Mr. Loco je pseudonym dnešního hosta této rubriky a zároveň název nové hudební skupiny, která nedávno vydala svůj debut Na Balkáně (psáno pro časopis Muzikus 6/21011, pozn.). Kytarista a zpěvák Mr. Loco v minulosti účinkoval v kapelách Luca Brasi, Artery a Temperamento a moje předtuchy, že se jedná o mladšího muzikanta s nevšedním hudebním vkusem, se po našem setkání plně potvrdily. Do jeho výběru se dostaly desky, které se až na malé výjimky v rubrice 10 desek za její sedmiletou existenci ještě nikdy neobjevily. Jeho láska k balkánské lidové hudbě, hip hopu a tvrdšímu rocku se plně odrážejí i v jeho etnicky a stylově pěkně namíchané skupině Mr. Loco, se kterou v současnosti začal pilně koncertovat.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Pamatuju a nebyla to deska, byla to kazeta. Bylo mi asi třináct let a na burze jsem si koupil „skoro“ originální kazetu Metallicy s deskou Kill ’Em All.
A co byl první impuls, který tě dostal k rockové hudbě?
Bylo to někdy na základce a všichni poslouchali buď Depeche Mode nebo Michaela Jacksona. Chtěl jsem se malinko odlišovat, a protože v té době frčel metal a několik kluků z jiných tříd to poslouchalo, tak se ze mě stal „metalák“. Pouštěl jsem si všechny desky Metallicy, a jelikož jsem se v té době začal učit na elektrickou kytaru, snažil jsem se okopírovat Kirka Hammetta. Hrál jsem jeho party snad i pozpátku a časem přišli Suicidal Tendencies, Alice in Chains, Stone Temple Pilots, Beastie Boys.
Měl jsi kromě Kirka Hammetta ještě nějaké jiné muzikantské vzory?
Já jsem tíhnul spíš ke zpěvu než k sólové kytaře a líbili se mi zpěváci od Pearl Jam, Soundgarden, Stone Temple Pilots, vůbec grunge vokalisti. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to strašně frčelo. Pak přišli Faith No More, slyšel jsem zpěv Mikea Pattona, který se stal pro mě celoživotní inspirací a vzorem.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Paradoxně dneska tvrdou muziku skoro neposlouchám. Když potřebuju někam rychle jet, tak si v autě pustím nějaký nářez, ale jinak si pouštím různé věci. Občas je to blues a stará klasika a lidi, jako jsou Eric Clapton, B.B. King. Nedávno jsem objevil Joea Bonamassu, ale pouštím si i černou hudbu. Hodně soul, mám rád Stevieho Wondera, též r‘n’b, balkánské věci, je toho hodně. V poslední době jsem si oblíbil poslední desku Seala, který je v tom zpěvu hodně daleko. Ten rozptyl je hodně široký, čas od času se vracím ke starým deskám, protože nemám čas hledat a objevovat nové věci.
Jaký byl tvůj první velký koncert, na který nezapomeneš?
To si pamatuji přesně, byl to Lenny Kravitz ve Sportovní hale a předkapela tam byla Skunk Anansie. Lenny měl tehdy ještě dredy a celý ten koncert byl velký zážitek.
Máš nějaké další velké koncertní zážitky?
Určitě koncert Beastie Boys v Praze, mohlo to být tak v roce 1995 nebo 1996, též ve Sportovní hale. Byl jsem blázen do Metallicy a nikdy nezapomenu na jejich první koncert v Brně v roce 1993. Vracím se k těm koncertům, přestože byly hodně dávno, protože byly jedny z těch prvních a utkvěly mi v hlavě. Potom jsem toho viděl mraky, ale pamatuji si jen některé koncerty jako třeba Iva Papazova v Lucerna Music Baru nebo Deftones v Roxy.
METALLICA - Metallica (1991)
Černé album mě dostalo hlavně tím, jaké jsou tam kytary a sóla Kirka Hammetta. Bylo to přelomové album nejenom pro mě, ale i pro metalovou hudbu vůbec. Byla to hodně syrová deska, která měla geniální zvuk, a na tu dobu to bylo něco naprosto nového.
ALICE IN CHAINS - Dirt (1992)
Strašně mě bavila kytara Jerryho Cantrella a vůbec to celkové depresivní pojetí, kterým se vyznačovala i tato parta ze Seatllu. Naprosto originální byly i vokální linky dnes již zesnulého zpěváka Laynea Staleyho. Celkově Alice in Chains byla výborná kapela a ujížděl jsem na nich pár let.
PANTERA - Vulgar Display of Power (1992)
Když jsem tu desku slyšel poprvé, tak jsem to prostě nechápal. V životě jsem něco tak tvrdého neslyšel a úplně mi to album převrátilo představy o tvrdé muzice. Dodnes pro mě Pantera zůstává jednou z nejenergičtějších kapel vůbec a kytarista Dimebag Darell, kterého zastřelili na scéně, byl naprosto geniální.
ARTERY - Balkan Underground (2000)
Moje bývalá kapela nahrála toto album ještě před tím, než jsem začal s Artery hrát. Balkan Underground je takový povedený mix, kde se hudba Balkánu pojí s anglickými texty. To album má strašnou duši a obrovský náboj a charisma. Dokázalo doslova uchvátit i posluchače v Holandsku, kam kapela potom přesídlila.
IVO PAPAZOV - Panair (2003)
Dalo by se asi říct, že tento virtuózní hráč na klarinet hraje takový fusion. Papazov míchá bulharskou lidovou hudbu s jazzem a toto album představuje zabijáckou dávku energie. Celá jeho kapela se skládá z hudebních virtuosů a toto album mě vždycky inspiruje k nové tvorbě a nutí mě učit se nové věci.
JONY ILIEV & BAND - Ma Maren Ma (2002)
Jsou to bulharští Cikáni, kteří žijí v Německu, a na tu desku jsem paradoxně narazil tam, když jsme byli na turné. Jde o propojení cikánské hudby s jazzovým nádechem a frontman Jony Iliev má neuvěřitelný hlas a zpívá geniálně. Letos zahrají u nás na Colours of Ostrava.
STEVIE WONDER - Time 2 Love (2005)
Mám rád veškerou jeho tvorbu, ale ta jeho poslední deska jezdí všude se mnou, ať je to v autě, v iPodu nebo v telefonu, kdekoliv. To je album na dobrou náladu a pozitivní energii. Říkat, že Stevie Wonder má geniální skladby a hlas, je asi zbytečné. I toto jeho album je prostě nadčasové.
LL Cool Jay - Mr. Smith (1995)
Ta deska se mi líbí koncepčně, že není čistě hiphopová, a že jsou na ní prvky r‘nb, G funku, písničky s tvrdým rapem. Zdá se mi, že na této desce jsou prapůvodní myšlenky a poselství hip hopu, než se všechno zkazilo a z toho stylu se stal kýč a zůstaly pouze peníze a póza.
TOŠE PROESKI - Božilak (2006)
Makedonský zpěvák, který zemřel ve věku 26 let, zpíval skutečně geniálně a spojoval lidový, operní a popový zpěv v jedno. Na této desce natočil lidové makedonské písničky se symfoňákem. Jsou nově zaranžované a zní to strašně hezky. I muzikantsky je to hodně povedená deska, která je velmi inspirující.
ANTHONY HAMILTON - Southern Comfort (2007)
Tuto desku poslouchám posledních pár let, přestože se mi líbí všechny Hamiltonovy desky. Ten černošský zpěvák má strašně zajímavý hlas a na této desce propojil r‘n’b, soul a gospel do jednoho celku. Skladby jsou nádherné vystavěné a nepřeženu, když řeknu, že se mi ta deska líbí čistě esteticky.
