... aneb kterak pár detailů pohřbilo zdánlivě slibný nápad
Značka Arbiter Drums už několik let patří historii. Nové bubny se nedělají, skladové zásoby, pokud kde byly, prošly nejspíš výprodejem, a pokud už ne dnes, tak za pár let po nich neštěkne ani bubeníkův pes. Možná snad bazary či kuriozity.
Charakteristické a patentově chráněné bylo u těchto bubnů jejich ladění. Fungovalo prostřednictvím speciálně natvarovanému okraji bubnového lubu s talířovitě zvednutým vystupujícím límcem pod okrajem a dvojité ladicí obruči, jedné plné s podobným tvarováním spodku a bez šroubů a jedné dělené, stahované pomocí ladicího šroubu na jejím obvodu. Tak bylo možno ladit buben pomocí jediného festovního ladicího šroubu, který byl orientován rovnoběžně s blánou a ve směru tečny k bubnové obruči. Odpadala tak teoreticky starost, aby všechny ladicí šrouby byly vůči bláně našponované stejnou silou, a potřeba je filigránsky dorovnávat.
Původní nápad byl přišroubovat horní ráfek k jakémusi subráfku bez klasických bubnových žabek. Jediný ladicí šroub vznikl až později.
Dělaly se celé klasické sady s dřevěnými luby, hlavně malé bubny. A v pozdější době taky jednoblánové ploché bubny ve snadno stěhovatelných sadách Flat, podobných kdysi rovněž populárním bezlubovým bubnům Roto-tom. Bubny byly samozřejmě výrobně náročnější, a proto nové byly taky příslušně dražší. Tolik teorie, ale jak to bylo s jejich výhodami doopravdy?
Jestliže má jediný velký ladicí šroub nahradit šest až deset menších, navíc ještě posouvat obruč po jakési nakloněné rovině tvořené límcovým zakončením lubu, potřebujete zhruba tolikrát větší sílu, aby to jeden šroub za všechny ostatní utáhl. Nižší ladění u kotlů celkem fungovalo, ale hůř bylo, pokud jste potřebovali nějaký buben naladit výš. Třeba malý buben čili šroťák, navíc třeba ještě menšího průměru než běžných čtrnáct coulů.
Závit ladicího šroubu byl konstruktéry změněn ze standardního W7/32 (tedy cca 5,6 mm) nebo M6 na metrický závit M8. V pořádku, protože M6 v běžném provedení by všechno asi neutáhl. Ale jeho hlavu konstruktéři ponechali klasickou bubenickou, tedy se čtyřhranem o straně zhruba 5,3 mm, asi aby k nim pasovaly běžné bubnové ladicí klíče. Výsledkem je, že při vyšším ladění bubnu musíte za šroub často zabrat tak, že běžný ladicí klíč prostě zlomíte. Navíc motýlkový hmatník běžných klíčů často cvrnká o ladicí obruč. Dodávali k nim zvláštní zpevněné klíče, ale univerzálnost nástrojů tak byla omezena. Obecně použitelným nástrojem je ladicí klíč ve formě šroubovákového bitu nebo stranový klíč 5,5 mm, určený původně pro šestihranné matky M3. Takže pokud by tam konstruktéři dali běžný inbus M8, přišel by je nejspíš levněji a asi by i posloužil lépe svému účelu.
Při uvolnění ladicího šroubu, třeba při výměně blány, se vám obruče Arbiter neuvolní jako u běžných bubnů, ale musíte tu dělenou obruč jakousi silou v mezích její pružnosti „rozehnout“, aby šla přetáhnout přes límec lubu.
Udržovat bubny při běžném provozu v bezprašném prostředí je sice pěkná, ale dost naivní představa. Ale prach v závitu ladicího šroubu ztěžuje jeho už tak tuhý chod ještě víc. Takže při snaze si pomoct mažete závit olejíčky či vazelínami, které ale na sebe zase lépe vážou další prach.
Pokud se vám při přepravě či ladění podaří obruč lehce zdeformovat, zrušíte tím i rovnoměrný tlak na blánu bubnu, protože vzniklé nepravidelnosti už nemáte jediným šroubem jak vyrovnat.
A jak tedy z toho všeho ven? Strčit bubny Arbiter do vitríny či bazaru a vrátit se ke klasickému ladění.
Každá konstrukce čehokoliv je nevyhnutelně řadou technických kompromisů. V případě hodně zajímavě vypadajících bubnů značky Arbiter jich ale bylo zřejmě příliš, aby normálně fungovaly, anebo šly kompromisy nesprávným směrem.
