V poslední čtvrtině 19. století se objevily hudební nástroje používající elektřinu pro generování zvuku.
Americký vynálezce Elisha Gray při svých pokusech s přenosem telegrafních zpráv a hlasu sestrojil z elektromagnetu a ocelového jazýčku s kontaktem zvukový generátor, pracující na stejném principu jako známé Wagnerovo kladívko v elektrickém zvonku. V roce 1874 naladil generátory na frekvence tónů z jedné oktávy a připojením ovládací klaviatury vytvořil polyfonní hudební nástroj, který nazval Musical Telegraph. Ještě v témže roce rozšířil počet generátorů na dvacet pět a získal tak nástroj s rozsahem dvou oktáv. Zvuk mohl být přenášen po telefonní síti, později bylo doplněno telefonní sluchátko fungující jako malý reproduktor. Svůj nástroj Gray předváděl na mnoha místech Spojených států, a je tak zřejmě prvním pořadatelem koncertů elektronické hudby. Podobný nástroj sestrojil a v roce 1885 patentoval Ernst Lorenz z německého Frankfurtu nad Mohanem.
Několik desetiletí, až do počátku 30. let 20. století, se objevovaly návrhy na nejrůznější elektromechanické systémy pro prodloužení zvuku klavíru. Již v roce 1867 popsal princip prodloužení tónu klavíru s využitím elektromagnetizmu George F. Dieckmann, podobný nástroj zkonstruoval také například Richard Eisenmann v Berlíně nebo Simon Cooper ve Spojených státech. U těchto nástrojů se obvykle od pohybu strun odvozují elektrické pulsy, které slouží pro buzení elektro-mechanického převodníku, který struny dále rozkmitává. Zvuk strun není elektricky zpracováván a zesilován, nástroje hrají akusticky jako běžné klavíry. Některé nástroje údajně dosáhly neomezeně dlouhého sustainu, u dalších nebyla pro rozeznívání strun potřebná kladívka. Díky odlišnému způsobu rozeznívání strun bylo dosaženo i nových zvukových barev.
Podobný princip rozechvívání strun použila americká firma Heet Sound Products z Los Angeles v Kalifornii, která v 70. letech zahájila výrobu drobného doplňku pro elektrickou kytaru. Přístroj vytváří ve svém okolí proměnné elektromagnetické pole, které bezkontaktně rozechvívá struny nástroje a umožňuje získat zvuk s libovolně dlouhým sustainem, jehož charakter je díky pomalému náběhu podobný smyčcovým nebo dechovým nástrojům. Změnou polohy přístroje lze dosáhnout různých zvukových barev, zpětné vazby a změn hlasitosti. Vývoj zařízení, inspirovaný hrou Jimiho Hendrixe a skupiny Iron Butterfly, začal v roce 1967. V roce 1969 byl postaven první funkční model a v roce 1974 první verze použitelného přístroje, nazvaného E-Bow. "E0ť v názvu znamená energy, electronic nebo Eunice. V roce 1976 byl E-Bow veřejně představen na veletrhu NAMM v Chicagu.
E-Bow se vyráběl v několika variantách. První model měl chromovaný plastový kryt a automatické vypínání a zapínání. Po několika letech byl uveden druhý model, v černé barvě s červeným nápisem, s upraveným tvarem vytvářeného elektromagnetického pole a ručním ovládáním. Třetí model byl černý s bílým nápisem a měl zvýšenou citlivost, což umožňovalo snazší hru arpeggií a rychlejší přechod mezi strunami. U posledního modelu, označovaného jako Plus E-Bow, byla doplněna indikační svítivá dioda a dále zlepšeny herní vlastnosti. Přístroj se napájí devítivoltovou baterií.
Podrobnosti o regenerativních pianech lze najít v knize Elektrofony I, kterou distribuuje vydavatelství Muzikus. Ukázky z ní naleznete na www.uvnitr.cz/knihy.html.
TELEFON
Elisha Gray v roce 1876 sestrojil funkční telefon. Patentovou přihlášku podal však o několik hodin později než Alexander Graham Bell, který byl po dlouhých soudních sporech prohlášen za vynálezce telefonu. V Evropě však vyrobil první telefon již v roce 1858 německý učitel a vynálezce Johann Phillipp Reis. Ještě před tím koncem roku 1849 v Havaně náhodně objevil možnost elektrického přenosu hlasu Ital Antonio Meucci při léčení svého pacienta elektroterapií. Pacient držel v ústech měděnou elektrodu a Meucci ve vzdálené místnosti připojil do obvodu baterii s napětím přes sto voltů. Výkřik pacienta Meucci slyšel z kovové destičky připojené k obvodu, kterou v té době držel v blízkosti hlavy. Proměnný odpor elektrody v ústech pacienta fungoval jako mikrofon a zvuk bylo slyšet v důsledku působení elektrostatických sil. Meucci prováděl další experimenty, při nichž však již nepoužíval elektrodu v ústech, aby zamezil elektrickým šokům. Elektrostatický telefon však neumožnil přenos srozumitelné řeči. Kolem roku 1857 sestavil Meucci elektromagnetický měnič, s nímž již dosáhl uspokojivých výsledků.
BELL VS. MEUCCI O tom, jak konečně v roce 2002 Kongres USA uznal vítězství Meucciho rezolucí 269, o tom, jak ho Bell převezl, čtěte
