladače S (Souffle) je možné přimíchávat šum, spínač F (Feutre) ovládá filtr omezující vyšší harmonické.
Šest tlačítek pro transpozici umožňuje rychle přeladit hrané tóny. Jednotlivá tlačítka slouží pro posuv o čtvrttón níže a o čtvrttón, půltón, celý tón, tercii nebo kvintu výše a lze je používat v libovolných kombinacích.
Tři spínače označené D1, D2 a D3 ovládají připojené reproduktory. Poměr jejich hlasitosti lze nastavit otočným regulátorem. K nástroji mohou být připojeny až tři reprosoustavy. Základní reproduktor, vyvinutý společně s prvními modely - Haut-parleur či Diffuseur principal (D1), má ozvučnici běžné konstrukce. Rezonanční reproduktor z 50. let, nazvaný Palme (D4), má na ozvučnici napnutých dvanáct strun, které rezonují na naladěných frekvencích. U novějšího reproduktoru Resonnance (D2) z 80. let byly struny nahrazeny pružinami. Reproduktor Métallique (D3), zkonstruovaný kolem roku 1930, má namísto membrány kovovou desku podobnou gongu, dodávající zvuku kovové zbarvení.
Pro plynulé ovládání zvukové barvy nebo hlasitosti byla u některých nástrojů doplněna kolenová páka. Nástroje jsou vybavovány též pedály pro řízení hlasitosti a barvy zvuku.
Maurice Martenot a od roku 1951 i jeho asistent Marcel Manichar1re vyráběli na zakázku nástroje v Neuilly-sur-Seine poblíž Paříže. Vyrobilo se asi 370 Ondes Martenot v sedmi profesionálních verzích, spolu s množstvím školních modelů a nástrojů kombinovaných s gramofony a rozhlasovými přijímači. V roce 1988, několik let po smrti Maurice Martenota, odešel Marcel Manichar1r do penze a výroba byla zastavena. S vývojem nové, digitální verze započal v 90. letech syn Maurice Martenota Jean Louis, nástroj však nedokončil. Modernizovanou verzi pod názvem Ondéa vyrobil v roce 1999 Ambro Oliva ze společnosti Seam.
Podrobné informace o Ondes Martenot najdete v druhém dílu knihy Elektrofony. Ukázky si můžete prohlédnout na uvnitr.cz.
