Magické oko se vyrábělo také v kombinaci s pentodou. Měnící heptoda se nazývala pentagrid a sdružovala funkci triody a hexody. Enioda byla vyvinutá v 50. letech a používala se pro detektory kmitočtově modulovaného signálu (FM).V roce 1933 byly uvedeny na trh nové koncové pentody (např. RES 964), které zlepšily akustický výkon radiopřijímačů. V té době měly elektronky tří až pětikolíkovou patici, několikamřížkové sedmikolíkovou. V r. 1935 bylo zavedeno jednotné typové značení a lamelová patice s osmi a pěti postranními kontakty. Byly standardizovány typové řady. Pro přijímače na střídavou síť byly určeny elektronky řady A (žhavicí napětí 4 V), která byla dlouho nejpoužívanější v Evropě. Dále vznikly řady C, E, K, U a V. Lišily se druhem žhavení a žhavicím napětím. Napětí 6,3 V měla řada E. Umožnila konstrukci automobilových přijímačů (žhavení z autobaterie) a nakonec vytlačila řadu A. Elektronky E s bakelitovou paticí a sloupkovou patkou měly menší rozměry než podobné typy řady A - a tím lepší vlastnosti na vyšších frekvencích. Tato řada se nazývá "rudá", podle červené úpravy baňky. Byla značena čísly 1 až 9. Pozdější řady E měly na konci typového znaku dvojčíslí 11 až 14 a 21 až 22. Sloupková patka ale zvětšovala parazitní kapacity a uplatňovaly se u ní indukčnosti přívodů. Po roce 1939 proto vznikly v Evropě nové druhy patic, které umožnily plné využití krátkovlnných pásem 11 a 13 m. Elektronky řady 11 až 14 (také s kovovou baňkou) měly patici T s osmi kolíky a bakelitovým vodicím klíčem uprostřed. Elektrody byly u kovových typů umístěny vodorovně, u skleněných svisle. U nich byla také zachována sloupková patka. U řady E 21 až 22 byla bakelitová patice nahrazena lisovanou skleněnou talířkovou patkou s osmi kolíky a kovovým vodicím klíčem uprostřed (loktal). Tak vznikly první celoskleněné elektronky (allglass).
