Ve stejný den, kdy noviny přinesly zprávu o skonu párplovského Jona Lorda, se objevila neméně zdrcující zpráva o odchodu jednoho z největších soulových baskytaristů Boba Babbitta. Stejně jako James Jamerson se i Bob proslavil zejména působením ve firmě Motown. Na rozdíl od Jamersona ale dokázal pokračovat ve své práci i po odchodu z Motown a zůstal aktivní až do konce života.
Pittsburghské začátky
Robert Kreinar alias Bob Babbitt se narodil 26. listopadu 1937 v Pittsburghu Pensylvánii, městě, které je proslulé spíše výrobou oceli a místním hokejovým klubem, než že by se tu zrodily nějaké hudební hvězdy. Bob se narodil do rodiny maďarských přistěhovalců, a jak sám říká, cikánská hudba, kterou doma slyšel všude kolem, měla na jeho hudební kariéru největší vliv. Daleko větší než třeba lekce klasiky na kontrabas, které navštěvoval v dětství. V patnácti, inspirován především r ‘n’b scénou, začal vystupovat v místních klubech a o dva roky později se zamiloval do zvuku baskytary a vyměnil svůj kontrabas za baskytaru. Zprvu hrál klasickým kontrabasovým stylem 1-2-4, ale později začal využívat kytarové držení a používal i třetí prst.
Detroit
V roce 1961 Bob rezignoval na studium hudby a přesunul se do Detroitu. Svou roli v tom hrál i fakt, že v Pittsburghu nemohl sehnat práci. Po příchodu do Detroitu začal pracovat jako dělník v továrně a po nocích hrál v klubech. Zakrátko začal hrát s místní kapelou The Royaltones, díky které se dostal i k práci coby studiový baskytarista. Kapela The Royaltones nahrála několik singlů a všiml si jich i Del Shannon, se kterým potom několik let jezdili jako jeho doprovodná kapela.
Jak narůstalo Bobovo renomé, zaplňoval se i jeho nahrávací rozvrh a často nahrával pro společnost Golden World Eda Wingatea. Tady se seznámil s několika muzikanty společnosti Motown - klávesisty Joe Hunterem a Johnny Griffithem, kytaristou Eddie Willisem, bubeníkem Benny Benjaminem a především basistou Jamesem Jamersonem. Kariéry obou basistů se potom často křížily během následujících sedmi let.
Do roku 1967 si Bob Babbitt vybudoval obrovské renomé a stal se druhým nejvytíženějším baskytaristou v Detroitu - hned po Jamesi Jamersonovi. Vedle Golden World začal natáčet i pro United Sound, Terashirma a všechna další studia v Detroitu. Výjimku tvořil Motown, který byl stále doménou Jamersona. V téhle době natočil Babbitt své první velké hity - jak pro Capitols, tak pro The Parliament nebo Dion Jackson.
Motown
První pokus dostat se do Motown, nejprestižnější nahrávací společnosti v Detroitu, přišel v roce 1965, kdy byl vypsán konkurz na člena doprovodné kapely Supremes, ale tuhle šanci Bob Babbitt ještě nevyužil. Druhá potom přišla o dva roky později, když Motown koupil nahrávací studio Golden World. V té době Babbitt občas doprovázel Stevieho Wondera na koncertech, a tak bylo jen logické, že ho pozvali i na natáčení Wonderova singlu do společnosti Motown.
Během let natočil Babbitt pro Motown hromadu hitů, ale nikdy neměl úplně jistou pozici. Legendární James Jamerson nastavil laťku, které se bylo obtížné byť jen přiblížit.
V letech 1970 - 1972 procházel Bob Babbitt určitou přeměnou, ostatně jako celý Motown. Měl šanci hrát s Jeffem Beckem, ale Motown mu to nedovolil. Nevydali ani jeho sólovou desku, ani desku jeho kapely Scorpion. Aby si trochu přivydělal, dělal šest měsíců wrestling, ale nechal toho dřív, než mohl přijít k nějakému vážnějšímu úrazu.
Na konci tohoto období pak Bob hrál na své životní desce, kde dostal obrovský prostor jako basista i jako aranžér. Jednalo se o desku Marvina Gayeho What’s Goin’ On.
New York
Ve chvíli, kdy se Motown přesunul do Los Angeles, dostal Babbitt nabídku od producenta Arifa Mardina, aby se přesunul do New Yorku a pokračoval tady v kariéře studiového hráče. Začal natáčet s každým, kdo se namanul. Od Bonnie Raitt po Bette Midler, od Barry Manilowa po Franka Sinatru. V New Yorku se také poprvé dostal k rocku a naprosto ho uchvátil. Začal sledovat Aerosmith, Edgara Wintera a především ho dostali The Who a hra Johna Entwistlea.
V New Yorku se také dostal k rozdílnému vnímání hudby. V Detroitu a Pittsburghu probíhalo natáčení víc v rodinném duchu. V NY šlo především o byznys. Na druhou stranu se tu musel naučit hrát spoustu jiných stylů a musel se posunovat dopředu. V NY musel také začít hrát agresivněji.
Na začátku osmdesátých let začalo ubývat práce pro baskytaristy (s nástupem syntezátorových basových linek) a studioví basisté se museli přeorientovat na jinou práci. Bob Babbitt začal natáčet reklamy, jezdit na turné s Herbie Mannem a v polovině osmdesátých let se přesunul do poslední bezpečného přístavu pro studiové hráče - do Nashvillu.
Nashville
Tady fungoval prakticky do konce života. Díky svojí adaptabilitě se dokázal popasovat s nástupem nového stylu hry na baskytaru - slapem - a také se začal učit na pětistrunnou baskytaru (tu mu daroval David Hungate, bývalý basista Toto). Natáčel s Carlene Carter, Louisem Mandrellem a dalšími country umělci, podílel se ale i na nahrávkách Roberta Palmera, vyjel na turné s Joan Baez a Brendou Lee a také měl vlastní r&b kapelu Lost in Detroit.
Přes svůj vysoký věk dostával nabídky i v novém tisíciletí. Za zmínku stojí nedávná spolupráce s Rodem Stewartem na vynikajícím soulovém albu Soulbook, s Philem Collinsem, Joe Cockerem nebo bývalými teenage hvězdami Hanson.
Bob Babbitt zemřel 16. července 2012 v Nashvillu. Na mozku měl nádor, který nešlo operovat.
Vybavení:
Baskytara:
Fender Precision ’56
Fender Precision ’58
Fender Jazz ’66
Kramer Pioneer
Lakland 4-94
Lakland 55-94
Toad Killer (custom)
Hagstrom HB-8
Carl Thompson Piccolo Bass
P Fretzschner (kontrabas)
Aparát:
Phil Jones M-500 (zesilovač)
Phil Jones 8T/16B (kabinet)
Ampeg B-15 (kombo)
Struny:
Elixir
Diskografie (výběr):
s The Royaltones: Flamingo Express (1961),
s Delem Shannonem: Del Shannon sings Hank Williams (1965),
sólo: Gypsy from Jupiter (2004),
s Lutherem Allisonem: Luther’s Blues (1974),
se Steveem Bassettem: Standing on the Verge (1993),
s Alicem Cooperem: Goes to Hell (1976), Lace and Whiskey (1977),
s The Ebonys: Sing about Life (1976),
s Marvinem Gayem: What’s Going On (1971),
s Glorií Gaynor: Never Can Say Goodbye (1974), Experience Gloria Gaynor (1975), I've Got You (1976),
s Phyllis Hyman: Somewhere in My Lifetime (1979),
s Normou Jenkins: Patience is a Virtue (1976),
s Bjornem Lensem: Rettfra Hjertel (1993), Natten Droning (1996), Rastost Blod (1996), Till Havet Bynn a Breinn (2000), Kicking Up the Dust (2001), Ar Med Mack Ol Og Masegg (2002), Den Siste Villing (2003), The Last Viking (2003), Whiskey to Water (2005),
s Eltonem Johnem: Thom Bell Sessions (1979),
s Thelmou Jones: Thelma Jones (1979),
s Gladys Knight: Miss Gladys Knight (1978),
s Lindou Lewis: Not a Little Girl Anymore (1975), Woman Overboard (1977),
s Nilsëm Lofgrenem: Nils (1979),
s Taj Mahal: Evolution (The Most Recent) (1977),
s Barry¨m Manilowem: Even Now (1978), Another Life (1995),
s Herbiem Mannem: Surprises (1976),
s Johnem Mayallem: Bottom Line (1979),
s Yoko Ono: Feeling the Space (1973),
s Robertem Palmerem: Double Fun (1978), Don’t Explain (1990),
s Bonnie Raitt: Streetlights (1974),
s Elliotem Randallem: Randall’s New York (1977),
s The Spinners: Spinners (1972), New and Improved (1974), Pick of the Litter (1975), Happiness is Being with the... (1976), Yesterday Today & Tomorrow (1977), Spinners/8 (1978), From Here to Eternally (1979),
s The Temptations: Sky’s the Limit (1971), All Directions (1972), Solid Rock (1972), Masterpiece (1973), Hear to Tempt You (1976), Temptations (1981),
s Dionne Warwick: Then Came You (1975), Track of the Cat (1978),
s Shaniou Twain: The Complete Limelight Sessions (2001), Send It with Love (2005),
s Joem Cockerem: Hymn for my Soul (2007),
s Rodem Stewartem: Soulbook (2009),
s Hanson: Shout It Out (2010),
s Philem Collinsem: Going Back (2010).
Zvuk a pocit
Když Babbitt začal hrát pro Motown, byl překvapen nejen obrovskou profesionalitou, ale i vyjadřováním osazenstva. Když mu řekli, že zní skvěle, mysleli tím opravdu jenom zvuk, ne že to, co hraje, zní skvěle. Další zjištění bylo, že když písnička z nějakého důvodu zněla špatně, první na ráně byli bubeník a basista. Zjištění, že pocit je důležitější než konkrétní noty, bylo pro Babbittovu kariéru jedním z nejzásadnějších.
