Se jménem hudebního publicisty Jiřího Starého jsem se setkal poprvé na stránkách časopisu Melodie v roce 1988, kde jsem četl jeho reportáž z varšavského festivalu Jazz Jamboree. Již tehdy mi bylo jasné, že jde o předního znalce domácí a světové jazzové scény. Jeho články jste mohli číst v časopisech jako Akcent, Czech Music, Gramorevue, Hudební rozhledy, Opus musicum, Rock & Pop. Jiří Starý již dlouhá léta působí i jako hudební redaktor a moderátor pravidelných publicistických pořadů Jazz na CD, Jazz Notes, Jazz live a Jazzová snídaně stanice Český rozhlas 3 Vltava.
O komentáři českých jazzových desek jsem uvažoval již delší dobu a v okamžiku, kdy se mi do ruky dostal nový 2CD sampler s přehledem současné české scény moderního jazzu Contemporary Czech Jazz, který Jiří Starý připravoval jako dramaturg a spolueditor, bylo rozhodnuto, jakým směrem pošlu pozvání do této rubriky.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Tak na tenhle okamžik si kupodivu vůbec nevzpomínám, ale vím, že jednou z prvních desek, kterou jsem si pořídil takříkajíc za své, bylo elpíčko Abbey Road od skupiny The Beatles. Sehnal jsem ho na burze asi tři roky po jeho vydání, takže už mělo něco za sebou, ale měl jsem z něho ohromnou radost a doma jsem ho přehrával několik týdnů až do zblbnutí celé rodiny včetně našich tehdejších sousedů.
A jak ses dostal k psaní o muzice?
K psaní o muzice jsem byl víceméně donucen v průběhu studia muzikologie na FF UK Praha, kde jsme museli sepisovat nejrůznější seminární, ročníkové a diplomové práce. Moje pozdější zaměstnanecké poměry v Supraphonu, Divadelním ústavu, Českém hudebním fondu, Pražské komorní filharmonii, rozhlasové stanici Classic FM i v Českém rozhlase to ostatně rovněž vyžadovaly, a tak se to vyvíjelo celkem přirozeně. Vzpomínám si ale samozřejmě i na časy, kdy mne hudební publicistika, mírně řečeno, ani tolik nebavila.
Kteří jazzoví muzikanti či kapely tě postupem času ovlivnili?
Bylo jich samozřejmě hodně. V útlém mládí a v období dospívání to byl můj slepý učitel na piano Jaroslav Kos, no a pak už to jelo jako po drátkách. Od Scotta Joplina, Errolla Garnera, Louise Armstronga a Bessie Smith jsem se dostal k Elle Fizgerald, Benny Goodmanovi, Countu Basiemu a Duku Ellingtonovi, objevil jsem Charlieho Parkera, Thelonia Monka, Dizzy Gillespieho i Johna Coltranea, a přes rhythm ‘n’ blues, soul a funk Raye Charlese či Stevieho Wondera jsem se proposlouchal až k elektrickému jazzrocku, avantgardním freejazzovým výbojům a world music. V dobách mého aktivního muzicírování v 70. a 80. letech mne zajímali hlavně klavíristé. Z těch českých bych jmenoval hlavně Karla Růžičku, Emila Viklického a Milana Svobodu, no a z těch světových zejména Chicka Coreu, Herbieho Hancocka a Keithe Jarretta. Skutečným zjevením byl pro mne od dvojalba Bitches Brew už navždy Miles Davis.
Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
V posledních letech už poslouchám vlastně jen jazz a hudbu, která s ním nějakým způsobem souvisí. Nabídka české, evropské i světové produkce je v tomto ohledu oproti dobám minulým naštěstí dostačující, takže si v žádném případě nestěžuji.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal?
Jako buddhista už na věcech příliš nelpím, a tak si myslím, že bych se v případě nutnosti celkem snadno dokázal obejít téměř bez všech svých diskografických klenotů. Obávám se ale, že bych si ihned poté začal pořizovat nějaké další (smích). Svůj život bez muziky si vlastně už ani nedokážu představit.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru, a nevešly se tam?
Takových desek je strašná spousta, a proto se ani nebudu pokoušet o jejich taxativní vyjmenovávání. Možná by na mne přitom skočily nějaké prapodivné pocity a těm já se snažím pokud možno vyhýbat.
Na které koncerty coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Nádherných koncertů jsem absolvoval už stovky a je opravdu těžké z nich vybrat pouze několik. Zůstanu-li u jazzu, myslím, že do smrti nezapomenu na skvostné vystoupení Milese Davise na varšavském Jazz Jamboree v roce 1983, a ani na jeho fantastický koncert v Budapešti, který se uskutečnil ve čtvrtek 16. listopadu 1989.
SHQ - Jazzové nebajky (1973)
Jazzové nebajky jsem poprvé slyšel ve svých patnácti letech. Podivuhodná poetika tohoto pohádkového alba i dominující zvuk vibrafonu mi doslova vyrazily dech. Fascinovala mě neobvyklá kompoziční propracovanost jednotlivých písniček a samozřejmě i jejich interpretační ztvárnění. Krásu střídala nádhera, připadal jsem si skoro jako v nadpozemském ráji.
SYSTEM TANDEM/STIVÍN & DAŠEK - Koncert v Lublani (1974)
Při poslechu tohoto koncertního záznamu jsem zažíval pocity až nevyslovitelného úžasu. Nechápal jsem, jak je vůbec možné zahrát takovou spoustu různorodé hudby pouze ve dvou lidech. Improvizační schopnosti obou protagonistů, jejich nástrojová suverenita a telepatická souhra mě jedním slovem očarovaly.
LACO DECZI & JAZZ CELLULA - Oheň až požár (1976)
Energií nabité studiové album ve vrcholné formě hrajícího septetu Laca Decziho mě dostalo svým moderním stylovým zacílením, které korespondovalo s aktuálním světovým vývojem. Impozantní souhru celé kapely umocňovaly skvělé individuální kreace jednotlivých hráčů, kteří se ihned přiřadili k mým muzikantským idolům.
JIŘÍ STIVÍN - Zvěrokruh (1977)
Konceptuální album všestranně talentovaného multiinstrumentalisty Jiřího Stivína mě ohromilo svým důsledně promyšleným skladatelsko-aranžérským plánem. Spontánně improvizovanými sóly vyšperkované autorské cykly Živly, Nálady i závěrečný Zvěrokruh už ze své hlavy pravděpodobně nevymažu, stejně jako vzpomínku na precizní výkon slovenského pianisty Gabriela Jonáše a doprovodnou hru Talichova kvarteta, umocněnou ozvláštňujícím projevem Kühnova smíšeného sboru.
MIRKA KŘIVÁNKOVÁ A JIŘÍ STIVÍN & CO. - Zrcadlení (1984)
Freejazzově orientovaný projekt výrazně experimentálního zaměření s volně propojenými cykly Odrazy a Doteky exponoval výjimečný vokál mé dlouholeté přítelkyně, v tehdejší době na vrcholu svých kreativních možností se pohybující zpěvačky Mirky Křivánkové. Můj možná až nekritický obdiv jejího muzikantského profilu mi ale i s odstupem času připadá víceméně oprávněný.
EMIL VIKLICKÝ - Homage to Joan Miró (1988)
Na tomto ambiciózním studiovém projektu mě zaujaly nejen vynikající instrumentální výkony bez výjimky všech zúčastněných muzikantů, ale i Viklického neobyčejná kompoziční odvaha a svrchovaná skladatelská kompetentnost. Jeho umělecky mimořádně zdařilé propojení tradičního moravského folklóru, moderního akustického jazzu a evropské vážné hudby zasluhuje i po letech plné absolutorium.
KAREL RŮŽIČKA - Celebration Jazz Mass (1994)
Jazzová mše pro sbor a orchestr vynikajícího skladatele Karla Růžičky patří zcela bezpochyby nejen k vrcholům jeho pozoruhodně mnohostranné autorské tvorby, ale i ke stěžejním dílům obdobně zacílených duchovních snah poslední dekády minulého století. Prokazatelně o tom svědčí nejen řada prestižních tuzemských ocenění, ale i pozdější velkolepé přijetí díla v americkém Washingtonu u příležitosti Dne české státnosti v roce 1998.
MILAN SVOBODA & PRAGUE BIG BAND - Live at the Lucerna Hall (1995)
Zvukový záznam slavnostního večera, uspořádaného k oslavě dvacátého jubilea existence tohoto generačně homogenního velkokapelového seskupení v pražské Lucerně, mi připomíná nespočet šťastných okamžiků, které jsem při návštěvách jednotlivých koncertních vystoupení tohoto špičkově obsazeného ansámblu prožil. Milana Svobodu a Pražský big band mám prostě a jednoduše řečeno rád už od dob svého osobnostního dozrávání, a to zdaleka nejen kvůli nadstandardní úrovni jeho tvorby.
ROBERT BALZAR TRIO & JOHN ABERCROMBIE - Tales (2008)
Kvartetní album komorního tria kontrabasisty Roberta Balzara s hostujícím americkým kytaristou Johnem Abercrombiem jsem si oblíbil kvůli jeho nepředstírané pohodě a optimisticky vyznívající atmosféře. Vcelku jednoduché písničky obou hlavních protagonistů jsou zahrány s málokdy slýchanou graciézností, která mi právě v tomto hudebním kontextu neobyčejně vyhovuje.
JAROMÍR HONZÁK QUINTET - Little Things (2009)
V pořadí páté profilové album kontrabasisty Jaromíra Honzáka shrnuje veškeré přednosti jeho dosavadní tvorby a podtrhuje zásadní význam jeho komplexní osobnosti pro tuzemskou jazzovou scénu. Tuhle podařenou desku s prvotřídními zahraničními hosty si pouštím poměrně často a vlastně ani nevím proč. V poslední době patří rozhodně k mým vůbec nejoblíbenějším.
