Když v roce 1940 Anglie vyhrála - či přesněji řečeno neprohrála - leteckou válku zvanou "Bitva o Británii", zabránila tím očekávané německé invazi. Neuplynulo však ani čtvrt století, a byla to naopak Anglie, kdo podnikl mohutnou invazi do celého zbytku světa. Skupiny jako Beatles, Rolling Stones či Kinks obsadily prakticky všechny hitparády a kolonizovaly veškerá média. Když beatlemánie koncem šedesátých let začala pomalu odeznívat, nasadila Anglie do akce další tajnou zbraň - hardrock. Nastoupili Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, Atomic Rooster a mnoho dalších, aby pokračovali tam, kde Beatles skončili.
Amerika na tento tah odpověděla skupinami Grand Funk, James Gang či Alice Cooper Group, ale kontinentální část Evropy jako by stále nemohla chytit dech a byla systematicky o krok pozadu. V době, kdy Anglii ovládl hardrock a základ produkce každé jen trochu progresivní kapely tvořily rozsáhlé kompozice a odvážné instrumentální vstupy, byl starý kontinent zaplaven klony Beatles, které více či méně libozvučnými sbory pěly jediné: Help!
Jen málokterá kapela z kontinentu byla skutečně schopná konkurovat svým anglickým či americkým protějškům. Frankofonní země byly jaksi diskriminovány svou zcela odlišnou hudební tradicí i stylem vyjádření - a konečně snad i tím, že nebylo možné ani pořádně foneticky odlišit le hardroq od art rocku, zatímco východní blok mohl pouze nečinně přihlížet zpoza železné opony. Pokud tedy mohly nějaké evropské kapely kontrovat anglickému ataku, pak snad kapely německé - měly k tomu hned několik přepokladů: kromě určité příbuznosti hudebního vyjádření a anglosaského smyslu pro velkolepé drama to byl zejména fakt, že již od šedesátých let sloužil Hamburk jako rozjezdová dráha pro mnoho začínajících anglických sestav. Ty si zde v předpremiéře vyzkoušely nanečisto vše, co se pak stalo velkým hitem v Anglii - a právě tento předstih ve sledování trendů přinášel německým kapelám důležitou výhodu. Když se pak na scéně objevily skupiny jako Asterix, Lucifer´s Friend či Frumpy, bylo jasné, že této výhody využily beze zbytku. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží nová Bitva o Británii - totální válka na poli hardrocku!
Kapela Frumpy, která bude předmětem dnešního průzkumu v hlubinách tvrdě skalnaté krajiny počátku sedmdesátých let, vznikla roku 1970 v Hamburku ve velmi klasické pětičlenné hardrockové sestavě, avšak s jednou velmi neklasickou hardrockovou anomálií: frontmanem totiž nebyl zpěvák, nýbrž zpěvačka! Asi málokdo by u zrzky s dokonale německým jménem Inga Rumpf čekal projev srovnatelný s Janis Joplin, či dokonce s černými soulovými legendami jako Tina Turner nebo Diana Ross - ale právě taková byla skutečnost. A jako by to nestačilo, tak ještě umocněná výrazně hardrockovým feelingem, který co do dravosti obstál i vedle Gillana, Mariotta nebo Rodgerse. Prostě unikát. Ovšem ani zbytek sestavy nijak nezaostával: Jean-Jacques Kravetz u kláves měl vyjádřením blízko k Tonymu Banksovi (takže nakonec i ten frankofonní svět se zapsal do kroniky hardrocku), Rainer Baumann na kytaru se zdatně přibližoval hře Marka Farnera a konečně i Carsten Bohn na bicí plně obstál v tehdejší tvrdé konkurenci. Jeho styl měl blízko k Billu Brufordovi, a to jak po stránce značně dynamického hráčského vyjádření a velmi vynalézavého stylu, tak i podobným typem soundu. Hráčské postupy v mnohém korespondovaly s dalším výborným německým bubeníkem Joachimem Rietenbachem z Lucifer´s Friend, ale odrážely se v nich i prvky dalších klasiků a průkopníků hardrocku. Bicí Carstena Bohna dávaly kapele skvělý tah a výborně dotvářely náročné a rozsáhlé kompozice (na druhém albu kapely jsou například jen čtyři skladby). Hra doplňovaná množstvím vyhrávek i delších, ale vždy vkusně umístěných breaků, stejně jako zařazení sólových vstupů, tak představovala to nejlepší z kontinentálního hardrocku počátku sedmdesátých let.
Frumpy se výrazně prosadili na domácích pódiích a jejich výjimečnou kvalitu následně potvrdil i značný vzestup v Americe, kde často koncertovali, a kde i jejich alba dosáhla celkem slušných výsledků. Je dost pravděpodobné, že by se dokázali zařadit mezi skutečnou hardrockovou elitu, avšak dřív než k tomu mohlo dojít, stihl je osud mnoha podobně nadějných kapel - rozpadli se. Inga Rumpf poté sestavila kapelu Atlantis, orientovanou výrazněji na funk kombinovaný s hardrockovými postupy a prvky blues, v té však Carsten Bohn již neúčinkoval. Ten po rozpadu Frumpy sestavil skupinu Dennis, s níž hrál v letech 1973-74, poté krátce působil v Kickbit Information. Když v roce 1976 došlo k prvnímu obnovení Frumpy, které tak jistým způsobem potvrdilo, že rozpuštění této kapely nebyl ten nejlepší nápad, usedl k bicím opět osvědčený Bohn a kapela zkusila pokračovat tam, kde přestala. Bohužel tento pokus doběhnout závod, který byl mezitím již ukončen, k žádnému výraznějšímu výsledku nevedl a comeback příliš dlouhého trvání neměl. Již následujícího roku tedy Bohn založil vlastní kapelu Carsten Bohn´s Bandstand, která fungovala až do roku 1981. Poté se začal více věnovat studiové práci.
Za zmínku určitě stojí spolupráce s Janem Hammerem v letech 1982-83, kdy spolu s Colinem Hodgkinsonem a Jackem Brucem doprovázel tohoto hudebníka na turné po Spojených státech a Evropě. V roce 1989 došlo ke druhému obnovení Frumpy, v relacích doby úspěšnému, avšak dle očekávání již s daleko menšími ambicemi, než jaké měla kapela počátkem let sedmdesátých.
A tak podobně jako skončila bitva o Británii v roce 1940, dopadl i pokus kapely Frumpy prosadit se ve světovém měřítku a dostat se do první ligy hardrocku - patem. S jedním podstatným rozdílem: nezůstaly po nich ruiny, ale čtyři skutečně skvělé hardrockové desky!
Stěžejní desky
FRUMPY: BY THE WAY
1972
Výborné studiové album představující Frumpy ve vrcholné formě. Kromě skvělého vokálu Ingy Rumpf a vynikajících kompozic zde představují velmi důležitý stavební prvek právě pestře a dynamicky hrané bicí. Součástí skladby Release je i krátké sólo.
FRUMPY: LIVE
1972
Unikátní koncertní nahrávka s neuvěřitelnou atmosférou, nabitá hudební invencí. Ve skladbě Release opět bicí sólo, tentokrát však podstatně delší a zcela jiné než na studiové verzi. Poněkud "sklepní" zvuk náladu nahrávky zvláštním způsobem umocňuje.
NEW GENERATION: Gene Hoglan
Gene Hoglan, známý též pod přezdívkou "Atomové hodiny", je v současné době členem formace Strapping Young Lad. Hoglan začínal v kapele Dark Angel, poté se připojil ke skupině Death, s níž nahrál dvě alba, která položila základ moderní hře dvou velkých bubnů - jedním z nich bylo proslulé Symbolic z roku 1995. Po setkání s kanadským kytaristou Devinem Townsendem se připojil k formaci Strapping Young Lad, s níž natočil desky City, No Sleep Till Bedtime a SYL. Po účinkování na sólových albech Devina Townsenda se v roce 2004 opět přihlásil o slovo se skupinou Strapping Young Lad, a to v podobě živého DVD.
V začátcích ho ovlivnili zejména Neil Peart a Peter Criss. O Peteru Crissovi ostatně tvrdí, že byl vzorem snad každého hráče, který začínal v téže době jako on. Když o něco později začlenil do soupravy dva velké bubny, rozšířili řady jeho vzorů hráči jako Cozy Powell, Rob Reiner z Anvil, Whacko Hunter z Raven nebo Phil ´Animal´ Taylor z Motörhead. Hoglan je sice pravák, ale spoustu věcí prý dělá jako levák, což je možná také důvod, proč hraje na normálně rozestavený kit, ale s rukama rovnoběžně a nikoliv křížem, tedy podobně jako například Cobham. Používá velké bubny větších rozměrů 24", u kterých sice vnímá poněkud pomalejší odezvu a menší atak, ale prostě se mu líbí, jak působí vizuálně - prostě cool. Stejně tak má rád i větší rozměry kotlů: používá soupravu Pearl SRX s tomy o velikostech 13, 15 a 18 palců. U velkých bubnů v poslední době využívá také triggery, jejichž nasazení se dlouho bránil, neboť výrazně měnily dojem ze hry, avšak moderní technologie tento handicap do značné míry odstranily, takže v současné době je již považuje za naprosto vyhovující. Z činelů preferuje řady HHX a AAX od firmy Sabian, přičemž zvlášť v oblibě má chiny těchto řad.
bubny: Pearl SRX - černá barva * MB: 14 x 8" - mosazný * VB: 2 x 24 x 16" * TT: 13 x 9" * TT: 15 x 13" * FT: 18 x 16"
činely: Sabian * 14" AAX Metal hi-hat * 22" Paragon ride * 20" AAX Chinese * 18" AAX Stage crash * 15" HHX Studio crash * 18" AAX Stage crash * 22" Paragon ride * 18" AAX Chinese
hardware: Pearl, Camco šlapky
blány: Evans; MB hrací - coated G2, rezonanční - Glass 500; TT hrací - G2, rezonanční - black Resonant, VB - EQ2
paličky: Pro-Mark 2B * elektronika: Alesis D5, DM Pro
