Dnešním dílem vstupuje náš seriál o elektrofonech do druhé části, v níž se budeme věnovat nástrojům elektronickým, tedy takovým, které pro generování a zpracování zvuku již nepoužívají mechanické prvky, ale u nichž je zvuk generován a upravován pomocí vhodně zapojených elektrických obvodů ve formě elektrických kmitů.
Podle způsobu reprezentace zvukového signálu můžeme tyto nástroje rozdělit do dvou základních skupin. První, a také nejstarší, skupinu tvoří nástroje analogové, u nichž jsou generované a dále zpracovávané spojité elektrické kmity přímou analogií kmitů zvukových. Celá struktura analogového nástroje mnohdy bývá analogií uspořádání či funkce mechanické soustavy tvořící pomyslný mechanický nástroj. Druhou skupinou jsou nástroje digitální (číslicové), u nichž mají generované a zpracovávané signály nespojitý (diskrétní) charakter. Na pomezí obou skupin stojí nástroje hybridní, v jejichž zvukových obvodech jsou kombinovány analogové i digitální bloky.
První přístroj pro generování zvuku na čistě elektronickém principu, který by bylo možné označit za hudební nástroj, sestrojil roku 1899 britský fyzik du Bois Duddell. Pøi jeho konstrukci použil neobvyklý princip generování a vyzaøování zvuku pomocí elektrického oblouku. Podobný nástroj postavil v roce 1911 také Burstyn. Další analogové elektronické hudební nástroje již obsahovaly elektronkové oscilátory.
V roce 1901 zjistil kanadský vynálezce Reginald Aubrey Fessenden, že interferencí dvou vysokofrekvenèních signálù s blízkými frekvencemi mohou vzniknout nízkofrekvenèní záznìje. Vzniku záznìjù s frekvencí ve slyšitelné oblasti pøi interferenci signálù dvou oscilátorù si povšimli i další konstruktéøi, napøíklad Lee de Forest, Lev Těrmen, Maurice Martenot, Nicolas Obuchov nebo Armand Givelet, a využili tento jev při konstrukci hudebních nástrojů. Lze u nich snadno dosáhnout velkého frekvenčního rozsahu, mají však většinou obtížně odstranitelné problémy s udržením přesného ladění. Novější nástroje proto používají stabilní oscilátory generující přímo signály s požadovanou frekvencí.
Ve 20. letech bylo vytvořeno mnoho monofonních nástrojů, z nichž některé, jako třeba theremin, Martenotovy vlny nebo trautonium, se staly součástí instrumentáře evropské vážné hudby a bylo pro ně zkomponováno množství skladeb. Na přelomu 20. a 30. let se objevily první použitelné polyfonní nástroje – elektronické varhany. V 40. letech se staly poměrně běžným nástrojem a v letech 50. se již jejich výrobě věnovalo velké množství firem. Na počátku 60. let navrhl Donald Buchla modulární syntezátor s napětím řízenými bloky. První moduly vyrobil roku 1963. V roce 1964 zkonstruoval napětím řízený oscilátor a zesilovač také Robert Moog. Buchlovy a Moogovy modulární syntezátory byly v 60. letech instalovány v mnoha experimentálních hudebních studiích a začaly se používat ve vážné i populární hudbě. V 70. letech započali s výrobou modulárních systémů také další výrobci. Velké modulární systémy byly pro většinu hudebníků příliš drahé, komplikované a nevhodné pro běžné koncertní použití. V 70. letech proto převládly menší, snáze ovladatelné a přenosné nástroje. Stolní syntezátor postavil již roku 1965 Paul Ketoff, roku 1969 začala vyrábět stolní syntezátory britská firma EMS. V následujícím roce zahájil hromadnou výrobu svého kompaktního, snadno přenosného syntezátoru Robert Moog. Jeho minimoog měl pevně danou vnitřní strukturu, čímž byly omezeny zvukové možnosti, ale velmi se tím zjednodušilo jeho používání. Nástroj měl velký obchodní úspěch a s výrobou syntezátorů pro koncertní použití brzy začalo mnoho dalších firem.
Na počátku 70. započala také digitalizace elektronických nástrojů. V této době ještě nebylo možné sestrojit cenově dostupná digitální zařízení s výkonem dostatečným pro celý proces generování a zpracování zvuku, objevily se však první analogové syntezátory, jejichž parametry bylo možné řídit číslicově, a také první hybridní syntezátory, kombinující obvykle digitální oscilátory a analogové filtry. Hybridní strukturu měly také mnohé z prvních cenově dostupných samplerů.
V druhé polovině 80. let byly hybridní i analogové nástroje z trhu téměř vytlačeny levnějšími a výkonnějšími plně digitálními nástroji. Znovu se objevily v 90. letech, v období obnoveného zájmu o „analogový zvuk“.
Elektronickým nástrojům je věnován druhý díl knihy Elektrofony, který je již v distribuci. Ukázky si můžete prohlédnout na www.uvnitr.cz/knihy.html.
Hybridní nemusí být jen hudební nástroje, ale také třeba nejrůznější mytické bytosti či božstva. Patří mezi ně například řecký Minotaurus, kentaur, satyr, Pegas, Harpye, gryf, zvaný též Noh, slovanský psoglav, indický bůh Ganéša, aztécký Quetzalcoatl nebo mnohá božstva egyptská.
