Druhé sólové album zpěvačky skupiny Monkey Business s názvem Back to Blues odkazuje na její americké kořeny a zároveň potvrzuje fakt, který jsme tušili již delší dobu. Tonya Graves se cítí být doma v mnoha různých žánrech a to byl i jeden z důvodů pozvat ji do této rubriky právě teď. Výběr jejích 10 desek je stejně pestrý jako desky, které má na svém kontě jako sólová zpěvačka nebo členka skupin Liquid Harmony, Tony Blues Band nebo Monkey Business.
Právě jsi vydala desku s názvem Back to Blues, kde jsou zajímavým způsobem předělané bluesové klasiky jako Thrill Is Gone nebo Meaning of Blues a do toho jsou vložené i jazzové prvky. To je hudba, s kterou jsi začínala?
Ne, já jsem slyšela blues poprvé, když mi bylo dvacet jedna let. A jazz pochází z blues, takže je to normální, že slyšíš jazz v tom, jak jsme tyto skladby předělali. Hodně lidí si myslí, že blues je takové to základní dvanáctitaktové schéma a to je právě cesta, kterou já jsem nechtěla jít. Chtěla jsem ukázat blues v celém jeho spektru. Billie Holyday zpívala jazz, ale znělo to jako blues, třeba to známé album Lady Sings the Blues. Já jsem vlastně blues začala dřív zpívat než jej poslouchat. Doma to nikdo nepouštěl, když jsem vyrůstala.
A co jsi slyšela poprvé z blues, když ti bylo jednadvacet let?
Název písničky ti neřeknu, ale byl to Muddy Waters. Nedávno jsem viděla jeho album v obchodě s deskami a hned jsem si ho musela koupit.
A jakou hudbu jsi poslouchala, když jsi vyrůstala?
Pokaždé to bylo něco jiného, jinou hudbu doma a něco úplně jiného ve škole, která byla ve vedlejším městě. Pamatuji si, že ve školním busu jsme poslouchali AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheeap. Někdy to byl David Bowie nebo Pat Benatar, pokaždé něco jiného. Doma jsme moc hudbu neposlouchali, máma občas naladila v rádiu nějakou stanici, kde hráli soul nebo r ‘n’ b.
Vzpomeneš si na první desku, kterou sis koupila sama?
První desku vůbec mi koupila teta, za vysvědčení jsem dostala Don’t Stop ‘Til You Get Enough od Michaela Jacksona. Já jsem si pak koupila singl na vinylu - We Got the Beat od The Go - Go’s.
Ve které části Ameriky jsi vyrůstala?
Ve státě New York, ale v malém městě, které mělo třicet jedna tisíc obyvatel. Praha je největší město, v jakém jsem dosud kdy žila.
Myslíš si, že kdybys vyrůstala na jihu Ameriky, třeba v Georgii, New Orleansu nebo na Floridě, že by tvůj hudební vkus byl jiný?
Myslím si, že ne, protože já si dokážu najít něco hezkého skoro v každé muzice. Třeba z nějakého žánru se mi bude líbit pouze jedna písnička, ale najdu si ji. To, že já nějaké styly neposlouchám, neznamená, že tam nejsou zajímavé věci. Vždycky mě zajímalo slyšet něco nového, a proto si myslím, že můj hudební vkus by neovlivnilo konkrétní místo. Můj děda pocházel ze Západní Virginie a měl rád country, pouštěl mi ho v autě, ale já nejsem fanouškem country, neovlivnilo mě to.
A pamatuješ si na určitou kapelu či hudbu, která tě chytla na první poslech v době tvého dospívání?
Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšela v rádiu Steely Dan a zůstala jsem z toho paf. Byla jsem ještě dítě, jeli jsme v autě a zrovna hráli Rikki Don’t Lose That Numer. Správný milovník hudby by se podle mě neměl vázat k určitému stylu či kapele.
Ale říkala jsi, že jsou žánry, které neposloucháš, co například?
Třeba dechovku neposlouchám, ale když je nějaká slavnost s pivem, s grilovačkou, tak tam mi nevadí. Každá hudba má svůj čas a své místo, kam patří.
A co hip hop?
Není to můj styl, ale jsou tam věci, které se mi líbí. Třeba můj první koncert byl Sugar Hill Gang. Nemám problém s hip hopem, ale nevyhledávám ho. Například před třemi lety jsme měli s Monkey Business společné turné s PSH a bylo to moc fajn.
Vraťme se k blues a k tvé desce, na které zpíváš hodně standardů. Výběr skladeb byl tvůj?
Vybírali jsme společně s kapelníkem mé skupiny Honzou Andrem a se zvukařem Lukášem Martínkem, který desku produkoval a v několika skladbách nahrál kytaru. Společně jsme vytvořili seznam skladeb a pak jsme postupně pro desku vybírali ty, které nejlíp fungovaly. Snažili jsme se, aby si na své přišli i bluesoví fajnšmekři, kde zde najdou i míň známé věci. Například Jolene, kterou napsala Dolly Parton, není blues, ale country, ale mně se ta skladba strašně líbila a chtěla jsem ji nahrát. Nejsem fanoušek country, ale hodně se mi líbí tvorba Johnnyho Cashe nebo Willieho Nelsona.
Takže na desce jsou skladby blízké tvému srdci.
Dá se to říct i takhle. Chtěla jsem složit poklonu hudebníkům, kterých si vážím, a to je důvod, proč je tam May This Be Love od Jimiho Hendrixe, který není vnímán jako bluesový kytarista. Hendrix je považován za největšího rockového kytaristu, ale ve své podstatě to byl bluesman a blues hrál úžasným způsobem. To samý je Don’t Let the Sun Catch Your Cryin’ z repertoáru Raye Charlese, chtěla jsem ukázat blues v celé jeho pestrosti, a ne nazpívat pouze ty nejznámější skladby.
Možná, že hodně mladších posluchačů, kteří tě spojují hlavně s funkem a Monkey Business, bude tou deskou překvapeni, ale ty jsi vlastně i v Praze začínala s blues. Já si pamatuji tvoje koncerty z druhé poloviny devadesátých let jako zpěvačky v Tony Blues Bandu.
To jenom potvrzuje to, co jsem již říkala před chvilkou, že se mi líbí něco v každé muzice. V době, kdy jsem zpívala s Tony Blues Bandem, jsem současně zpívala i ve skupině Liquid Harmony, kde se dělala naprosto jiná muzika.
Rád bych se tě zeptal na koncert, na který v životě nezapomeneš...
Je to asi Prince. Viděla jsem hodně jeho koncertů a pokaždé mě něčím překvapil. Pokaždé byl lepší než předtím a já vůbec nechápu, jak to dělá. Hodně mě vloni překvapil Justin Timberlake. Šla jsem na ten koncert s tím, že by to mohla být dobrá zábava, a nic víc jsem nečekala. Nakonec jsem odcházela celá unešená z toho, jak krásně zpíval, tančil a jak dobrou komunikaci měl s publikem. A teď jsem si vzpomněla na jeden koncert, na který opravdu nikdy nezapomenu: Gil Scott-Heron. Už je po smrti, ale já na něm byla v Americe. Normálně stál před klubem a vítal každého návštěvníka osobně a my jsme netušili, kdo to je. Pak začal koncert a najednou na pódium vylezl ten chlapík, který nás vítal před sálem. On má úžasné texty, které reflektují různé sociální problémy. Po koncertě, který byl úžasný, jsem si s ním ještě popovídala a byl to asi můj největší koncertní zážitek vůbec.
Steely Dan - Pretzel Logic (1974)
Byly mi čtyři roky, když jsem Steely Dan poprvé slyšela v rádiu a kromě Rikki Don’t Lose That Numer mi v hlavě z této desky utkvěl text i skladby Any Major Dude Will Tell You. Je to skladba, která mi vždycky dodává nějakou naději. Od Steely Dan se mi líbí všechno. U nich je těžké vybrat pouze jednu desku či skladbu.
Crosby, Stills, Nash & Young - So Far (1974)
Album, které jsem zdědila po svém oblíbeném strejdovi. Jsou na něm moje nejoblíbenější skladby, jako Helplessly Hoping , Wooden Ships nebo Teach Your Children. Krásné texty a nádherná hudba jsou v naprosté rovnováze a do toho ty famózní vícehlasé vokály a harmonie, které mě vždycky dostávají do kolen.
The Smiths - Hatfull of Hallow (1984)
Bylo mi šestnáct let, když jsem tuto desku slyšela poprvé a byla jsem jí uchvácená. Díky této desce jsem přežila ten rok na gymplu. Nikdy před tím jsem nic podobného neslyšela. The Smiths mi otevřeli noéý obzory v muzice a tehdy jsem si říkala, kolik asi existuje hudebních světů, o kterých ještě nevím.
Abba - Gold: Greatest Hits (1993)
Nevím, co říct, abych neopakovala již stokrát řečené věci. Abbu miluji, v této muzice je všechno, o čemž svědčí i to množství hitů, které mají. S touto deskou mám spojené super vzpomínky. Bylo to první CD, které jsem si koupila v Praze a hodně jsem ho poslouchala.
Liquid Harmony - Living in Liquid (1997)
To je první album, které jsem vůbec natočila. Mám tu desku hodně ráda, ne kvůli samotné muzice nebo hudebnímu stylu, ale protože je jako moje první dítě. Byla jsem v nové zemi, dělala jsem pro mě novou hudbu, natáčela album... prostě začátek nového života.
Artic Monkeys - AM (2013)
Mám ráda všechny desky od Artic Monkeys, ale ta poslední mi přírostla k srdci asi nejvíc. Je to super věc, kterou jsem si jednu dobu pouštěla třikrát denně. Opravdu neznám ty pravé důvody, proč mě tahle deska tak uchvátila. Nedokážu muziku rozebírat, vnímám ji pocitově a toto album je pro mě úžasné.
Mary J. Blige - No More Drama (2001)
Od Mary J. Blige mám pouze tuto desku. Vybrala jsem ji, protože je to moje první setkání s r ‘n’ b. Moje první r‘n’b album, které jsem si koupila. Mám desky i od Lauryn Hill a jiných podobných zpěvaček, ale No More Drama mám nejradši.
Rodriguez - Cold Fact (1970)
Tohle album je vlastně jakoby soundtrack k filmu Sugar Man, který jsem viděla před třemi roky a který na mě nesmírně zapůsobil. Je to dokument o folkovém zpěvákovi, který mohl být jednou tak slavný jako Bob Dylan, ale nechtěl to. Pracuje jako dělník a vede běžný život. Hodně zajímavá záležitost a krásné písničky.
C2C - Tetra (2012)
Je to francouzská kapela, která se pohybuje v elektronice a trip hopu, a já jsem je slyšela poprvé před dvěma lety, i když existuji již hodně let. Jsem ráda, že jsem je objevila, protože toto album mě nabijí neskutečnou energií, je to takový životabudič. Pouštím si ho, když jdu na procházky anebo když řídím auto. Je to takové moje cestovní album.
Beastie Boys - The In Sound from Way Out! (1996)
Je to celé instrumentální album, které vzniklo za pomoci kamarádů kapely, když Beastie Boys hledali zkušebnu. Není to dokonalé album, ale je hodně zajímavé, má dokonalý feeling. Je tam funky nádech, jsou tam i dobrý groovy a celý to odráží začátky kapely, kdy neznali nic jiného než mejdany a chlast.
