Bass profil - Geddy Lee

Legenda basy, zpěvu a kláves

Jeden z nejvýraznějších rockových basistů, který ovlivnil několik dekád nastupujících hráčů, včetně již dávno etablovaných jmen, jako jsou Steve Harris, John Myung, Billy Sheehan nebo Les Claypool. Geddy proslul nejen výraznými a melodickými basovými linkami, ale také podobně vedenými vokálními party a také tím, že vedle zpěvu a basy byl schopen obsluhovat klávesy. Často prováděl všechny tři činnosti naráz.

S kapelou Rush prakticky nikdy neustrnuli na místě a patří k nejprogresivnějším uskupením na hudebním poli vůbec. Během kariéry vystřídal několik ikonických nástrojů, od Rickenbackeru 4003 přes Fender Jazz Bass 72, po bezhlavicový Steinberger L nebo Wal Mk II. Od poloviny 90 let se vrátil k Fenderu, který mu vyrobil signature sérii, nejprve vyráběnou v Japonsku, od roku 2015 v USA.

Začátky

Gerry Lee Winrib se narodil 29. července 1953 v kanadském Torontu na předměstí North York, v provincii Ontario. Jeho rodiče byli Morris a Mary Weinribovi, polští Židé přeživší holokaust, kteří pocházeli z ghetta ve Starachovicích, později byli internováni v Osvětimi a ještě později v Dachau a Bergen-Belsenu. Geddy (což je vlastně dětská přezdívka, kterou mu říkala maminka) přišel ve dvanácti o otce, který zemřel na zdravotní problémy způsobené dlouhým vězněním, a matka tak musela začít pracovat, aby uživila tři děti. Podle Geddyho tohle stojí za tím, že se z něj nakonec stal muzikant.

Zhruba v deseti letetch začal Geddy hrát ve škole, kde postupně vyzkoušel bicí, trubku a klarinet. Ve čtrnácti si koupil první akustickou kytaru a také začal soukromě chodit na lekce klavíru. Jeho zájem o hudbu ale výrazně stoupl až s nástupem britského rocku. K jeho prvním vzorům patřili The Who, Procol Harum, Jeff Beck a Cream.

Přestože chodil na střední školu, ve sklepě si udělal zkušebnu a dal dohromady první kapelu se svými spolužáky. A když z různých středoškolských a jiných akcí získali první malý příjem, odešel ze školy natrvalo. To už hrál na baskytaru a snažil se napodobit své vzory - Jacka Bruce, Johna Entwistla, Paula McCartneyho, Jamese Jamersona, ke kterým se později přidal i Chris Squire a John Paul Jones.

Rush

V roce 1968 vstoupil na žádost spolužáka Alexe Lifesona do Rush, malé středoškolské kapely, která fungovala po vzoru Cream jako rockové power trio, které doplňoval ještě bubeník John Rutsey. Zpočátku hráli skladby oblíbených kapel, které ale postupně doplňovali o vlastní skladby v bluesovém a hard rockovém duchu. Geddy se hned od začátku postavil i za mikrofon a dodával kapele svým hlasem nezaměnitelný zvuk.

Trvalo to pouhý rok, kdy začali Rush brát za svá vystoupení peníze a obráželi kluby a akce v okolí Toronta. V téhle době všichni přes týden pracovali a o víkendu hráli koncerty a akce. Hned od začátku Rush pochopili, že tajemství úspěchu spočívá především v koncertech a hráli, co to šlo.

V roce 1973 se rozhodli vydat svůj první singl, se kterým chtěli oslovit vydavatelství a získat nahrávací smlouvu. Nicméně singl Not Fade Away, cover skladby Buddyho Hollyho, neměla zamýšlený účinek. V Kanadě se dostal na 88. místo žebříčku a vše vyšumělo do ztracena. Kapela se proto rozhodla pro potřebu vydání desky založit vlastní vydavatelství Moon Records, na němž si vydali svou eponymní první desku.

Album Rush vyšlo v březnu roku 1974 a většina skladeb se točila kolem tehdy populárního hard rocku ve stylu Cream nebo Led Zeppelin. Pravděpodobně by vyšuměla i tahle deska, nebýt DJky Donny Harper z rádia WMMS v Clevelandu, která skladbu Working Man zařadila do svého playlistu. Posluchači si Rush obrovsky oblíbili a dožadovali se desky. Rush díky tomu podepsali smlouvu se společností Mercury Records, která album znovu vydala v Kanadě a rozšířila ho do celého světa. Kritika přijala album veskrze kladně, a přestože se album nedostalo nikterak vysoko v žebřícku v Kanadě ani v USA, nyní už má zlatou desku v obou zemích.

Týž rok ale přestává náročné tempo koncertování zvládat bubeník John Rutsey a během konkurzu je vybrán Neil Peart. To se ukázalo jako zásadní zlom v kariéře kapely. Nejenže byl Peart výrazně lepším bubeníkem a muzikantem, ale stal se i hlavním textařem.

Prvním, co s kapelou podnikl, bylo jejich první americké turné. Nicméně již na druhé desce, Fly by Night z února 1975, se projevil skladatelský a textařský posun. Geddy a Alex se soustředili na hudební stránku a na desce se poprvé objevují komplexnější kompozice jako By-Tor and Snow Dog a texty se začínají tematicky zaměřovat na fantasy a sci-fi.

Ještě týž rok vydávají další album Caress of Steel, se kterým jsou v podstatě všichni nespokojeni. Dva dlouhé opusy a tři písničky nezabodovaly u lidí ani u kritiky a firma dala Rush nůž na krk, že se musí vrátit k původnímu písničkovému formátu. Což na kapelu, která se právě zhlédla v progresivním rocku, nemělo pražádný vliv.

V roce 1976 vychází album 2112 s dvacetiminutovou titulní skladbou. Pro Rush to byl první výrazný komerční úspěch i první album, které dosáhlo v Kanadě platiny. Deska se dostala na páté místo v Kanadě a 61. v USA. V obou zemích získala několiknásobnou platinu a kapela poprvé zabodovala i v Británii. První etapu vývoje kapely uzavřelo živé album All the World’s a Stage.

Album A Farewell to Kings z roku 1977 bylo nahráno v Británii ve studiu Rockfield a dále prohloubilo art rockové směřování Rush. Dva eponymní opusy Xanadu a Cygnus X-1 doplnilo několik kratších skladeb, z nichž především Closer to the Heart se stala koncertní stálicí. Tohle album je také první, kde si Geddy k baskytaře a zpěvu přibral i klávesy, konkrétně Minimoog a basové pedály Moog Taurus 1.

Podobně se k progresivnímu rocku obracela i Hemispheres s pokračováním eposu Cygnus X-1 a dvěma koncertními stálicemi The Trees a La Villa Strangiatto. Příklon ke komerčnějšímu stylu s následujícím albem Permanent Waves napomohl desce ke třetímu místu v USA a platinovému ocenění tamtéž i v Kanadě. The Spirit of Radio zaznamenala úspěch u posluchačů. A Geddy opět rozšířil svou klávesovou sestavu o dva syntezátory Oberheim.

Největšího úspěchu dosáhli Rush deskou Moving Pictures, které vyšla v roce 1981. Čtyřnásobná platina v USA i v Kanadě a především legendární skadby Tom Sawyer a instrumentálka YYZ, ale i Limelight nebo Red Barchetta se objevují od té doby na každém koncertě. Během natáčení si Geddy také poprvé vzal do ruky Fender Jazz Bass ’72 s obdélníkovými značkami poloh, který se od poloviny 90. let stal jeho signature nástrojem.

Další etapu uzavřeli Rush vynikajícím živým albem Exit...Stage Left.

Osmdesátá léta

Příklon k syntezátorům a zakomponování prvků nové vlny a popu, ale zachování si vlastní integrity a komplexních kompozic, to byla v podání Rush osmdesátá léta. Desky jako Signals, Grace Under Pressure nebo Hold Your Fire znamenaly více práce pro Geddyho, především jejich koncertní provedení. V téhle době byl Geddy na koncertě přišpendlen na své místo a obsluhoval vokály, basy i klávesy. Rush v téhle době pravidelně získávali zlaté a platinové desky, a přestože se, stejně jako dříve, snažili prozkoumávat nové hudební cesty, spíše se zdálo, že ten správný hudební směr teprve hledají. Za zaznamenání stojí hned dvě koncertní videa - Grace Under Pressure Tour z roku 1984 a A Show of Hands z roku 1989. Ukazují vrcholnou formu živého provedení kapely.

Že by se věci měly stylově posunout, naznačilo již album Presto. O něco méně kláves a o něco více kytary znamenalo, že se zvětší úloha Alexe a Geddy se začne během koncertů, jak sám později řekl, zase víc bavit.

Zpátky k rocku

Album Roll the Bones z roku 1991 znamenalo další příklon k rockovějšímu zvuku. Syntezátory jsou výrazně omezeny a deska nabízí pohodový hard rock a hned několik skladeb patří ke stálému koncertnímu repertoáru (Dreamline, Bravado a Roll the Bones), v poslední z nich Rush vyzkoušeli i pro ně nové styly funku a hip hopu.

Na následujícím Counterparts z roku 1993 Rush výrazně přitvrdili - vypjatější zpěv, zvonivější basa, hodně zkreslených kytar a přímočařejší bicí. Tyhle atributy potěšily především skalní fanoušky. Pro Rush to znamenalo postupný ústup z prodejních pozic, nicméně těžiště jejich úspěchu bylo stejně v koncertní činnosti a tady si nemohli na nic stěžovat, naopak to vypadalo, že s každým dalším turné chodí o něco více lidí.

Potvrzení trendu přineslo album Test for Echo z roku 1996, znovu výrazně tvrdší, zacházející až do heavy metalu. A co je zajímavé, poprvé se objevuje použití několika vrstev baskytary. Tuto etapu uzavírá další živá deska, Different Stages z roku 1998, a Rush se na nějakou dobu odmlčí, neboť Neilu Peartovi krátce po sobě umírá jediná dcera a manželka.

S dalším albem přicházejí v roce 2002 pod názvem Vapor Trails a stylově se dostávají někam mezi heavy metal s grungem - navrstvené zkreslené kytary i basy a minimální použití syntezátorů. U tohoto stylu už kapela zůstává i s dalšími alby Snakes & Arrows z roku 2007 a Clockwork Angels z roku 2012. V této době vydávají Rush koncertní video z každého turné, a lze tak s potěšením konstatovat, že se mění nejen pódiová prezentace a kulisy, ale i provedení skladeb.

V novém miléniu Rush začali pozvolna zpomalovat a brali si čím dál delší dovolené mezi jednotlivými alby a turné. Nebylo proto tak velkým překvapením, když Peart v roce 2015 ohlásil svůj odchod do důchodu, který v pozdějších letech Lifeson několikrát potvrdil.

Ostatní spolupráce a aktivity

Geddy za svou kariéru natočil jediné sólové album My Favorite Headache. Deska vyšla v roce 2000 v době, kdy nebylo jasné, zda Rush budou ještě pokračovat. Přestože je z hudebního hlediska patrné, kdo je jeho autorem, přeci jen se deska posunula oproti Rush k lyričtějším a melodičtějším polohám.

V roce 1981 natočil pro kanadskou dvojici televizních bavičů Douga a Boba MacKenziovy vokály do jejich skladby Take Off. V roce 1985 vznikla kanadská verze pomoci pro Afriku a významní kanadští umělci včetně Geddyho nazpívali skladbu pod hlavičkou Northern Lights Tears Are not Enough.

V roce 1999 nazpíval kanadskou hymnu O Canada pro film South Park: Bigger, Longer and Uncut a hostoval také na albu kanadské kapely I Mother Earth Blue Green Orange a také na eponymní prvotině další kanadské kapely Euphoria.

V roce 2006 se připojil ke kapele Alexe Lifesona The Big Dirty Band, s nimiž natočil hudbu k filmu Trailer Park Boys: The Movie.

Když byli Rush uvedeni v roce 2013 do rock‘n’rollové síně slávy, měl Geddy slzy na krajíčku a jeho děkovná řeč byla velmi dojemná. Slávu si zopakoval v roce 2017, kdy spolu s Alexem uváděli do síně slávy Yes. Tady si Geddy také místo zesnulého Chrise Squire zahrál s Yes skladbu Roundabout.

V době, kdy čtete tyto řádku, je už pravděpodobně na trhu i jeho nový počin, kniha Geddy Lee’s Big Beautiful Book of Bass, na kterou se autor článku nesmírně těší a která by se měla zaobírat sbírkou vintage nástrojů v Geddyho vlastnictví. Jedná se o nástroje od 50. do 80. let.

Web

https://www.rush.com/