Ke konci devadesátých let Neal Schon svou sólovou činnost výrazně zintenzívnil, už jenom pro stále sílící ohlas na svou tvorbu, ve které melodika a přehledná písňová struktura byly stále těmi základními kameny. Přes více či méně úspěšné pokusy o revitalizaci některých jeho předchozích kapel a sestav (například Journey, Azteca...) se vedle své kapely soustředil spíše na výrazná hostování (s Paulem Rogersem, Janem Hammerem a dalšími) a účasti na prestižních albových projektech a jednorázových akcích. Mezi ty nejznámější pak rozhodně patří další deska projektu Carminea Appiceho s názvem Guitar Zeus, která vyšla tento rok (Ultimate Guitar Zeus) a Schonovo jméno se tam objevilo vedle celé řady kytarových celebrit, jako jsou Vivian Campbell, Mick Mars, Steve Morse, Ted Nugent, Richie Sambora, Ty Tabor, Pat Travers či Zakk Wylde.
Na jeho další sólový počin, I on U, se po chladnějším přijetí předchozího opusu Voice čekalo s určitým napětím. To se ovšem vyplatilo, protože deska přinesla kolekci dvanácti svěžích skladeb, které většinou pocházejí od Schona a Igora Lena, klávesáka kapely a koproducenta alba. Osobně si stejně z jeho současnější tvorby vždy raději pustím daleko syrovější Piranha Blues či bezprostřednější No More Lies s Janem Hammerem, než tato tak trochu studeně a vypočítavě se tvářící alba...
Diskografie:
A) Neal Schon sólově:
Piranha Blues (1999, Blue Horizon)
Voice (2001, Highway)
I on U (2005, Favored Nations/Import)
B) Další spolupráce a výrazná hostování:
Například s Jeffem Berlinem, Joem Cockerem, Janem Hammerem - No More Lies (1998, částečná kompilace, Razor & Tie) a dalšími včetně mnoha účastí na albových projektech.
Muzikus 10/1997 - Kytaroví velikáni (str. 32, noty a diskografie)
