Charles Mingus - Bass profil

Pokud bychom hledali nějakého kontrabasistu, který měl zásadní vliv na podobu jazzu, těžko bychom našli výraznější osobnost, než byl Charles Mingus. Jeho skladby na pomezí jazzu a klasické hudby patří ke světovým hudebním klenotům a těžko by bez nich jazz existoval v té podobě, v jaké ji v současné době známe.

Začátky

Charles Mingus Jr. se narodil 22. dubna 1922 na základně americké armády v arizonském Nogales. Po matce měl smíšenou čínsko-anglickou krev a jeho otec byl nemanželský syn černého námezdního dělníka a vnučky jeho švédského zaměstnavatele. Převážnou část svého dětství prožil Mingus ve Watts, což je jedna z městských částí Los Angeles.

Díky své hluboce věřící matce se Mingus seznámil s církevní hudbou. Přes matčiny zákazy se ovšem nehodlal spokojit pouze s tímto druhem hudby a záhy se v něm probudila láska k jazzové hudbě a především k hudbě Dukea Ellingtona. Již jako malý začal studovat hudbu, nejdříve se věnoval hře na trombon a později k němu přidal i violoncello. Cellovou techniku později použil, když začal studovat hru na kontrabas na střední škole. Pět let studoval u prvního kontrabasisty Newyorské filharmonie Hermana Rheinshagena a zároveň studoval kompozici u Lloyda Reese.

Již jako teenager začal Mingus psát své první kompozice, které stejně jako ty pozdější byly poměrně složité a zahrnovaly v sobě jak prvky klasické hudby, tak jazzu. Jako kontrabasista si získal záhy pověst zázračného dítěte a začal hrát se svými prvními kapelami.

První kapely

Své první významné angažmá získal Mingus u klarinetisty Barneyho Bigarda, bývalého spoluhráče Dukea Ellingtona. V roce 1943 byl na šňůře s Louisem Armstrongem a v roce 1945 již pořídil první nahrávky jako člen orchestrů a kapel Russella Jacqueta a Howarda McGheeho. Na konci čtyřicátých let byl Mingus součástí kapely Lionela Hamptona, se kterým pořídili i několik nahrávek. V tomto souboru se dočkalo uvedení i několik z Mingusových skladeb.

Na počátku padesátých let byl Mingus členem tria po boku vibrafonisty Reda Norva a kytaristy Tala Farlowa. Přestože si vybudovali slušné renomé, museli činnost po dvou letech ukončit, neboť bílí majitelé klubů nechtěli Minguse kvůli jeho smíšenému původu zaměstnávat. V roce 1953 se Mingus dočkal splnění snu, neboť se nakrátko stal členem orchestru Dukea Ellingtona. Dočkal se dokonce „pocty“ v podobě osobního vyhazovu od šéfa, neboť se přímo na jevišti popral s jiným členem orchestru, trombonistou Juanem Tizolem.

Charlie Parker

Na začátku padesátých let hrál Mingus také po boku legendárního saxofonisty Charlieho „Bird“ Parkera, který měl zcela zásadní vliv na Mingusovu hru a tvorbu. Později také prohlásil, že Parker byl největší génius a inovátor jazzu, i když na druhé straně odsuzoval Parkerovo sebedestruktivní chování a jeho spotřebu drog.

V roce 1952 založil vlastní nahrávací společnost Debut, která se měla starat o začínající jazzové umělce. Paradoxem zůstává, že nejslavnější nahrávkou, kterou společnost vydala, byl záznam živého vystoupení kapely, která sestávala z velkých jazzových jmen - Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Bud Powell, Max Roach a samozřejmě Mingus. Jazz at Massey Hall, jak se deska jmenovala, je často zmiňován jako nejlepší živá jazzová nahrávka všech dob. V roce 1955 byl Mingus také u posledního koncertu Charlieho Parkera (viz mimochodem).

Vlastní kapely

V té době ale už Charles Mingus začal pracovat na vlastních projektech. Prvním z nich byl Jazz Workshop, ve své době naprosto unikátní těleso, v němž se neustále střídali spoluhráči, a většinou mělo osm až deset členů. Pro mnoho z nich to byla univerzita jazzu, neboť Mingus trval na neustálém sebezdokonalování každého z nich a na zlepšování improvizačních schopností.

V polovině padesátých let Charles Mingus dosáhl na vrchol se svými alby Pithencantropus Erectus (1956) a následným The Clown (1957). I když do té doby nahrál už nějakých deset vlastních alb, tahle dvě pro něj znamenala opravdový průlom jak po stránce hráčské, tak po stránce skladatelské. Na první z alb sestavil kapelu převážně z bluesově orientovaných hráčů - altsaxofonisty Jackieho McLeana, klavíristy Mala Waldrona a tenorsaxofonisty J. R. Monterose. Na to druhé si přizval bubeníka Dannieho Richmonda, který se pak stal jeho dlouholetým spolupracovníkem. Společně s klavíristou Jakim Byardem, který s nimi také často hrával, byli nazýváni The Almighty Three (Všemocná trojka).

I jinak se Mingus ocitl na vrcholu. Během následujících deseti let účinkoval na třiceti oficiálních nahrávkách, což je na tu dobu neuvěřitelný počet, kterému mohl konkurovat jen Duke Ellington.

V roce 1960 se Mingus pustil do zcela nové disciplíny - free jazzu. Navštívil totiž koncert Ornetta Colemana v New Yorku, kde hráči čistě jen improvizovali a experimentovali přímo na pódiu. Skladby neměly žádnou formu nebo téma a vše se odehrávalo až na pódiu. I když měl z koncertu smíšené pocity, dal dohromady nový kvartet, který určitým způsobem reagoval na Colemanovu hudbu. Společně ale nahráli jen jednu desku Charles Mingus Presents Charles Mingus.

V roce 1963 došlo na další z vynikajících desek a milníků v Mingusově kariéře. The Black Saint and the Sinner Lady patří k tomu nejlepšímu, co na poli jazzu vzniklo. Album bylo natolik unikátní, že Mingus požádal psychoterapeuta, aby napsal průvodní slovo na desku. Tentýž rok pak Mingus vydal desku Mingus Plays Piano, kde hrál jen on sám na klavír a v několika skladbách improvizoval na motivy klasiky a jazzu, umně spletených dohromady.

Jedna z nejslavnějších Mingusových sestav spatřila světlo světa v roce 1964. Společně s bubeníkem Dannie Richmondem a klavíristou Jaki Byardem přibrali altsaxofonistu Erica Dolphyho, tenorsaxofonistu Clifforda Jordana a trumpetistu Johnnyho Colese. Přestože existovali vlastně jen jeden rok, během něhož navíc Dolphy zemřel a Coles onemocněl, natočili na evropském turné několik skvělých živých alb. Tento rok Mingus navíc potkal svoji budoucí ženu, kterou si o dva roky později vzal. Oddávající tehdy byl Allen Ginsberg.

Závěr kariéry

Na konci šedesátých let a počátku sedmdesátých Mingus zvolnil tempo své práce. Už tolik nenatáčel ani nekoncertoval, nicméně jeho hudba si stále udržovala vysokou kvalitu.

Vysoce hodnocený je třeba jeho kvintet z roku 1974, který nahrál desky Changes One a Changes Two. Nicméně to také byla prakticky labutí píseň jeho hráčské kariéry. O rok později Mingusovi diagnostikovali neléčitelnou nemoc amyotrofickou laterální sklerózu (totéž má Mike Porcaro z Toto a kdysi velký kytarový talent Jason Becker), které způsobuje ochabování svalů. Přestože Mingus v té době už nemohl hrát, snažil se alespoň hudbu skládat, což prakticky dělal až do smrti, která přišla 5. ledna 1979.