Nad stádem koní, Duj duj duj, Trumpeta, Tata, Mám jednou ruku dlouhou, Demáček, František, Vrána, Malinkého ptáčka, Krtek, Čubrmajka, Píseň práce, Jednou ráno... Seznam hitů, které Radek Pastrňák složil, ke kterým napsal texty a natočil je se skupinou Buty, by mohl být jednou tak dlouhý. Posedět a popovídat si o hudebních láskách kytaristy, který i dnes cvičí na svůj nástroj deset hodin denně, je stejně velký zážitek jako kterýkoliv koncert Buty, které považuji za vysokou školou muzikantství.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi slyšel určitou hudbu, která tě uchvátila, a řekl sis - tak tohle bych chtěl dělat?
Tak to byl určitě Ivan Mládek! V tom mainstreamu, který se hrál tehdy v rádiích, to působilo jako zjevení. To bylo v době, kdy přišla Dáša Nováková a Železniční vlečka, bylo mi asi deset let a říkal jsem si, že to je úplná bomba. My jsme doma nikdy neměli gramofon, jenom rádio. Pamatuji si, jak se mi strašně líbil ještě jako děcku Louis Armstrong. Byl to pořad v rádiu v ich formě a četl to asi Adamíra z pozice Armstronga jako jeho životopis a to mě hodně, hodně bavilo. Potom se ke mně donesl nějaký bigbít od spolužáků, já byl v té době spíš sportovec. Sice jsem chodil do hudebky na klasickou kytaru, ale byl jsem spíš na ty trampské písničky, a když se ke mně dostali Led Zeppelin, to byl jako zásah z nebe. Jednička, Dvojka Led Zeppelin, to považuju za jeden z vrcholů 20. století v hudbě a myslím si, že to takhle zůstane i do budoucna. Pak přišli Queen s Nocí v opeře a další. V té době jsem již hrál tancovačky, ale desky jako takové jsem neměl.
A koupil sis potom nějaký hudební nosič za vlastní peníze?
Koupil jsem si kazetu, právě toho Ivana Mládka, to mi mohlo být tak jedenáct dvanáct let. První gramofon jsem si koupil až někdy na konci osmdesátých let.
Jak se pak vyvíjel tvůj hudební vkus?
Já bral všechno, jako smrt. Anglicky jsem nikdy moc neuměl, a pokud z toho netryskala energie jako z Led Zeppelin, Deep Purple či Queen, což byla normálně vážná hudba, tak jsem poslouchal české věci jako Sluneční hrob od Blue Effectu. Též se mi líbilo jejich album Svět hledačů, ale tehdy jsem se normálně zbláznil do desky Já se tě nevzdám od Honzy Spáleného. Ty texty, harmonie a orchestrace, které tam Honza udělal, tak z toho jsem se po... Pamatuju si, že jsem hodně poslouchal Dialog s vesmírem od Progresu. Nikdy jsem nebyl takový ten sběratel, který by lítal po burzách a kupoval desky. Hodně písniček jsem znal z tancovaček, na kterých jsem hrával.
V kolika jsi zahrál svůj první kšeft?
Myslím si, že mi bylo čtrnáct, s kapelou z gymplu, ale to nebylo za peníze, to bylo první veřejné vystupování.
Zažil jsi nějakýkoncert, na který v životě nezapomeneš?
V Ostravě, v sále Tatran, do kterého jsme se dostali s kamarádem po rouře nahoru a pak jsme ze střešních oken koukali na Schelingra. To byla ještě ta kapela s Ringo Čechem. To jsem se z toho tenkrát úplně podělal. Pak byl obrovský zážitek Paul Simon na Letné, jak tam s ním byli Michael Brecker, Steve Gadd a další borci. A Steve Gadd byl teď nedávno v Sonu v Brně s Michaelem Landauem, to byl prostě hořící keř. Dodneška žiju z koncertu Johna Scofielda v Lucerna Music Baru někdy v devadesátých letech.
Jaká byla tvoje první kytara? Někde jsem četl, že to byla Jolana.
První kytaru mi vyrobil můj strýc podle nějakých obrázků, ale na tu se nedalo hrát, protože pražce natloukl podle oka. (smích) Pak jsem koupil na burze za pětikilo Jolanu Star, to byla taková malá kytara, možná dětská. Pak jsem měl Jolanu Iris.
Kolik kytar máš dneska?
Asi několik lesů, já jsem pacient na Stratocastery. Přesný počet neznám. Pak mám několik Gibsonů Les Paulů, jedno staré SG z roku 1968, čtyři Telecastery, několik španělek, resofonické kytary, vídeňku z 19. století... Já to sbírám.
Říká se, že kytarista v Ostravě, který nemá kytaru od Pastrňáka, jako by nebyl.
Něco na tom je. Z těch, co já znám, si každý někdy ode mě koupil kytaru. (smích)
Jan Spálený - Já se tě nevzdám (1982)
Té desce jsem rozuměl od prvního okamžiku, i když na mladého člověka mluvila poměrně složitějším hudebním jazykem. Dodnes nevím přesně proč. Vím, že jsem ji slyšel u Richarda Kroczka staršího, oni byli s Honzou kamarádi. Já s Richardem starším tehdy hrál v takové jazzové kapele.
Dežo Ursiny - Momentky (1990)
Setkání s Dežo Ursinym byl velmi silný zážitek. Na této desce jsem zahrál ve dvou skladbách a zpětně jsem začal sledovat celou jeho tvorbu. Richard Kroczek starší s ním tenkrát hrál na housle v jeho kapele, měli jsme nějaké společné hraní v Polsku a pak jsme jeli rovnou vlakem do Bratislavy na to natáčení.
Z kopce - Z kopce (1989)
Strašná bomba pro mě byl Petr Váša s kapelou Z kopce. To mě tehdy úplně uhranulo, objížděli jsme stejné fesťáky a potkávali jsme se od druhé poloviny osmdesátých let. Výborné spojení hudby s textem a do toho jeho performance, to bylo něco neskutečného. Do dneška je pro mě Váša vzor, i když jsme stejně staří. Váša je velký hudební revolucionář.
Progres 2 - Dialog s vesmírem (1980)
To byla výborná sestava, na basu byl Pelc, klávesy hrál Horký, druhou kytaru Miloš Morávek, na bicí Kluka a samozřejmě Pavel Váně. Ta muzika mě hodně bavila, dodneška jsem schopen zahrát některé pasáže z této desky jen tak podle sluchu. Art či progresivní rock se mi tenkrát hodně líbil.
Yes - 90125 (1984)
To byla jedna z prvních digitálních nahrávek, tenkrát jsem se z toho úplně pokakal. To byl hudební klenot, který na mejdanech rotoval téměř neustále. Ta deska nemá hluché místo, to je jeden hit za druhým, v čele s nepřekonatelnou skladbou Owner of the Lonely Heart. Skvělá záležitost.
Sting - Bring on the Night (1986)
Skoro ve stejné době přišel Sting s touhle živou deskou a to bylo pro mě zjevení. Jenom ta sestava, kde byli Branford Marsalis, Darryl Jones, Kenny Kirkland a Omar Hakim, to bylo něco tak skvostného! Já v té době byl hodně naladěný na jazzovou vlnu, podobnou muziku jsme hráli a padlo mi to do noty.
Dire Straits - Love over Gold (1982)
Dlouhé hodiny strávené s touto deskou a tisíce a tisíce poslechů, skvostná Knopflerova hra, která mě donutila sehnat si i starší desky Dire Straits a poslouchat i ty pozdější jako On Every Street. Sólovky Marka Knopflera jsem pak ze začátku taky sledoval, a pak už míň, každopádně je tahle deska nabytá skvostnou muzikou.
Miles Davis - Tutu (1986)
Na této desce bylo všechno nové! Ten člověk zase jednou předběhl čas. To album bylo, jako kdyby přistálo UFO. Ty na tu desku jakoby čekáš, víš, jak by měla asi znít, chceš to popsat a najednou přijde někdo a řekne to za tebe. Podobný pocit jsem měl víckrát.
Weather Report - Heavy Weahter (1977)
To samé jsem zažil s deskou Weather Report. Učarovala mi skladba Teen Town, i když ten největší hit z tohoto alba byla slavná a hodně nadčasová záležitost Birdland. Joe Zawinul byl génius a stvořil hudbu, která se dodneška poslouchá.
Kate Bush - Sensual World (1989)
Podle mě je ta hudba předurčená k zhulenému poslechu. (smích) Tady bylo všechno jakoby úplně nové, zvuk, aranžmá, motivy z etnické hudby. Na desce hostovalo Trio Bulgarka z Bulharska a ty hlasy se navzájem dokázaly skvěle skloubit.
