Již delší dobu visela ve vzduchu přirozená a logická výzva pozvat do této rubriky také jejího duchovního otce a dlouholetého autora. Ivan Ivanov v posledních měsících vede časopis Rock & Pop a nyní se tedy konečně vrací „na místo činu“ se svou desítkou desek. Jak naznačí následující řádky, nebylo to snadné vybírání: vměstnat Ivanův sofistikovaný a široký posluchačský záběr do obligátních deseti políček vyžadovalo dávku hravé alchymie - ostatně přesně tak, jak velí jeho celoživotní láska k hudbě.
Které album sis koupil jako úplně první?
Úplně první desku (singl od skupiny Geordie) jsem získal výměnou za pět skleněných kuliček a plakát Smokie z Bravíčka. Ale skutečně v obchodě koupené byly dvě bulharské kapely: Šturcite a Diana Expres. Všechno začalo tak, že na školní zábavu na základce někdo přinesl vinyl bubblegumových Bay City Rollers a poté, co jsme pustili asi dvacetkrát za sebou skladbu Saturday Night, jsem cítil, že bigbít je věc, která mi hodně říká. Vzápětí došlo ke zmiňované výměně, a přestože Geordie taky neměli daleko k tomu „bubble gumu“, posunuli mě tvrdším směrem. Ve stejné době přišla deska od Omegy, jednička Uriah Heep a Burn od Deep Purple...
Říkal jsi, že máš v duchu sesumírovanou podobnou desítku i v rámci jednotlivých žánrů. To asi bylo nesmírně obtížné omezit se na jeden „globální“ výběr...
Přesně tak, svůj výběr jsem pojal jako pomyslný soundtrack k příběhu, jak jsem já osobně hudbu postupem času vstřebával. Samozřejmě že desítka momentálně opravdu nejoblíbenějších desek by vypadala jinak. Jednak přicházejí novější záležitosti, ale především zjišťuji, kolik nádherných desek mi uniklo. V mém výběru by se taky měli objevit ještě alespoň CSNY, Doobie Brothers, The Band, Richard Bona, Avishai Cohen, Led Zeppelin, Loggins & Messina, Rolling Stones, Bob Dylan...
Máš jako publicista rád podobné ankety, žebříčky, prostě vybírání a srovnávání?
Upřímně řečeno, ani moc ne, ale potřeba se něčím takovým zabývat už mě potkala tolikrát, že jsem se nad to dávno povznesl. I když vím, že hudba není atletika a nedá se změřit na body a centimetry, na tu hru jsem přistoupil.
Jsi také velmi aktivní návštěvník koncertů, takže dilema typu „nahrávky, nebo živé vystoupení“ je pro tebe dvojnásob aktuální. Přinášejí ti tahle dvě „skupenství“ hudby v něčem kvalitativně výrazně odlišné prožitky?
Živý koncert je pro mě daleko víc. Z toho taky vyplývá, že na rozdíl od mnoha lidí jsou pro mě koncertní alba zcela rovnocenná se studiovými. Pokaždé, když se mi při poslechu desky něco moc líbí, hned si říkám, jestli by to dokázali zahrát naživo, jestli jsou opravdu tak dobří muzikanti, nebo je to dílem studiových pomocníků a producenta. Následně si sedám k počítači a hledám rozpisy turné dotyčné kapely.
Přesto mám pocit, že si dokážeš hodně užít shánění raritek na vinylech, rozbalování nových cédéček a podobně - tudíž bych řekl, že ono nadřazování koncertů nebude úplně jednoznačné, jak to teď může vyznívat.
Desky jako vodítko ke koncertům je jedna strana mince, ale je pravda, že spoustu muziky, kterou mám rád, z různých důvodů živě rozhodně už neuslyším. Tam pak nastává další dimenze - shánění rarit, bootlegů a všeho, co napomáhá vytvořit si celkový obraz o kapele. Desky v zásadě dělím na dvě skupiny: ty, bez kterých se nedá žít, a ty ostatní.
Na tvém výběru je znát, že zůstáváš jako posluchač v jádru věrný kořenům. Jak jsi na tom s novodobou muzikou - sleduješ ji spíše z „profesní povinnosti“, anebo si tam najdeš i věci, které tě upřímně dostanou?
Obojí... Ledacos opravdu sleduji především z profesních důvodů, ale nakonec mě stejně spousta věcí osloví díky tomu, že je tam niterná vazba na hudební minulost. Musím v hudbě cítit vůni blues.
DEEP PURPLE - Burn (1974)
Po několika deskách půjčených od kamarádů můj první zásadní střet s rockovou hudbou. S odstupem času musím konstatovat, že jsem měl velké štěstí. Líp začít asi nešlo. Hned jsem se naučil na piánu začátek Might Just Take Your Life a začal stahovat sólo Johna Lorda v titulní skladbě Burn a cvičit ho pomaličku jako etudu od Černého. Dodnes ho pořádně neumím, ale Deep Purple zůstali láskou na celý život.
THE BEATLES - The Beatles (1968)
Stále nechápu, jak mohlo šestnáctiletého kluka oslovit zrovna toto hudebně rozhárané a ve své podstatě náročné album. Největší srandu jsem měl z Rockyho Raccoona, který se vrátil aby hledal svoji bibli, a náramně jsem se bavil, když jsem hardrockovým kamarádům, kteří „měkké“ Beatles neuznávali, pustil Helter Skelter a oni vytřeštili oči. Pak jsem se vždy těšil na Good Night, která po osmiminutové Revolution 9 působila jako vysvobození.
YES - 90125 (1984)
Kdybyste přidali navíc či ubrali jedinou notu, tak narušíte dokonalost tohoto alba, přelomového nejen v diskografii Yes, ale zásadního i jako bod ve vnímaní hudby pro celou jednu generaci. Domnívám se, že klíčové postavy, které finální podobu desky ovlivnily nejvíc, jsou kytarista Trevor Rabin a producent Trevor Horn. Škoda, že hudební chemie, která zafungovala mezi nimi a ostatními členy Yes, nevydržela dlouho.
EARTH , WIND & FIRE - I Am (1979)
První vážné setkání s černou hudbou. Už od první skladby, instrumentálky In the Stone poklesne čelist i nezaujatému posluchači. Pokud bychom hledali slovníkové heslo na termín funk, stačilo by uvést jméno Earth, Wind & Fire, a žánr by byl výstižně pojmenován. I když už dlouho hrají bez Maurice Whita, stále jde o kapelu na prvním místě mého pomyslného seznamu chybějících skupin, které bych měl aspoň jednou vidět živě.
CHICAGO - Chicago Transit Authority (1969)
Tato kapela byla dalším ze zásadních zlomů mého poznávání rocku a hudby vůbec. Jako konzervatoristu na pozoun mě samozřejmě ohromila v první řadě dechová sekce. Když přičteme velkolepou harmonickou stavbu jejich skladeb a bombastická aranžmá, je jasné, že tahle láska nezrezaví. Na rozdíl od mnoha vyznavačů této kapely mám rád úplně všechny desky a ty od „Šestnáctky“ dál stavím na stejnou úroveň jako první tři.
TOTO - Falling in Between (2006)
Toto jsou obdobný případ jako Chicago, ale zaznamenal jsem je hned s vydáním první desky a o přestávkách ve škole jsem sbíral body u spolužáků tím, že jsem ve třídě hrál na klavír triolový riff ze skladby Hold the Line. Kombinace řemesla, komerční přístupnosti a žánrové univerzálnosti činí pro mě z této kapely jednu z těch NEJ. Mohl bych dát kteroukoliv desku, ale volím tu poslední, skutečný vrchol před ukončením činnosti.
PAT METHENY GROUP - First Circle (1984)
Pokud byste chtěli někoho vtáhnout do světa jazzu a možná i world music, neexistuje snadnější cesta, než mu pustit jakoukoliv z raných desek Pat Metheny Group. Krásně sdělná a zdánlivě jednoduchá Methenyho hudba je tak bohatě vrstevnatá a barevná, že okouzlí hned na první poslech odborníka, ale i nepřipraveného posluchače. To se v roce 1984 stalo i mně a tato nahrávka mi otevřela další hudební brány.
MILES DAVIS - Tutu (1984)
Také tuto desku jsem v době vydání - již poučen funkem - zhltnul i s navijákem. Až později jsem zjistil, že jde v podstatě spíš o dílo Marcuse Millera, ale v každém případě Davis tímto albem opět otevřel novou kapitolu ve vývoji jazzu. Pro mě osobně šlo o vstup do světa fusion a kapel jako Mezzoforte, Spyro Gyra nebo Lee Ritenoura či Davida Sanborna - zkrátka takového „porno jazzu“, jak mě občas ortodoxní jazzmani popichují...
STEELY DAN - Gaucho (1980)
Kapela, která by za žádných okolností nemohla chybět v mém osobním Top 5. Vezmeme-li v potaz vše, co už jsem výše řekl o jazzu a jeho kombinacích s popem či rockem, je jasné, proč si Steely Dan tak považuju. Domnívám se, že v ranku fusion byli jedni z prvních, vše dotáhli do naprosté dokonalosti a jejich hudbu lze bez nadsázky označit za ryzí umění.
STING - ... Nothing Like the Sun (1987)
O Stingovi jsem již mnohokrát psal jako o zakukleném jazzmanovi, který díky tomu, že svoji hudbu servíruje v popovém obalu, dosáhl takových komerčních met. Mám rád vše, co vytvořil sám i s The Police, baví mě jeho tvůrčí hledačství i jeho nedávné výlety do světa anglické renesanční hudby. Jeho autorské pero už popravdě poněkud vyschlo - ale po takovém množství výborných desek to jinak asi ani nejde.
