Bass profil - John Davis

Bass profil

John Davis

Kouzelník s efekty

Po nějaké době bude dnešní basový profil opět formou rozhovoru. Do pražského Lucerna Music Baru totiž v rámci Agharta Jazz Festivalu zavítal projekt Nerve bubeníka Jojo Mayera, v jehož řadách působí i jeden z nejuznávanějších baskytaristů v oblasti využívání efektů - John Davis. Požádali jsme tedy Johna o rozhovor a výsledek je zde.

Jak jste se dostal k hudbě a konkrétně k baskytaře?

Oba moji rodiče jsou muzikanti. A i když nebyli profesionálové, ale amatéři, jsou to velcí fanoušci hudby. Vyrůstal jsem tak obklopen hudbou a po celém domě jsme měli různé hudební nástroje. Pro mě tak bylo přirozené, že jsem se o hudbu vždycky zajímal.

Zkoušel jsem hrát na různé nástroje. Otec hraje na kytaru, ale ta mě nikdy moc nebrala. Nikdy jsem neměl pocit propojení s tímhle nástrojem. Vždycky mě spíš přitahovaly bicí. Na škole jsme měli posluchárnu, kde byla spousta nástrojů a mimo jiné i bicí. Tam jsem na ně chodíval cvičit a sám jsem se na ně naučil.

V jedné chvíli jsem ale zjistil, že vedle rytmu mě baví i harmonie a mám rád ten feeling, který hře dává baskytara. Když jsem vyrůstal, vždycky mě v muzice přitahovala baskytara, hráči jako Paul McCartney nebo John Paul Jones. A prostě se to tak nějak stalo, že jsem skončil u baskytary. (smích)

Jak jste se učil na baskytaru? Studoval jste někde nebo u někoho hudbu?

Původně jsem se vlastně nijak neučil, byl jsem samouk a zkoušel jsem hrát podle sebe. Na basu jsem hrál od desíti let, ale doopravdy jsem se začal učit někdy ve třinácti. Opřel jsem se do toho a začal studovat u lokálních hráčů. V sedmnácti jsem chodil k Johnu Patituccimu. Začal jsem studovat i u pár učitelů v Bostonu a také jsem chodil na The New School for Jazz and Contemporary Music v New Yorku. Ale to pro mě byla jen výmluva, abych se mohl přesunout do New Yorku. Tam jsem začal hrát spoustu koncertů a po roce jsem ze školy odešel.

Jak jste pak skončil u elektronické hudby? Vy jste přeci v New Yorku začínal jako jazzman na kontrabas, že?

Kontrabas a jazz jsem především studoval na škole, proto jsem také měl v New Yorku spoustu akcí, kde jsem na kontrabas hrál. Ale jazz, přestože je přínosné ho studovat, nebyl první hudbou, kterou jsem poslouchal. Vždycky jsem poslouchal spoustu žánrů. V šestnácti jsem začal poslouchat Aphexe Twina, Squarepushera, Björk a Nine Inch Nails, kteří tehdy hýbali Amerikou. Když to shrnu, vždycky jsem elektronickou hudbu poslouchal, ale nikdy jsem ji nehrál. Chodil jsem do klubů na různé DJs a kupoval si desky, ale nikdy jsem neměl tu potřebu ji hrát. I když jsem se na druhou stranu zajímal o syntezátory a o to, jakým způsobem syntéza zvuku funguje. Ale hrál jsem především akustickou hudbu.

Hrát elektronickou hudbu jsem vlastně začal, až když jsem začal hrát s JoJem. Nejdřív jsme si jenom zajamovali, s ním a s klávesistou Takuyou (Nakamurou, bývalým klávesistou Nerve - pozn. autora). JoJo měl ve zkušebně hromadu pedálů, a přestože jsem nikdy efekty na basu nepoužíval, v tu chvíli mi to sepnulo, a protože už jsem měl nastudované syntezátory, začal jsem zkoušet i efekty. Dokázal jsem si představit kombinace efektů, abych dostal synth zvuky, a během let jsem tyhle znalosti rozvíjel.

Máte dnes vůbec možnost hrát jiné žánry než jen elektroniku?

Pokud se jedná o turné a koncerty, tak elektronická hudba zabírá zhruba sedmdesát až osmdesát procent. V New Yorku hraji jazzové akce. Ve studiu ale hraji celé spektrum žánrů, od elektroniky přes jazz a pop až po rock.

Máte nového klávesáka. V čem je Jacob Bergson jiný než Takuya?

Jacob s námi hraje myslím dva roky. Vyrůstal v jiném prostředí než Takuya a je také zvukařem ve studiu, stejně jako já nebo Aaron (Nevezie, zvukař a čtvrtý člen Nerve - pozn. autora). Jeho přístup má kořeny spíše v tom, že rozumí celkové produkci. Dost si vyhraje s modulárními syntezátory. Prostě k té hudbě přistupuje z jiného úhlu než Tak. Myslím, že se lépe hodí k tomu, kam směřuje celá kapela.

S Takuyou jsme stále přátelé. Jen prostě potřeboval jít hudebně jiným směrem. Po deseti letech společného hraní se tomu člověk ani nemůže divit. Lidé se prostě vyvíjejí různě a po určité době potřebují změnit prostředí.

Plnoprávným členem kapely je i váš zvukař Aaron. Jaká je jeho funkce?

Od začátku měl JoJo v kapele svého zvukaře Roliho Mosimanna ze Švýcarska, který byl nejen zvukař, ale aktivně přispíval k výrazu hudby. Před několika lety musel z různých důvodů skončit s ježděním po světě a my si museli najít někoho jiného. Aarona znám nějakých šestnáct let, jednu dobu jsme spolu bydleli, hráli jsme spolu v kapelách a oba jsme spolumajitelé nahrávacího studia. Kromě toho, že má na starosti to, aby kapela měla dobrý zvuk, aby zněla plně a čistě, má také na starosti efektování zvuku. To jsou různé filtry, dubstepová kouzla s reverbem nebo delayem. Občas něco zamutuje. Vytváří v hudbě napětí a tvaruje ji. My se občas v rámci improvizace zasekneme v jedné frázi a on té frázi dodá variabilitu. Což v podstatě přináší studiovou produkci do koncertního provedení.

Spoustě kapelám se stává, že mají ve studiu bohatou produkci a naživo to pak zní nesmírně nudně. Aaron je vlastně mezi lidmi, vidí, jak reagují, a pomáhá pro ně vytvářet zážitek, který je více vzrušující a dynamičtější. Má také mikrofon a může na nás mluvit do in-ear monitorů. Když vidí, že to, co právě děláme, lidi baví, řekne nám, ať v tom pokračujeme. Nebo vidí, že se lidé začínají nudit, a řekne nám, ať se posuneme někam jinam. Je to velmi důležitý čtvrtý člen kapely, který má na věc vnější pohled.

Máte možnost slyšet to, co on s vaší hudbou dělá? Jak ji efektuje?

Máme možnost si to do monitorů pustit. Nemáme to tam moc, protože je fajn mít možnost nereagovat na to, co s tím Aaron dělá. Já si do monitorů ale pouštím dost z toho, co Aaron dělá. Ale myslím, že JoJo si toho tam tolik nepouští.

Máte v téhle kapele možnost hrát s čistým zvukem?

Mám. (smích) Na naší nové desce Ghosts of Tomorrow máme několik skladeb, kde používám jen čistý zvuk. Hrajeme to naživo, jen basa a aparát.

Během posledních pár let jsme se jako kapela hodně vyvinuli. Dnes jsme schopni používat konvenční basový zvuk, a přitom nezníme nějak jazzově nebo jako fusion. Jsme schopni to použít tak, že to zní, jako by to byly samply elektrické baskytary. Jsem za to velmi rád, protože je fajn čas od času hrát úplně obyčejně na basu. (smích)

Vy jste známý používáním spousty efektů. Je to složité, vymyslet všechny ty zvuky, které používáte?

No, neřekl bych, že je v tom nějaké výrobní tajemství. Jde spíš o to, že tomu člověk musí věnovat čas a najít způsoby a kombinace, které budou nejlépe fungovat. Vždycky používám oktáver, abych dostal subbasy. A pak různé cesty k modifikaci výsledného signálu. Většina způsobů a technik pochází z porozumění, jak fungují syntezátory. Snažím se vytvořit architekturu syntezátoru svými efekty. Vlastně mám teď nově v pedalboardu i součásti syntezátoru, takže se opravdu blížím modulační syntéze. V zásadě vezmu svůj signál a dám ho o oktávu níž, tak získám čistý sub-synth zvuk, na který potom použiju zkreslení, které dodá harmonické tóny, a pak to proženu filtry a dalšími efekty. Můj přístup zůstává prakticky stejný posledních deset nebo dvanáct let a mění se jen efekty.

Když dáváte dohromady pedalboard, máte asi stejný přístup, že?

Posledních pár let to hodně měním. Na každé turné mám úplně jiný pedalboard. Vždycky tak týden před začátkem turné ho začínám dávat dohromady a jsem z toho v pasti, protože na to mám strašně málo času a dost často nemůžu nějaký efekt najít. (smích) Moje žena se mi vždycky směje a ptá se mě, proč předělávám pedalboard, když mi na předchozím turné fungoval dobře. (smích) Ale znáte to, pořád hledáte, jak dělat věci jinak a lépe.

Myslím, že teď to mám vymyšlené dobře, že by to mohlo nějakou dobu vydržet. Už jsem to tak jednou měl, nějakých pět let jsem na pedalboard nesáhl, ale tři roky zpátky jsem to začal měnit a překopávat a to je nebezpečné. (smích)

Co v něm máte dnes?

Dnes ho mám asi nejkomplikovanější, co kdy byl. Jako oktáver mám Pearl OC-07, což je výborný oktáver z osmdesátých let. Používám Zvex Woolly Mammoth, což je basový fuzz. WMD Fatman, to je envelope filter. Boss Harmonist, to je pitch shifter. Multiefekt Line 6 M9. Pak tam mám malý eurorack, kde mám umístěné moduly - Errorbox od Audio Damage, což je něco jako bitcrusher, Hax od Dwarfcraft Devices, což je ring modulátor, pak tam jsou dva Multifiltery od společnosti Toppobrillo, jeden funguje jako high pass filter a druhý jako low pass filter, a nakonec VCA od firmy Manhattan Analog. Vedle toho mám dva MIDI loopery od společnosti RJM, kterými přepínám zvuky. Je to super věc, protože sešlápnu jeden pedál, a přepne se mi šest efektů. V minulosti jsem musel po pedálech doslova tančit, abych to všechno přepnul. (smích) A nakonec mám ještě Moog MP-201, expression pedál, který používám k ovládání modulačního syntezátoru.

A ještě tam mám dva přepínače vlastní výroby, které mám propojené s Line 6 M9. Mám je pojmenované „Oh Shit“ a „Sick Dubz“. Oh Shit přidává oktávu nahoru a Sick Dubz mi v závislosti na nastavení M9 zapíná reverb, delay, zpětnou vazbu a další.

Janek Gwizdala mi říkal, že máte speciální efekt od firmy Iron Ether nazvaný Custom Dual Xerograph.

Teď ho nepoužívám. Je to ale fantastický filtr, který používám ve studiu. Myslím, že jsem Taylorovi (Livingston, majitel a inženýr v Iron Ether - pozn. autora) lezl docela na nervy, protože jsem ho pořád otravoval, že efekt musí fungovat lépe a rychleji. Bohužel ten efekt nekomunikoval tak dobře s Moogem MP-201, takže mám Xerograph jen ve studiu.

A má Janek už svůj kus? Říkal mi, že se snaží Taylora přesvědčit, aby mu taky jeden vyrobil.

To si nejsem jistý. Fakt jsem Taylora docela s*al a měl to docela komplikované na výrobu. Ale možná Jankovi zavolám a prodám mu ten svůj kus. (smích)

Taky mi říkal, že kdokoliv chce hrát s JoJem, musí používat oktáver Boss OC-2.

Jasně. (smích) Taky jsem ho používal, je to skvělý efekt. Ale dnes používám Pearl OC-07. Říkal jsem o tom Jankovi a hned se po tom začal shánět taky. (smích) OC-2 je nejlepší. Důvod, proč používám Pearl, je ten, že má rovněž oktávku nahoru, což OC-2 nemá. Jinak v sobě oba mají tentýž obvod, možná že Pearl zní trochu čistěji.

Na co si má člověk dát největší pozor, když v signálovém řetězci nastavuje více efektů naráz?

V zásadě si musíte pohlídat, aby zůstal zvuk čistý. A pak aby gain zůstal na stejné úrovni, aby to nebylo příliš slabě nebo příliš nahlas. A je jedno, jaké efekty používáte. Je jedno, jakou hrajete hudbu. Nesmí se stát, že sešlápnete pedál, a jste najednou moc nahlas nebo moc potichu.

Zkoušel jste někdy Source Audio Hot Hand? To by se do vaší hudby hodilo.

Zkoušel jsem to, ale bohužel mě to nějak nevzalo. V našem studiu natáčel basista Evan Marien a ten s tím umí skvěle zacházet, opravdu skvěle. Já raději budu normálně hrát na basu. (smích) Raději budu používat svoje nohy a normálně hrát. Nebude mě to odvádět od toho, co umím. Ale spousta lidí s tím umí a dostanou z toho fakt dobré zvuky.

Je to sranda, protože i když jsou moje zvuky hodně moderní, rád hraji tradičním způsobem a nechci v tomhle využívat moderní technologie. I dohmat mám vysoký, takže musím hrát na basu fyzicky. Potřebuji vědět, že na basu opravdu hraji. Samozřejmě jsou hráči, kteří mají nízký dohmat a jednoduše hrají hammeringy a podobně. Pro mě je lepší ta tradiční cesta.

Jaké požíváte nástroje?

Z devadesáti sedmi procent používám Fender Jazz Bass 1976. Jen jsem v něm vyměnil snímače a teď tam mám Aguilar AG J-60, jazzové snímače s šedesátkovým zvukem. A na base mám natažené hlazené struny.

Vy jste ale používal i nějaký bezpražec, že?

Naposledy, když jsme tady hráli, tak jsem měl bezpražec od Fodery. V téhle kapele je ale těžké hrát na bezpražec, což jsem právě na tom turné zjistil. (smích) Občas je těžké slyšet výšku tónu, člověk si vůbec není jistý. A když používáte oktáver, hrajete nad dvanáctým pražcem a nejste si jistý tónem... To vůbec není dobré. (smích) Je to příliš mnoho práce. A práce, která není ani tak o hudbě jako o hlídání si toho, zda ladíte, nebo ne.

V současné době jste firemní hráč Aguilaru. Proč jste se rozhodl pro tyto aparáty?

Vždycky jsem je měl rád. Poznal jsem je, hned jsem se přistěhoval do New Yorku. Oni v New Yorku sídlí, takže kamkoliv přijdete, máte k dispozici, mimo jiné, i jejich aparát. V každé zkušebně nebo klubu je jejich aparát. Ať už je to DB750 nebo 751, nebo třeba i starší předzesilovač DB680 a k tomu lampový zesilovač 728. Tuhle kombinaci jsem vždycky miloval.

Vždycky jsem je měl rád i proto, že je to malá společnost, ve které jsou snad všichni baskytaristé - od vedení po montéry. A hrát přes tyhle aparáty bylo vždycky super. Dělají věci, kdy máte opravdu pocit, že takhle je to správně. Přes tohle chcete hrát. Dostanete z toho moderní i vintage zvuk, cokoliv chcete. Navíc jsou to fajn lidé, kteří podporují svoje hráče a vždycky se zajímají o to, co jim basisté říkají, jaké mají poznámky nebo výhrady k právě vyvíjeným věcem.

Jaké je vaše oblíbená kombinace aparátu?

V současné době hraju na zesilovač DB751 a kabinet DB212. Ty mám doma a myslím, že pro naši hudbu je to ideální kombinace. Nejraději mám kabinet DB412, ale to nemůžu mít doma, je to příliš velké. (smích)

Jaké je vaše oblíbené nastavení na aparátu?

Vlastně se moc ekvalizací nezabývám. Podle místa, kde hrajeme, nastavím jen basy a středy, a to je celé. Ten aparát zní tak dobře, že nepotřebuji nic nastavovat. Sice má na sobě nějaké spínače pro posílení basů a výšek, ale to vůbec nepotřebuji. Stačí mi zvuk samotného zesilovače.

Vy jste rovněž majitelem a zvukařem v The Bunker Studios. Kdo u vás nahrává?

Vlastníme studio společně s naším zvukařem Aaronem. Děláme všechno možné. Nejvíc asi natáčíme jazz, nejspíš proto, že jsme jazzoví muzikanti a také máme skvěle znějící místnost a výborný klavír. Ale také natáčíme spoustu rocku, popu nebo elektroniky. Moje práce tkví většinou v závěrečném míchání.

Pomáhá vám tahle práce ve zlepšování se jako muzikantovi?

Je to výborný trénink uší. Každý den poslouchám hudbu. Učím se nové věci a mám přehled o tom, co se právě ve světě hudby děje. Je to skvělá práce.

Diskografie

Phonograph: Phonograph (2006), Hiawatha Talking Machine (2007), Okno (2009)

Nerve: Prohibited Beats (2009), ep1 (2010), ep2 (2010), ep3 (2011), ep4 (2012), EP5 (2014), Ghosts Of Tomorrow (2015)

Salt Cathedral: Salt Cathedral (2013)

www:

www.thebunkerstudio.com

www.johndavismusic.info