Abychom si taky trochu odpočinuli od soupravy - bicí zahrnují i mnoho dalších krásných prostředků k vyjádření. Například všechny možné perkuse, chrastítka, cinkátka nebo zvonítka, kterými se dá hudba také krásně vyplnit nebo rytmicky obohatit. Mnohdy v hudbě také znějí lépe než souprava. Jaký je ale pohled perkusionistů na bubeníky? Co jim vadí během společné souhry a jak vnímají svou funkci v kapele? O čem vlastně jsou vlastně perkuse doopravdy?
Daniel Sadownick
Daniel je typickým perkusionistou, který si zahrál s nejlepšími esy scény, mezi jinými například s Dennisem Chambersem nebo Nicholasem Paytonem. Není to žánrově vyhrazený bubeník, takže ho jako hosta můžeme slyšet na různých nahrávkách nebo koncertech a navíc je ještě členem newyorské kultovky Screaming Headless. Sám tvrdí, že díky životu v New Yorku, ve kterém se cítí velice šťastný, se dostal ke všem národnostem světa a právě tomu vděčí za to, že se naučil vnímat více hudebních stylů.
Perkuse jsou srdce. Je to vlastně takové pocitové hraní. Mnohdy nemají úplně striktní doprovod, ale hrát je tak dobře, aby tvořily například se soupravou dobrý groove, to neumí každý. Když hraju, prožívám pocity vášně, nadšení a zábavy v jednom. Snažím se pomocí hudby proniknout do duše každého posluchače a právě v tom jsou perkuse unikátní. Jsou totiž nejblíž lidské duši. Každý si je v sobě neseme, ať už od našich dávných předků nebo ze současnosti. Zvuk bubnů je magický, ale musí se nápaditě využít. Vždy je nejlepší hledat, co možná nejpřirozenější cestu a ta začíná u pravidelnosti a zvuku. A to je na bicích i perkusích to nejtěžší.
Filip Musa Zangi
Filip Musa Zangi se zabývá zejména hudbou a filmem. V současné době studuje na FAMU obor střihová skladba. Nezaměňujte ho ale s jeho otcem, který je také vyhlášený perkusionista. Filip se stejně jako on pohybuje už nějaký rok na hudební scéně a vidět ho můžete například v kapelách Juicy Freak, Ray-Band, Bra3 v rytmu, Pavel Callta nebo jako stálého hosta v triu Martina Kratochvíla a Tonyho Ackermanna. Právě jeho zkušenosti mě hodně utvrdily v tom, že perkuse jsou v Česku zatím jeden z méně poznaných hudebních nástrojů.
Dobrý perkusista nedubluje práci bubeníka, ale vyplňuje svou hrou prostor, ve kterém bubeník nehraje. Dobrý bubeník je ten, který tento prostor umí dát. Nejlepší parťák pro perkusionistu je bubeník, který drží groove a příliš se přitom nepředvádí. Nejednou jsem se jako perkusionista setkal s tím, že bubeník se mnou o svůj prostor bojoval a snažil se mě přebít... Ale nesmí to být ani naopak. Perkusionisti si často myslí, že mají neomezený prostor - tak to také není. Perkusionista by měl společně s bubeníkem tvořit jednotný groove. Samozřejmě je tu i další problém. Za perkusionisty se často považují lidé, kteří ve skutečnosti perkusionisty vůbec nejsou a pouze využívají neznalosti většiny lidí o těchto nástrojích. Perkuse mají stejně jako každý jiný nástroj svou techniku, svou filosofii a svou úlohu v kapele. Spousta muzikantů se domnívá, že perkuse zvládne každý, a tím pádem i oni sami. Ale není tomu tak. Vzhledem k tomu, že hraji jak na bicí, tak na perkuse, mohu objektivně říci, že perkuse považuji za technicky náročnější než bicí. Zvládnout techniku správných úderů na conga tak, aby z nich lezl ten správný, kontrolovaný zvuk a zvládnutí široké palety nástrojů - od cong přes shakery, zvonce, timbales, tamburíny apod., není vůbec tak snadné, jak se může na první pohled zdát.
