Bass profil - Janek Gwizdala

Bass profil

Janek Gwizdala

Upřímná radost z hudby

Dnešní basový profil bude tak trochu jiný. Možnost udělat rozhovor s jedním z nejuznávanějších jazzových basistů současnosti se nenaskytne každý den, a když už s kapelou Mika Sterna v rámci Agharta Jazz Festivalu vystupoval, nemohl jsem odolat a domluvil si rozhovor. Ten probíhal půl hodiny před vystoupením, ale během té půlhodiny jsme toho stačili probrat docela dost. Konečně, posuďte sami.

Kariéra

Právě jste byl na titulce časopisu Bass Player jako „Nejtvrději pracující člověk v basovém světě“. Co to pro vás znamená?

No jo. (smích) Ale je to velmi vzrušující. Je to časopis, který jsem četl jako teenager. Četl jsem tam o svých hrdinech, jako jsou Jaco Pastorius, Marcus Miller, Stu Hamm, a všech těchhle hráčích. A najednou jsem tam já. Je to hodně divný pocit. Vzrušující, ale divný. Moje kariéra už trvá nějakých dvacet let, takže bych na podobné věci měl být nejspíš připravený. Ale vůbec to tak není. Je to velká pocta, moc si toho vážím.

A je to poprvé, kdy souhlasím s titulem článku. (smích) Nechci, aby to znělo nějak povýšeně nebo namyšleně, ale opravdu jsem pracoval a pracuji velmi tvrdě. Rád tvrdě pracuji, v mém životě hraje tvrdá práce velkou roli.

O vás se ví, že hrajete hlavně jazz nebo fusion. Hrál jste někdy něco jiného?

Zhruba osmdesát procent své kariéry jsem hrál něco jiného než jazz nebo fusion. (smích) Ale nikdo o tom neví, protože tohle lidé na YouTube nechtějí vidět. (smích) Lidé tam hledají rychlé běhy a jazz a fusion. Ale když jsem hrál jako nájemný hráč, tak jsem hrál spoustu popu a rocku, r ‘n’ b nebo country. Natáčel jsem desky jako studiový hráč. Hrál jsem se spoustou lidí, začínajícími umělci... Jezdili jsme šňůry a natáčeli desky. Pracoval jsem i jako kapelník, aranžér, dělal jsem koncepty koncertů a podobně.

V roce 2010 jsem se na to ale vykašlal, protože jsem se chtěl soustředit na svou vlastní hudbu. V tom roce jsem hrál s britskou zpěvačkou VV Brown, která podepsala smlouvu s Capitolem v USA a s Universalem pro zbytek světa. Odehráli jsme tehdy nějakých tři sta koncertů za rok, byli jsme na turné s Maroon 5 a hráli jsme v každé televizní show, včetně show Davida Lettermana a Jayho Lena. A tohle bylo jen o základní base. Ani jedno sólo za celý rok. Já jsem si to strašně užíval, protože moji oblíbení hráči jsou James Jamerson, Pino Palladino nebo Laurence Cottle, což je skvělý jazzový a fusion hráč, který ale hrál spoustu popu a rocku. Hrál na deskách Erica Claptona, Seala, Black Sabbath. Je to hráč, který hrál spoustu muziky se základní basovou linkou. A o víkendech hrál jazz, který je jeho vášní.

Když se živíš basou, tak se vždycky dostaneš ke hraní základních basových linek. I Nathan East, který je úžasný v jazzové improvizaci a v r ‘n’ b nebo smooth jazzu, hrál s lidmi jako Eric Clapton, Phil Collins a spoustou dalších. Myslím si, že za každým dobrým basistou je i část kariéry, kdy se věnovali základnímu „basování“. Neznám basistu, který by hrál jen jazz nebo fusion, aniž by hrál i něco jiného.

Na YouTube jsem viděl pár videí, kde hrajete s Jojem Mayerem. To je trochu jiný šálek kávy. Bavil vás tenhle styl?

Je to úplně jiný šálek kávy. (smích) Je to hudba, ve které jsem vyrůstal. Pocházím z Londýna a tam byla jungle a drum‘n’ bass scéna obrovsky rozmanitá, když jsem byl teenager.

Strašně jsem si to užíval. V prvé řadě je Jojo Mayer jeden z mých nejlepších přátel. Jsme skoro jako bráchové. Mezi námi je velké pouto i bez hudby. A v hudbě sdílíme společnou lásku k jazzu, fusion a elektronice. Rozumí elektronice daleko víc než já. Je to průkopník v elektronice hrané živými nástroji. Jeho basista John Davis je jeden z mých nejoblíbenějších basistů na světě.

Hraní s Jojem Mayerem je pro mě úplně něco jiného, něco velmi speciálního a také něco, co miluju. Je to spousta efektů a šílených zvuků. (smích)

Myslíte, že je možné, aby se živoá kapela hrající elektroniku proslavila stejně jako někteří DJové?

To netuším. Je to úplně jiná kultura, která v současné době neakceptuje živé muzikanty. Třeba jen z finančního hlediska. Když si vezmete jednoho DJe, který hraje čtyři hodiny a přinese si jen laptop, tak vás to vyjde levně. A na druhou stranu si vezměte bubeníka, basistu, klávesistu, zvukaře, techniky, všechny okolní náklady. Toho je strašně moc. Ale pokud by se to mělo někomu podařit, myslím, že to bude Jojo. V téhle kategorii je jasná jednička.

Jak jste vlastně dosáhl zvuku, který jste měl, když jste hrál s Jojem Mayerem?

Naučil jsem se toho od něho strašně moc, co se týče základních zvuků. Třeba jak nejlépe používat octaver Boss OC-2. Lidé si většinou myslí, že zvuk basáků, kteří hrají s Jojem, je jejich výtvor. Není to pravda, je to práce Joja, který jim vnutí hnědou krabičku OC-2.

A také poslouchám jinou muziku a dělám si podle ní zvuky. Rád poslouchám Aphex Twin a jinou elektroniku. Zalíbí se mi tam nějaký zvuk a hraju si s efekty tak dlouho, až ten zvuk dostanu taky.

Jak jste se vlastně dostal k baskytaře?

Může za to Laurence Cottle. Já byl tehdy bubeník a přišel za mnou kamarád, že s ním musím jít na jeden koncert, že tam hraje fantastický basista. Basista mě vůbec nezajímal, ale hrál tam Ian Thomas na bicí, což je bubeník, který s Laurencem hraje každou chvíli, takže jsem šel.

Když jsem uviděl Laurence hrát, tak mi spadla čelist. To bylo v neděli. A v pondělí jsem vzal všechny peníze, které jsem tehdy měl, pár stovek liber, a šel jsem si koupit basu. A od té doby hraju na basu.

Laurence navíc bydlel kousek od nás. Dodal jsem si odvahy a zavolal mu a on mě další dva roky bral na všechny koncerty s sebou. Koncerty jsem si nahrával na diktafon a pak jsem je do noci poslouchal a učil se z nich. Chtěl jsem, aby mi dal nějaké lekce, ale on odmítl. Říkal, ať s ním chodím na koncerty a poslouchám a učím se z toho. Bylo to to nejlepší, co mohl udělat. Nejlepší učitel, jakého jsem mohl mít. A pravděpodobně basista, který měl na mě největší vliv.

Kteří další basisté vás ovlivnili? Jaké jste měl oblíbené hráče?

Než mě tak dostal Laurence, tak jsem se o basisty nikdy nezajímal. Pak jsem si začal doplňovat vzdělání v muzice, kterou jsem do té doby poslouchal. Takže třeba The Who a John Entwistle. Eric Clapton a Nathan East. Paul Young a Pino Palladino. Miluju Petera Gabriela, takže jsem si naposlouchal Tonyho Levina. A pak Stanley Banks, protože první moje kazeta byl George Benson. Takže jsem byl ovlivněn mnoha lidmi, které jsem ani neznal jménem. (smích) Poslouchal jsem Madonnu, tam ani nevím, kdo hrál. Možná, že je ta basa naprogramovaná.

Až když jsem potkal Laurence, tak jsem pochopil, kdo je Jaco Pastorius. Ale jako malý jsem poslouchal Joni Mitchell a album Mingus, na kterém Jaco hrál. Znal jsem podle ucha Stanleyho Clarka, protože můj táta poslouchal Return to Forever. Nebo basisty od Milese Davise, třeba Davea Hollanda. Ale až když jsem se potkal s Laurencem, naučil jsem se tyhle lidi znát a začal jsem cíleně vyhledávat další desky, na kterých tito muzikanti hráli.

Cvičení a výuka

Vy jste se narodil v Anglii, ale kvůli hudbě jste se přestěhoval do Spojených států. Proč?

Asi americký sen. Americký jazzový sen. Jazz vzešel z gospelu z New Orleansu, z Louisiany. A rozvinul se hlavně v New Yorku na 52. ulici, kde jsou všechny kluby, kde hráli Miles Davis a Cannonball Adderley a všichni tihle umělci. Chtěl jsem být součástí, chtěl jsem být na místě a dělat tuhle hudbu. Hrát improvizace na té nejvyšší úrovni. A to v Londýně ani v Evropě nebylo. Mluvím o době dvacet let zpátky, dnes už je to jiné.

Tehdy mi bylo sedmnáct osmnáct let a hrál jsem v Londýně všude a s každým. A neměl jsem motivaci, nebylo kam se dál rozvíjet. Proto jsem odešel do USA.

Tehdy jste šel studovat na Berklee?

Přesně. Potřeboval jsem být mezi stejně starými lidmi, kteří cítí muziku stejně jako já. Chodil jsem rok do Královské hudební akademie v Londýně, ale byl to ztracený čas. Ale ani Berklee jsem nedostudoval, byl jsem velmi špatný student. Odešel jsem po třech semestrech. Odešel jsem do New Yorku a nejspíš to bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal.

Naučil jste se vůbec něco v Berklee?

Ano, strašně moc. Jen od jediného učitele, ale opravdu hodně. Jmenuje se Hal Crook a je to trombonista. Učí tam improvizaci a je to ten nejúžasnější chlápek v téhle věci - výuce improvizace, konceptu, načasování, zvuku a inovace.

Další důležitá věc na Berklee byla, že jsem byl ve skupině s dalšími dvaceti až třiceti nejlepšími mladými muzikanty na světě. Polovina z nich jsou hvězdy s vlastními kariérami, polovina má výborné zaměstnání jako muzikanti. Jsme stále v kontaktu a pracujeme spolu. To je na Berklee asi to nejúžasnější, ta síť muzikantů, se kterými potom pracuješ celý život.

Každou chvíli sdílíte na Facebooku video ze svého cvičení. Je to proto, abyste inspiroval své facebookové přátele či následovníky, nebo je to součást vašeho self-marketingu?

Nepřemýšlím o tom jako o marketingu, i když to vlastně asi i něco na způsob marketingu je. Ale dělám to proto, že vím, že to lidi zajímá. Kdyby je to nezajímalo, asi by tyhle příspěvky nezískávaly tisíce lajků nebo desetitisíce zhlédnutí. Nepostuju videa, jak někde sedím a nic nedělám. Postuju videa, která mohou někoho inspirovat.

Někdo může být uprostřed cvičení, kdy neví, co má dělat. Podívá se na moje video, kde já něco cvičím, a toho dotyčného to může inspirovat. To je ta nejúžasnější věc. Inspirovat ostatní a dávat jim nápady, co dělat. A to všechno zadarmo. Stačí patnáctivteřinové video a lidi to může nakopnout. Myslím, že tohle je jedna z největších výhod současných technologií a internetu. Pomůžeš někomu tím, že téměř nic neuděláš. Patnáct vteřin, co to je? A někomu tím pomůžeš na den, měsíc či celý rok.

Jasně, někteří z nich si na mém portále zaplatí regulérní lekci. Ale většina nikoliv. A přitom jim to pomůže. Nakonec proč bych si své vědomosti měl nechávat jen sám pro sebe? Rád se podělím o své znalosti a lidi se o ně zase mohou podělit s někým dalším.

Můžeme to nazývat marketingem, ale jde o to, inspirovat druhé. Tolik lidí inspirovalo mě, že si myslím, že bych to měl vrátit, předat dál.

Zmínil jste svůj portál. Můžete mi o tom říct víc? Jak to funguje a kolik lidí se toho účastní?

Adresa je videobasslessons.tv. Je to na jednu stranu moje práce, která mě živí, ale na druhou stranu tím, že ukazuji jiným lidem, na čem pracovat, zjistím i já sám, na čem potřebuji pracovat zase já sám. Pomáhám lidem, kteří se mě mohou na cokoliv zeptat, nahrávám pro ně videa. Ale také se každý den učím. Natočím video svého každodenního cvičení a lidé se mohou připojit, jako by byli se mnou v jednom pokoji.

Máme tam zhruba tři sta padesát až čtyři sta pedesát lidí každý měsíc. Mám tam nahozeno téměř čtři sta lekcí a kurzů. A je to velmi interaktivní, lidé mohou klást otázky, mohou natočit svá videa a postovat je tam a já jim na to konto mohu poradit.

Teď už to dělám zhruba pět let a je to pro mě velká zábava. Zvenčí to může vypadat jako práce, ale je to zábava.

Když se chystáte na turné, jako například teď s Mikem Sternem, jak dlouho na to musíte cvičit a jak dlouho zkoušíte s kapelou?

Zkoušení s kapelou neprobíhá. Absolutně žádná zkouška. Zvuková zkouška před prvním koncertem a jdeme na to.

Přípravy na druhou stranu zaberou velmi intenzivně jeden měsíc. Letos jsem odehrál jediný koncert a věděl jsem, že si musím zvyknout na koncertní zátěž. Měsíc před turné jsem si každý večer vybral na Spotify devadesát minut jakékoliv hudby. Hudby, kterou jsem neznal a nikdy ji nehrál. A jamoval jsem do těchto skladeb, takže jsem se cítil, jako bych hrál koncert. Přes den jsem pracoval na své hudbě a opakovali si Mikovy skladby, které už samozřejmě docela znám. A večer co večer jsem odehrál devadesát minut muziky. A když přišel první koncert, byl jsem dokonale připravený odvést stoprocentní výkon.

Takže improvizace je to, co se u Mika očekává?

Než jste přišel na rozhovor, bavili jsme se o tom se Stevem (bubeník Steve Smith, pozn. autora). Tohle je ta nejvyšší hudební úroveň, na kterou jsem se za svou hudební kariéru dostal. Tohle turné je to nejlepší, co jsem kdy zažil. Všichni jsou tu na neskutečné úrovni. Tohle není studentská kapela. Jsem tu nejmladší a je mi přes třicet. Musím se opravdu hodně snažit, abych jim stačil. Celý život jsem makal, abych se do podobné kapely dostal. A abych v téhle situaci byl úspěšný.

Nedávno jste vydal cvičebnici All the Good Stuff. O čem to je? Co tam lidé naleznou?

Je to kolekce technických cvičení, která jsem používal během své dvacetileté kariéry. Moc se mi nelíbí výraz „technický“, protože si myslím, že jsou velmi muzikální. Mým záměrem bylo udělat muzikální cvičení, aby bylo cvičení zábavou.

Cvičení jsou brána jako startovní body, které mají lidi inspirovat v tom, aby našli zase svoje cvičení. Je jich tam přes třicet a každý si k těm cvičením může udělat vlastní variace.

Vybavení

Vy máte svůj signature model u firmy Fodera. Co je na něm tak zvláštního?

Je speciální tím, kdo jej vyrobil. Pro mě je Vinnie jeden z nejlepších výrobců baskytar. Jeho přístup a důraz na detail je na vysoké úrovni. Byl jsem také celou dobu zainteresován na vývoji nástroje, řešili jsme všechny možné detaily, od dřeva po vybavení. A je také speciální tím, že na něj hraju už nějakých pět let. Vlastně se tenhle nástroj stal součástí mě samotného.

Vy máte v tomhle nástroji snímače Aguilar DCB, ale standardní verze v sobě má Seymour Duncan. Proč?

Nemám moc rád snímače Seymour Duncan. Je to jen otázka osobního vkusu. Někteří lidé je milují, já ne. A Aguilar přišel s ideálním řešením pro mě. Tyhle snímače jsou absolutně tiché. Když jsem natáčel ve studiu, musel jsem mít zvuk snímačů nastavený stejně, aby nebruměly. Ale já mám rád vytažený zadní snímač. A to mi tyhle snímače umožňují.

Dal jsem si je do Fodery po tři a půl letech hraní a dostal jsem do svého zvuku úplně jiný rozměr. Slyším dřevo i struny daleko víc. Je to vlastně velice jednoduché, jednou si tyhle snímače vyzkoušíte a máte jasno. Teď se ještě chystám vyzkoušet jejich aktivní elektroniku OBP3. Jsem na to hodně zvědavý. Jen na to musím mít tři až čtyři týdny volna, abych s tím mohl v klidu experimentovat. A jak jsem doteď měl volno, tak až do prosince mám co dělat. (smích)

Jejich snímače jsou vůbec super a já je mám teď ve většině svých baskytar. Mám nějaké vintage Precisiony a Jazz Basy a do nich jsem si to nainstaloval. Mám i Fender Musicmaster s krátkou menzurou a jediným snímačem a oni mi vyrobili tenhle snímač na zakázku.

Všiml jsem si, že máte navíc menší rozteč mezi strunami. Proč?

Ano, mám 16,5 mm mezi strunami na kobylce. Obvyklé je něco kolem 18 mm. Je to pro mě pohodlnější, protože já jsem původně hrával na klasickou kytaru, kde jsem měl myslím 14 nebo 15 mm. 16,5 je něco mezi. Lépe se mi díky tomu hrají třeba akordy, které používám ve své hudbě opravdu hodně.

Zmínil jste další své nástroje, kolik jich vlastně máte?

Mám jich víc, než se líbí mojí ženě. (smích) Mám tři nebo čtyři Precisiony, mám Jazz s menzurou 32”. Vyrábělo se to jen v Japonsku, kam jsem si pro to musel jet. Ale je to skvělá basa, lehká a průrazná. Mám Fender Musicmatser z roku 1972. Mám Mayones Jabba, pětistrunnou basu se spodním H. Mám basu Zakrzewski. Mám ještě jednu Foderu z roku 2003. Mám Rickenbackera, Hofnera a ještě nějaké další. Chtěl bych si sehnat staré Gibsony - Grabber a Ripper.

Všechny nástroje jsou výborné do studia, samozřejmě podle toho, co točíš.

Poslední dva roky hrajete na aparát Aguilar ToneHammer 500 a kabinety SL112. Co vás na tom baví?

Mám rád, ale není to jen na tomhle konkrétním aparátu, ale na všech aparátech Aguilar, že pořád zním jako já sám. Speciálně během tohoto turné jsem vyzkoušel všechny možné kombinace, a ať už jsem měl kterýkoliv zesilovač nebo kabinet, vždycky to znělo jako já. Před pár dny jsem dělal kliniku v Londýně, kde mi dali Hartke s kabinety 1x 15” a 4x 10” a byl to strašný, nekonkrétní a rozplizlý zvuk. Fakt hrozné.

Proto si moc vážím Aguilarů, co dělají. A tenhle konkrétní aparát je velmi lehký, ale zároveň silný a s výborným zvukem. Tady odvedli konstruktéři velký kus práce. Navíc je to všechno děláno na Manhattanu. Takže žádné levné čínské díly.

Zajímaly by mě vaše efekty, protože vy jich máte strašně moc.

No, několik set. (smích) Mám snad všechno, co je k dostání. (smích)

Máte nějaké oblíbené efekty? Jak se rozhodujete, které efekty si vezmete?

Pokud se týká turné, tak tam je to jednoduché - ty nejlehčí. Takže třeba na tomhle turné mám TC Electronic PolyTune Mini, Ditto Looper X2 a Mooer Repeater. A Ditto jsem použil během turné jen jednou, takže jsem si mohl vzít jen dva pedály. Každopádně je hodím do kufru a jedu.

Co se týče studia, tak to je o něčem jiném, rád experimentuji a všechny efekty používám ve studiu. Třeba s Jojem Mayerem je natáčení jeden velký experiment. Když jsem s ním šel do studia natáčet desku Nerve, vzal jsem si sebou dva obrovské pedalboardy plné efektů. Měl jsem sebou snad šedesát efektů a půl dne jsme strávili tím, že jsme si hráli s efekty a zvukem.

Mám rád celou hromadu efektů, od Moogu všechno, Sovtek Big Muff, pedály Aguilar, TC Electronic, OC-2, těch mám asi dvacet (smích), starý DOD Meatbox. Iron Ether, to je malá společnost na Floridě, která dělá úžasné efekty. Pro Johna Davise udělali speciální stereo envelope filter, který je naprosto fantastický. Udělali jen jeden kus pro něj a já se je teď snažím ukecat, aby mi ho udělali taky. Je možná lepší než Moogerfooger, ale v polovičním balení. Tuhle krabičku bych si stoprocentně bral na turné. Mám také rád efekty WMD nebo MXR. Line6 M5, to je modelingový efekt, který v globále není nic moc, ale na některé věci je super.

Jsem velmi otevřený, co se týče použití efektů. Pokud máte nějaký efekt, který nepotřebujete, rád si ho vezmu. (smích)

www:

www.janekgwizdala.com