Prstoklad
Vítejte opět ve světě bez pražců. Začneme prstokladem a zároveň si budeme cvičit sluch, abychom rozpoznali přesnou intonaci. V prvních třech polohách se většinou používá kontrabasový prstoklad (1. prst - 1. políčko, 2. prst - 2. políčko, 3. a 4. prst - 3. políčko) a od třetí polohy kytarový (co prst, to půltón).
Osobně doporučuji začít kytarovým prstokladem už v prvních třech polohách. Je to sice větší dřina, ale odměnou za ní je daleko menší omezení při hře složitějších figur např. v f moll v 1. poloze. Ale pokud některý z vás má kratší prsty, může samozřejmě používat kontrabasový prstoklad i v dalších polohách. Na fotografiích jsem sice použil šestistrunnou baskytaru (je to tím, že jiný fretless nevlastním), ale nenechte se zmást nejhlubší strunou H a nejvyšší strunou C. Nás zajímají pouze prostřední 4 struny.
Hybrid kontrabasového prstokladu tzn. bez pomoci třetího prstu:
1. prst (ukazovák) v 1. poli, 4. prst (malík) ve 3. poli
Kytarový prstoklad:
prst v 1. poli, 3. prst ve 3. poli
prst ve 2. poli, 4. prst ve 4. poli
Je třeba říct jednu důležitou věc, která možná někoho překvapí a někomu se možná uleví. Ani ten nejlepší hráč na fretless neintonuje po celou dobu hry (třeba na koncertu) na 100 %. Je to v podstatě procentuelní hra. Když jsme v začátcích, naše intonace se dejme tomu pohybuje kolem 20 % a naším cílem je toto procento neustále zvyšovat. Zahrajte si prázdnou strunu A a k ní v 7. políčku na struně D oktávu. Určitě se vám stalo, že se vám oktáva ozvala mírně nadladěná nebo podladěná. Zázněje nám prozradí, jak se nám intonace zdařila. Pokud slyšíme vlnění, je třeba tón doladit lehkým sklouznutím nahoru nebo dolů nebo třeba jen lehce převalit prst na správné místo. Všichni hráči na fretless používají "sliding effect" (skluz). Většinou je to pro ten daný efekt, ale někdy je to i kvůli doladění (blending). A u skutečného profesionála nemáme šanci poznat, jestli byl tento "slide effect" použit záměrně, nebo jak se říká "z nouze ctnost".
Když zahrajeme tón, nejprve ho analyzujeme a pak doladíme. Tento proces probíhá v milisekundách a je nezbytné se tomu naučit. Proto začneme se studiem intonace v intervalech, tam je to nejvíce slyšet. Teď si to vyzkoušíme hrou oktáv. Budeme vycházet z toho, že spodní tón je intonačně v pořádku a vrchní k němu doladíme. Doporučuji použít nějakou "samohrajku", sekvencer, počítač nebo cokoliv jiného, kde si mohu zahrát ten správný tón (nebo ještě lépe akord), abych si mohl zkontrolovat intonaci spodního tónu. Nastavíme metronom např. na 80 bpm a začneme se trápit hrou dlouhých tónů. Toto cvičení je extrémně prudérní a nudné, ale zato účinné. U kontrabasového prstokladu je výměna polohy celkem jasná, co půltón, to výměna. Pro kytarový prstoklad označím výměny poloh dvojčarou. V prvním příkladu si zahrajeme oktávy a v příkladu druhém si totéž zkusíme v kvintách.
A teď znovu oktávy, ale jiným prstokladem. Spodní tón, v tomto případě A na struně E v 5. poli, držíme 4. prstem a oktávu 1. prstem na G struně v 2. poli. Posouváme ruku po půltónech směrem nahoru, co nejvýše nám náš nástroj dovolí, a pak po půltónech zpět. Neustále kontrolujeme zázněje a dolaďujeme vrchní tón.
Stejným způsobem kvinty.
Příště se vrhneme na další, komplikovanější intervaly, tercie, kvarty, sexty. S těmito znalostmi si pak můžeme něco hezkého zahrát. Pro tento účel pro vás na příště připravím malé překvápko. Ale nepředbíhejme, zatím máme práce dost. Takže cvičte, cvičte a myslete na to, že se opravdu nevyplatí tento počáteční proces urychlit.
JAK DRŽET TÓN
Než se začneme zabývat prstokladem, krátce o tom, "jak správně držet tlustý drát" neboli strunu basovou, mám-li na hmatníku linky. Linky mi mohou posloužit pouze jako hrubá orientace. Prst kladu přesně na linku, tím simuluji pražec. Nemám-li na hmatníku linky, musím na to jinak. Přes intervaly si vycvičit sluch, abych dokázal přesně zanalyzovat, co se to vlastně stalo, když jsem něco zmáčknul. Pak je tu další technika tzv. "muscle memory", jakási svalová paměť. K tomuto problému se dostaneme v pozdějších dílech. V podstatě je to proces, kdy se člověk naučí dát prst přesně tam, kam mu vyšle impuls ucho. Chce to samozřejmě trénink, ale to máme u všeho. Zmáčknu-li strunu přesně na lince, nemusím mít ještě vyhráno. Stačí jen nepatrně změnit sklon prstu, a všechno je rázem jinak. A přitom jsem pořád na lince. Nezbývá, než se opět řídit sluchem. Ale to je přeci v hudbě samozřejmé. Pokud na to půjdu přes ucho a ne přes oko, problém se vyřeší sám, intuitivně. Takže nakonec zjistíme, že úkolu řídit se sluchem se nevyhnou ani basisté s nalinkovaným hmatníkem.
