Bob Daisley - Bass profil

Mezi hard rockovými baskytaristy zaujímá BobDaisley významné místo. Nejenom že patří mezi nejlepší basisty, ale podílel se na mnoha zásadních nahrávkách tohoto stylu a skladatelsky a textařsky se podílel na skladeb.

Začátky v Austrálii

Robert Daisley se narodil 13. února v největším australském městě Sydney. K baskytaře se dostal ve věku čtrnácti let, kdy byl jako nenapravitelný rebel vyloučen ze školy (jeho rebelantství spočívalo v tom, že si odmítal ostříhat vlasy). V té chvíli se chopil baskytary a rozhodl se, že se bude živit hudbou. K tomu měl sice v danou chvíli dost daleko, ale začal tvrdě cvičit každou volnou chvíli - především klasiku Motownu a dobového r & b.

Díky své vytrvalosti a nespornému talentu se Bob zakrátko etabloval na australské scéně a v roce 1970 natočil s kapelou Kahvas Jute svou první desku Wide Open, která vyšla o rok později u společnosti Akarma Records. Poté, co znechuceně zjistil, že v Austrálii světové slávy nedobude, sbalil svých pět švestek a přesídlil do Anglie.

Sedmdesátá léta

V Anglii mu zpočátku chvíli trvalo, než se seznámil s muzikanty. Proto se po nějakou dobu živil uklízením bytů a jako obsluha v restauracích. V roce 1972 dostal ale nabídku od Stana Webba, aby v jeho kapele Chicken Shack nahradil odcházejícího Johna Glascocka (ano, budoucího baskytaristu Jehtro Tull). S touto bluesovou formací natočil ještě téhož roku desku Unlucky Boy. Po neúspěšném německém turné se ale kapela na čas rozpadá a Bob Daisley přichází do kapely Mungo Jerry.

Prvním počinem s touto kapelou bylo natočení hitového singlu Alright Alright Alright v roce 1973. Písnička se dostala na třetí místo britské prodejní hitparády. O rok později s nimi natočil celé album nazvané Long Legged Woman Dressed in Black. V té době také nakrátko opět hrál s kytaristou Stanem Webbem, tentokrát v kapele Stan Webb Band.

V roce 1975 Bob Daisley založil kapelu Widowmaker (neplést s pozdějším projektem Dee Snidera), společně se zpěvákem Steve Ellisem, kytaristy Huw Lloyd Langton (ex Hawkwind) a Lutherem Grosvenorem (ex Mott the Hoople a Spooky Tooth) a bubeníkem Paulem Nichollsem (ex Lindisfarne). Pár měsíců poté, co začali zkoušet ve studiích Manticore (vlastněné triem Emerson, Lake and Palmer), podepsala kapela smlouvu s Jet Records a manažerem Donem Ardenem.

Přestože kapela existovala pouhé dva roky, podařilo se jí zanechat výraznou stopu v tehdejším hudebním světě. Vydali dvě alba - Widowmaker (1976) a Too Late to Cry (1977), projeli Evropu a Ameriku po boku Nazareth a Electric Light Orchestra a účastnili se i putovního festivalu The Who Put The Boot in společně s kapelami Little Feat, The Sensational Alex Harvey Band, Streetwalkers a samozřejmě The Who. V roce 1977 se ale kapela pro neshody a nezájem veřejnosti o druhé album rozpadá.

Duha na obloze

Pro Boba Daisleyho to paradoxně neznamená volnější režim, neboť dostává lano na místo baskytaristy v Blackmorově dítěti - Rainbow. V červnu 1977 přišel Daisley do kapely společně s klávesistou Davidem Stonem - v kapele v té době zpíval Ronnie James Dio a bubnoval Cozy Powell. Společně nazkoušeli prakticky stejný koncertní repertoár jako předcházející sestava. Jedinou novinkou bylo zařazení nové skladby Long Live Rock ‘n’ Roll z nadcházejícího stejnojmenného alba. Ještě do konce roku stihli projet Evropu včetně Skandinávie a Velké Británie a v prosinci dokončili také natáčení nové desky.

Následující rok strávili Rainbow převážně turné k propagaci desky. Počátkem roku se ukázali v Evropě a Japonsku, pak se soustředili na americké turné. Všechno skončilo na konci roku v listopadu. S koncem turné totiž vyvrcholila Blackmorova nespokojenost s vývojem kapely a vyhodil všechny její členy vyjma Cozyho Powella.

Ozzy

Na konci roku 1979 došlo k osudovému setkání s Ozzym Osbournem v hudebním klubu Music Machine v Londýně. Tady se dali Bob a Ozzy do řeči a výsledkem bylo založení nové kapely, která se měla jmenovat Blizzard of Ozz. Jejími členy byli, vedle Ozzyho a Boba, tehdy ne tolik známý, ale nesmírně talentovaný kytarista Randy Rhoads a bubeník Lee Kerslake (Uriah Heep). K natočení prvního alba přibrali klávesistu Dona Aireyho a zakrátko vydali první album Blizzard of Ozz. Navzdory proklamacím o kapele vyšlo album pod hlavičkou Ozzyho Osbournea. Z alba čiší obrovská síla, a tak se nelze divit, že se z něj stala jedna z nejuctívanějších učebnic hard rocku všech dob. Alba se v průběhu let prodalo na šest milionů a stalo se tak nejprodávanějším Ozzyho albem vůbec.

Kapela vyjela na evropské turné, ale záhy se vrátila do studia, aby pracovala na následovníku úspěšného alba. Album vyšlo v roce 1981 pod názvem Diary of a Madman a plánovali vyjet na americké turné. Ještě před vydáním byli ale Bob Daisley i Lee Kerslake z kapely vyhozeni a v bookletu alba už byli napsáni Rudy Sarzo a Tommy Aldridge, přestože Bob s Leem celou desku natočili.

Uriah Heep

Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak se Bob Daisley zakrátko objevuje po boku Lee Kerslakea ve znovuobnovených Uriah Heep. V nové sestavě působili kytarista Mick Box, zpěvák Petr Goalby (ex Trapeze) a klávesista John Sinclair (v budoucnu bude hrát s Ozzym Osbournem).

S Uriah Heep natočil Bob Daisley alba Abominog (1982) a Head First (1983). Protože však měla obě alba jen velmi vlažné přijetí hudební veřejností, kývnul v polovině roku 1983 na nabídku Ozzyho, aby se vrátil zpět do jeho kapely.

Ozzy II

Vzápětí po návratu se kapela vrhla na natáčení dalšího Ozzyho alba Bark at the Moon. To vyšlo ke konci roku a na jeho natáčení se podíleli Tommy Aldridge, Dona Airey a nový kytarista Jake E. Lee. Zvláštností tohoto alba je, že přestože je Ozzy uveden jako výhradní autor alba, většinu skladeb napsali společně s Jakem a Bobem, a Bob je navíc výhradním autorem textů. Sám Bob ovšem připomíná, že všechny texty tehdy Ozzymu prodal.

S Ozzym spolupracoval Bob Daisley až do roku 1991, kdy hrál a skládal na albu No More Tears. Mezitím se podílel hráčsky, skladatelsky a textařsky na albech The Ultimate Sin (1986 - pouze jako autor hudby a textů) a No Rest for the Wicked (1988).

Gary Moore

Protože práce s Ozzym byla hodně nestálá a nikdo nevěděl, zda bude druhý den ještě v kapele, hrál Bob Daisley v osmdesátých letech ještě po boku Garyho Moorea. Poprvé se objevil na albu Victims of the Future (1984), pro které nahrál tři skladby, a podílel se i na podzimním evropském turné k tomuto albu.

O rok později nahrál pro album Run for Cover jednu skladbu. V roce 1987, v přestávce mezi působením u Ozzyho a Garyho, se Bob Daisley podepsal jako hráč na labu The Eternal Idol od Black Sabbath. Nabídku na stálejší spolupráci ale odmítl s ohledem na nadcházející natáčení s Garym Moorem.

V roce 1987 totiž Gary Moore natáčí jedno ze svých zásadních alb - Wild Frontier. Na svědomí to měl i hitový singl Over the Hills and Far Away, který se vyšplhal na dvacátou pozici v Británii. Následující úspěšné turné bylo zfilmováno a záznam vydán ještě téhož roku pod názvem Wild Frontier Tour: Live at Isstadion Stockholm. Jednalo se údajně o nejlepší sestavu Garyho Moorea (Eric Singer na bicí a Neil Carter na klávesy).

Na další album, After the War (1988), pozval Gary Moore bubeníka Cozyho Powella a Bob Daisley se tak setkal s bývalým souputníkem z Rainbow. Na koncertním turné k tomuto albu se nicméně za bicími představil Chris Slade (ex AC/DC, Asia).

O dva roky později přichází Gary Moore s albem Still Got the Blues a tím se také uzavírá dlouhodobé působení Boba Daisleyho u Garyho Moorea. Přestože si ho Gary často zve na natáčení, na turné se spolu vydali až v roce 2004.

Další spolupráce

V devadesátých let spolupracoval Bob Daisley s dalšími zajímavými lidmi. V roce 1993 založili společně s Carminem Appicem, Jeffem Watsonem a Joem Lynnem Turnerem kapelu Mother’s Army, po níž nám zůstaly tři desky.

Bob Daisley natočil baskytaru na několik sólových alb Jeffa Watsona (ex Night Ranger). Natáčel pro kapelu Takara (kde působil zpěvák Jeff Scott Soto). V roce 1998 krátce působil v kapele Scream, se kterou vydal jednu desku.

Na přelomu milénia se Bob Daisley vrátil do rodné Austrálie, kde se v kapele potkal po třiceti letech se členy Kahvas Jute. Společně založili bluesovou kapelu Hoochie Coochie Man. Hned jejich první album Hoochie Coochie Man (2002) znamenalo triumfální návrat na australskou scénu a pódia. Kritika se předháněla v chvalozpěvech a vyvrcholení přišlo o rok později dvěma společnými koncerty s bývalým klávesistou Deep Purple Jonem Lordem. Na koncerty byl jako host pozván i legendární australský zpěvák Jimmy Barnes. Z koncertů vyšlo DVD se záznamem vystoupení. Díky nim se Bob Daisley dal dohromady s Jimmym Barnesem a společně s kytaristou Stevem Morsem, klávesistou Donem Aireym a bubeníkem Leem Kerslakem dali dohromady hardrockovou kapelu Living Loud s kořeny hluboko v sedmdesátých letech. Společně vydali v roce 2004 eponymní album a o rok později koncertní 2CD. Údajně pracují na dalším albu.

V roce 2005 také došlo na vzkříšení Kahvas Jute a o rok později vydali živé album.

Často se stalo, že Bob Daisley nebyl uveden coby autor skladeb na různých deskách. V textu je již uvedeno album Bark at the Moon. Podobně tomu bylo i na albu The Ultimate Sin, přestože pro něj složil všechny texty. Dalším albem, na kterém se podílel velkou měrou a na původních vinylech nebyl uveden, je sabbathovské The Eternal Idol. Přestože byly texty ještě modifikovány Geoffem Nichollsem a Tonym Martinem, jejich většinovým autorem je právě Bob Daisley.

Kauza Ozzy

Již od samých počátků působení s Ozzym Osbournem provázely Boba Daisleyho neshody s hlavním aktérem i jeho managementem. Nejenže byl tehdy Ozzy neustále pod vlivem drog a alkoholu. Původní idea nové kapely byla, že se budou jmenovat Blizzard of Ozz. Kvůli lepší prodejnosti desky mělo být na obalu napsáno malým písmem featuring Ozzy Osbourne. Jaké bylo překvapení kapely, když uviděli obal s velkým Ozzy Osbourne a menším nápisem Blizzard of Ozz.

Také Ozzyho tehdejší přínos při skládání písniček je více než pochybný. Většina materiálu pochází od Randyho Rhoadse a Boba Daisleyho. Přičemž se Bob podílel nejen na hudbě, ale napsal i všechny texty. Pozdější Ozzyho tvrzení, že celou desku napsal on a Randy, je spíše zbožným přáním (když neřekneme rovnou lží).

Podobně tomu bylo i s následující deskou Diary of a Madman, po jejímž natočení byli Bob Daisley a Lee Kerslake vyhozeni. V bookletu alba nebyli Bob ani Lee uvedeni.

Již v roce 1986 podali Bob a Lee první žalobu na Ozzyho management a nahrávací společnost kvůli nesplaceným pohledávkám. Tuto soudní při vyhráli.

V roce 2002 pak Bob a Lee po dlouholeté soudní při prohráli žalobu o neuhrazené tantiémy. Prsty v tom měla Ozzyho manželka a manažerka Sharon Osbourne. Přesvědčila svého otce, bývalého Ozzyho manažera, aby přestal v tomto případě svědčit. Rodině Osbourneových hrozilo, že bude muset zaplatit deset milionů dolarů.

Právě kvůli druhé kauze se Sharon (a zřejmě i Ozzy) rozhodli, že na prvních dvou deskách nechají přehrát basu a bicí, aby nemuseli platit Daisleymu a Kerslakeovi tantiémy z desky. Pokud si tedy někdo koupí “remaster” z roku 2002, budou mu tam hrát Rob Trujillo a Mike Bordin. Údajně to zní jako revival.