Legendy, často i tvůrci našich hudebních, ale i životních postojů. Ano, je řeč o těch vůbec největších bubenících, kteří se zapsali do hudební historie moderního hraní. Určitě je třeba nakouknout hodně do minulosti, odkud i tito mistři čerpali základní techniky, které pak rozvíjeli, ale bicí souprava je poměrně mladý nástroj, který za téměř století svého života urazil asi nejdelší cestu. A právě tito muži byli na začátku zlaté bubenické éry, kdy se bubny vymanily z jakéhosi „základně doprovodného“ úkolu v kapele a staly se její nedílnou součástí, po boku ostatních nástrojů. O legendách se často i přehání, ale právě to je ten důvod, proč jsou to legendy. A psát o nich se dá pouze s velkým respektem.
Max Roach
Je považován, a to zcela právoplatně, za jednoho z nejvýznamnějších bubeníků v historii. Pracoval s největšími jazzovými hudebníky své doby, jako jsou Miles Davis, Duke Ellington, Dizzy Gillespie a další. Mimo hudby se snažil prosadit i práva Afroameričanů a byl členem African-American Civil Rights Movement/Hnutí za práva Afroameričanů. Tento bubenický virtuos hrál „brutální“ tempa, a to ve všech možných dynamikách už ve 40. letech. Až do své smrti se podílel na desítkách hudebních projektů, zahrnujících gospellové nebo hiphopové hraní. Roache ale kromě široké veřejnosti uznávali i hudební kritici. Tohle o něm napsal Burt Korall, známý hudební kritik a publicista:
„Max byl citlivý hráč se skvělou improvizační schopností, do které dokázal zapojit celou kapelu. Dělal si svým způsobem legraci z rytmických frází, ale vždy dokázal zachovat brilantní pulz. Osobitý přístup v době jeho začátků vypadal hodně zmatený, ale po čase oslovil i ostatní bubeníky. Získal si rychle jejich respekt a založil vlastně nový, do té doby odlišný pohled na bicí soupravu. A nezůstal pouze u toho. Inovoval i později, například se svou kapelou začal hrát jazz v tříčtvrťovém rytmu, to do té doby také nebylo běžné.“
Buddy Rich
Určitě jeden z největších a nejznámějších jazzových bubeníků všech dob je Buddy. Údajně nikdy nebyl na žádné lekci na bicí a odmítal trénovat mimo svá vlastní vystoupení, a i přesto hrál neuvěřitelně. Od čtyř let vystupoval na Broadwayi v estrádách a byl druhým nejlépe placeným dítětem své doby. K jazzu se dostal až o mnoho let později, koncem 30. let. Své jméno si vybudoval po boku největších hráčů, ale také v televizních show, kde bavil diváky svou neskutečnou technikou a žonglováním, které ještě během hry stačil předvádět. Za svůj život získal celou řadu ocenění a hrál pro takové lidi, jako jsou John F. Kennedy, Ronald Reagan nebo britská královna. Jednu z nejhezčích vzpomínek na něj měl jeho dlouholetý „sok“ Gene Krupa. Takhle viděl Buddyho už v roce 1956:
„Když jsem poprvé slyšel v roce 1939 hrát Buddyho, nevěřil jsem, jak to, že ho neznám. Byl tak dobrý, až mě to vyděsilo k smrti. Měl talent od boha. Tenkrát byli tři velikáni ve světě bubnů, Buddy, Ray Baudu a Ray McKinley. Jenomže on hrál hlavou, ostatní mu sahali asi tak pod ramena. Je až neuvěřitelné, že dnes, když mám znalosti ohledně techniky a všeho okolo, pamatuji si stále jenom Buddyho, jeho precizní držení, vyrovnané údery, neuvěřitelnou rychlost, dokonalou techniku nohou i rukou. Nedá se to ani popsat, je to prostě jeden z největších lidí tohoto století.“
