Prvními elektrifikovanými nástroji nebyly jen kytary a piana, ale také například nástroje smyčcové a z nich především housle.
Jeden z prvních konstruktérů, kteří se zabývali elektrickým snímáním zvuku hudebních nástrojů, Oskar Vierling, vytvořil již na přelomu 20. a 30. let elektrické housle a violoncello, které se objevily na koncertech Elektronického orchestru Heinrich-Hertz Institutu v Berlíně v roce 1932. Elektrifikované smyčcové nástroje vyráběly i Loarovy firmy Vivi-Tone a Acousti-Lectric Company. Elektromagnetické snímače jsou celé umístěné uvnitř těla nástroje, vibrace strun jsou k nim přenášeny od kobylky prostřednictvím kovové tyčky. Nástroje s dutým tělem mají otvory ve tvaru "f" ve spodní desce. Některé z nástrojů nemají rezonanční skříň, ale pouze horní desku nesenou dřevěným hranolem. Loarovy elektrifikované nástroje se objevily v roce 1933 na mezinárodní výstavě v Chicagu, kde nevzbudily téměř žádný zájem.
Elektrifikované housle postavil při svých experimentech s ozvučováním nástrojů na počátku 30. let také Benjamin Franklin Miessner. Při snímání jejich zvuku použil snímač pracující na elektrostatickém principu.
Patrně prvními hromadně vyráběnými elektrickými houslemi byly nástroje Rickenbacher Electro Violin z roku 1935, které vyvinul George D. Beauchamp. Jako většina raných elektrických nástrojů Rickenbacher mají i první housle Electro Violin zcela netradiční vzhled. Základ tvoří bakelitový výlisek, z bakelitu je i hmatník a kobylka. Zcela chybí ozvučná skříň i hlava. Ladicí kolíčky jsou umístěny za kobylkou a ladicí mechanismus je doplněn kovovými dolaďovači. Před kobylkou je elektromagnetický snímač s typickými podkovovitými magnety, jenž je oproti standardnímu snímači Rickenbacher ze 30. let zmenšen a upraven tak, aby nevadil při hře smyčcem. Poblíž opěrky je umístěn regulátor hlasitosti a výstupní konektor. Celkem bylo vyrobeno několik set nástrojů tohoto typu. V roce 1939 se objevily nástroje nové konstrukce vyrobené z hliníku, bakelitu a dřeva. Mají válcové hliníkové tělo, běžnou hlavici s ladicími kolíčky a jejich tvar již více připomíná housle.
V polovině 30. let vyvinul elektrické housle s elektromagnetickým snímačem F. H. Kislingbury pro Johna Dopyeru. Housle začala Dopyerova firma National Dobro Company vyrábět v roce 1936 pod názvem VioLectric. Mají duté tělo, které neslouží jako rezonátor, a proto jeho vibracím zamezují vestavěné výztuhy. Pod kobylkou je umístěn elektromagnetický snímač, který převádí její kmity na elektrický signál. Jelikož nejsou přímo snímány kmity strun, mohou být struny vyrobeny i z nemagnetického materiálu. Jediným ovládacím prvkem je regulátor hlasitosti umístěný na těle nástroje. Nejstarší nástroje mají ještě výřezy ve tvaru "f", novější jsou již bez výřezů.
V roce 1958 zahájila výrobu svých prvních elektrických houslí americká firma Fender. Dřevěné tělo je duté, tvar nástroje vzdáleně připomíná elektrické kytary Fender. Kobylka je mechanicky spojena s elektromagnetickým snímačem umístěným uvnitř nástroje. Na těle je umístěn regulátor hlasitosti a tónová clona. Mnozí hudebníci si stěžovali na velkou váhu nástroje, která znesnadňovala hru a způsobovala únavu. Celkem bylo vyrobeno jen asi dvě stě nástrojů a na počátku roku 1959 byla výroba zastavena.
V posledních desetiletích 20. století byly vyvinuté nové piezoelektrické snímače, dostatečně kvalitní pro věrné snímání zvuku strunných nástrojů. Těmito snímači začali osazovat mnozí výrobci také nástroje smyčcové. V 90. letech výrobu piezoelektricky snímaných houslí zahájily například firmy NS Design nebo Yamaha. Výrobu elektrických houslí, tentokrát s piezoelektrickými snímači, obnovila i firma Fender.
Další informace o elektrických houslích a ostatních smyčcových nástrojích najdete v knize Elektrofony I, kterou distribuuje vydavatelství Muzikus. Ukázky z ní si můžete prohlédnout na www.uvnitr.cz/knihy.html.
Bakelit, který vyrobil belgický chemik Leo Hendrik Baekeland v roce 1907 z fenolu a formaldehydu, byl první průmyslově vyráběnou umělou hmotou. V roce 1910 založili Baekeland s podnikatelem J. Rütgersem ve městě Erkner u Berlína společnost Bakelite GmbH a názvy Bakelite a Bakelit se staly jejími registrovanými značkami. Po mnoho desetiletí se z bakelitu vyráběl nespočet předmětů, později byl nahrazen hmotami modernějšími, i když v některých případech se používá i v současnosti.
Bratranec Adolpha Rickenbachera Edward Vernon Rickenbacker - Captain Eddie (1890-1973), byl známý vojenský letec z I. světové války a Rickenbacker bylo tehdy slavné příjmení. Adolph Rickenbacher si později změnil i své příjmení na Rickenbacker a stejně bylo v roce 1949 změněno i označení nástrojů.
