Elektronky řady K měly bakelitovou patici s osmi postranními kontakty, sloupkovou patku a přímo žhavenou katodu, určenou k napájení z 2V olověného akumulátoru. Wolframová katoda byla nahrazena kysličníkovou s menším příkonem, což umožnilo stavbu přenosných bateriových přijímačů. Řady C, U a V byly určeny pro univerzální přijímače se sériovým žhavením. Elektronky řady C měly žhavicí proud 200 mA, řada U 100 mA a řada V pouze 50 mA. Řada C se vyznačovala lamelovou paticí, řada U vypadala stejně jako E a byla výhodná pro přijímače na stejnosměrný i střídavý proud (např. Tesla Talisman).V roce 1940 vznikla řada D pro bateriové přijímače se suchými články (žhavení 1,4 V). Patici měla americkou oktalovou nebo celoskleněnou typu loktal. Na svět tak přišly lehké přenosné přijímače s napájením z baterií i ze sítě. Sdružením elektronek vznikly malé tříelektronkové i dvouelektronkové superhety.Průběžně docházelo ke zlepšování konstrukce elektronek. Exponenciální vf pentoda neboli selektoda měla proměnné stoupání závitů řídící mřížky (řidší uprostřed a hustší u krajů) a umožnila snadné automatické řízení citlivosti přijímače (AVC). Pro řídící napětí se používala jedna ze sdružených diod. Zdokonalená tetroda se nazývá svazková (beam tetrode).
Stejně jako pentoda má odstraněny jevy, způsobené sekundární emisí anody (nepravidelná anodová charakteristika a záporný vnitřní odpor). Funkci třetí mřížky však nahradilo potenciálové minimum, vytvořené prostorovým nábojem. Dráhy elektronů uvnitř této elektronky nejsou náhodné, ale soustředěné do svazků. Dosahuje se toho dokonalým krytím závitů první a druhé mřížky. Tato tetroda je velice náročná na přesnost výroby. Mezi elektronky zmíněného typu patří např. elektronka 6L6 (označuje se jako svazková pentoda, ale v zapojení nemá oddělenou mřížku g3 jako např. koncová pentoda EL 34).
