Kytarista Hirax patří k nejzajímavějším figurám české a slovenské rockové scény. Řadu let je vnímán jako symbol prog-deathově, avatgardně, folklórně a kdovíjak ještě metalových Lunatic Gods, ale též thrashcoreového, později poprockového Editoru. Řadu let působil v rádiu, nadále se angažuje jako vydavatel a distributor hudby, už nějakou dobu se prosazuje jako spisovatel... A tentokrát nám v rámci Deseti desek přiblíží své posluchačské chutě.
Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
Nejsem si úplně jistý, ale asi by to bylo LP kapely Citron. Ze zahraničních to byli Anthrax a jejich debutové album Fistful of Metal. Dal jsem za něj tehdy 350 Kčs.
Měl jsi nějaké další důležité desky/interprety, které jsi musel s těžkým srdcem ze své top desítky vynechat?
Velmi mnoho, ale redaktor byl neúprosný. (smích) Z kapel, které už byly v tom nejužším výběru, musím zmínit ještě alespoň Yes, King Crimson, Judas Priest...
Hovoříš o kapelách ortodoxnějšího a výrazově konzistentního ražení (Slayer, Dream Theater), ale i takových, které prošly velkým vývojem (Muse, Emperor, Opeth...). Dá se říct, že jsi v hudbě (a možná i v životě) hledačem netušeného?
Jsem neustálým hledačem. Život je řeka, nikdo z nás ji nezastaví. Každý člověk se neustále mění, působí na něho tisíce vlivů. Byla by to hanba, kdybychom například s Lunatic Gods natáčeli jednu podobnou desku za druhou. Dali bychom tak světu na vědomí, že si nevážíme života, vývoje, že jsme zakrněli, anebo vychcaně skládáme to, co chtějí lidé od nás slyšet.
Zakládáš si jako posluchač víc na poslechu hudby z nahrávek, nebo jsou pro tebe silnější koncertní zážitky?
Určitě nahrávky. Pracoval jsem šest let v rádiu, měl jsem gratis vstupenky na všechny světové kapely. A když k tomu přidám nespočet vlastních koncertů, není se co divit, že občas sedím po třetí písničce nějaké hudební legendy v bufetu s ostatními československými muzikanty, které už to taky nebavilo.
Máš nějaké zásadní koncertní zážitky/vzpomínky, které by šlo podobně vyzdvihnout jako v případě níže vyjmenovaných alb?
Ale jistě. Koncerty Dream Theater, Jethro Tull či Yes jsem vždy pozorně vyslechl až po přídavky a pak jsem si šel utleskat dlaně.
Jak snášíš současné poměry, kdy se prostřednictvím internetu všechny zažité pořádky, nejen v hudebním ranku, obracejí naruby? Co například rozpor mezi povrchností rychle proklikaných ukázek na různých profilech vs. klasický formát celistvého alba?
Je to moderní doba, my staří ji nezměníme a nezbývá, než ji přijmout. Podle italského spisovatele Alessandra Baricca znovu přicházejí novodobí barbaři. Kvůli nim ale nezačneme nahrávat jednoduchá alba. Vždy se budeme snažit, aby naše muzika vyšla též v „raritní“ CD formě. Ano, cedéčka už kupují pouze sběratelé, stala se raritním médiem.
Tvoje hudební aktivity mají obecně velmi široký záběr co do formy (muzikant, vydavatel, rádio) i žánrově. Byl jsi odjakživa takto činorodý, nebo jsi postupně přidával na obrátkách?
Život mě loupe jako uzrálý banán, já jen s úžasem spolupracuji. Je krásné pozorovat, co v sobě nacházím a kolika způsoby můžu zhmotnit vlastní duši.
Působíš dojmem člověka, který si velmi potrpí na „hořko-sladké“ kontrasty života. Pověstný je tvůj výrazný nadhled a pichlavý smysl pro humor, ale také zájem o vážnější témata.
Jo, jsem trochu jako vějíř. Od ironického a krutého humoru až po lásku. Od jemných pasáží až po brutální klepačky. Od nebeského šumu motýlích křídel, až po pekelné kvílení umírajících. Musím mít za sebou celou řadu životů. (smích)
10 desek - deset nejoblíbenějších desek Pavla „Hiraxe“ Baričáka
Dežo Ursiny - Príbeh (1994)
Můžu vše od Dežka, hlavně jeho poslední období, kdy celou svou genialitu vložil do jednoduchých písní, ale Príbeh je pro mě vrchol. Ještě dnes se třesu blahem, když si vybavím, jak sedím ve studiu nebohého rockového rádia Rebeca na noční, odbila třetí hodina ranní a já po vlajkovém jinglu pouštím skoro desetiminutovou titulní píseň.
Vlasta Redl - Pecky téměř všecky (2000)
Z českých písničkářů bych nejradši zmínil rovnou také Kryla a Nohavicu. Ale Redla miluju. Jeho písně mají duši, nádhernou poetiku, zrcadlí se v nich život nás všech. Pády, rozchody, smutek, melancholie S tak jemnou formou dokáže spojovat srdce, folklór a rock pouze Vlasta.
Brezovský & Rózsa - Hrana (1999)
Projekt Hrana bude asi pro české publikum neznámý pojem. Jedná se o muziku Marka Brezovského, předčasně zesnulého bratra rockové zpěvačky socialismu Mirky Brezovské. Velký podíl na vzniku jediného CD má Oskar Rósza a já mám toto album nesmírně rád. Stačí mi úvodní přechod bicích a mám husí kůži...
Metallica - Master of Puppets (1986)
Odhlédněme od všeho, co se později kolem téhle kapely seběhlo. Napsat ji sem prostě musím. První čtyři alba Metallicy jsou jednoduše základním stavebním kamenem pro celé metalové hnutí (nejen) v následující dekádě.
Dream Theater - Train of Thought (2003)
Jelikož jsem zmínil Metallicu, tak je jasné, proč jsem od Dream Theater vybral právě tuto řadovku. Vynikající riffy, perfektní melodie, dokonale vystavěné písně bez zjevné snahy vyrobit hitový slaďák - což jinak občas DT napadne.
Emperor - Prometheus: The Discipline of Fire and Demise (2001)
Pro mě blackmetalová symfonie číslo jedna. Tohle album vydrží na velmi mnoho poslechů a díky tomu stále rodí nové a nové skryté ovoce. A v jistém smyslu podobné to mám s Opeth. Další klenot na více poslechů, a také kapela, která se vyprofilovala jako žádná jiná.
Behemoth - Evangelion (2009)
Peklo, děs, dokonalost zla v hudbě. Světové riffy, neskutečná atmosféra vystavěná bez zbytečného vrstvení kláves. Poláci to jednoduše umějí, klobouk dolů. Když vstávám a začínám v pět ráno psát, často si pouštím do sluchátek právě tohle inferno. Začínám se totiž bát...
Brandon Flowers - Flamingo (2010)
Když jsem se toulal po Novém Zélandu, zněla v rádiích píseň Crossfire a já hned po pár tónech věděl, že se z The Killers a také z Brandonovy sólovky „pokakám“. A tak se i stalo. Po návratu domů jsem si posháněl všechno, co se dalo, a nezklamali mě. Je to sice popovější, ale pro mě vynikající.
Muse - Absolution (2003)
Angličani podle mě hrají víc srdcem než Amíci. Tolik nekopírují, stále tam vzniká něco osobitého. Muse jsou toho příkladem. Hity, které by do hitparád žádný producent netipoval. Dnes už je to kapela, která otáčí celou scénou, může si dělat cokoliv. Zaslouží si to, dostala se k branám hudební svobody upřímností a tvrdou prací.
Slayer - Reign in Blood (1986)
Tak jsem váhal, jestli vyberu něco od Yes anebo radši něco od Slayer. Ale nakonec zvítězilo dětství. Co psát o tomhle energií kypícím albu? Asi nic, všechno je v těch akordech, riffech, sólech, nasranosti. Paráda. Umím si představit, že si tuhle desku budu pouštět ještě jako osmdesátiletý děda a nikdo to nebude chápat.
