Ondřeje Brouska, minimálně od dob, kdy si zahrál ve filmu Pelíšky, není nutno dlouho představovat. Hraje na klávesy ve skupině Monkey Business, účinkuje ve vinohradském divadle a Na Fidlovačce. Ve svých 34 letech má za sebou pět muzikálů, nespočet hudebních doprovodů k divadelním inscenacím a filmům a už složil jednu symfonii. Dodám pouze, že povídat si s ním je neskutečně inspirativní zkušenost.
V čem spočíval pro tebe největší problém pří výběru desek?
Já se snažím jako muzikant být multižánrový. Svědomitě vybrat něco z každého žánru a vejít se do deseti desek je strašně těžké. Každá deska z nějakého žánru mě nějak ovlivnila. Chtěl jsem určitě dát něco z vážné hudby, ale to jsou určité skladby a ne celé desky. Chtěl jsem dát třeba První symfonii od Šostakoviče, kterou napsal v devatenácti letech.
A vynechal jsi nějaký styl?
Ano, v poslední době nesnáším pop. Nemůžu ho poslouchat ani vteřinu. Asi jsem se narodil ve špatné době. Chtěl bych být jako ta postava Woodyho Allena ve filmu Půlnoc v Paříži. Vrátit se do minulosti a povídat si s těmi, co tvořili tu krásnou muziku před námi.
Ale pop je zamíchán skoro do všeho ze současné muziky.
A to je právě můj problém. Já nesnáším potkat se s nějakým muzikantem a bavit se o samplech a kompjútrech. Díky technice se z muziky začala úplně ztrácet tvořivost a zůstává pouze touha po slávě anebo po penězích. Vše se připravuje rychle a tak, aby se to prodalo co nejlíp.
A s kým by sis chtěl popovídat, kdybys měl tu možnost jako postava v tom filmu?
Se Šostakovičem, například, nebo s Gershwinem. Nebo se skladateli filmové hudby, s tou generací, která pomalu odchází, třeba s Wojciechem Kilarem.
Filmová hudba je tvoje velká láska, pamatuji si na tvůj a Romana Holého projekt Crushing Blues.
Ano, to je pravda, tam jsme složili poctu filmové hudbě. Dokonce první desku, kterou jsem si koupil sám, byl soundtrack k Batmanovi. Strašně jsem toužil mít ústřední melodii z filmu, kterou napsal Danny Elfman, vzrušovala mě její atmosféra a celkový pocit z toho filmu. Tak jsem šel a koupil si desku se znakem Batmana na obalu a pak jsem zjistil, že tam byly písničky Prince. Takže já, aniž bych tak úplně chtěl, znám Prince od svých dvanácti let. To se mi hodí teď v Monkey Bussines. (smích)
A co se doma u vás hrálo nejčastěji, když jsi byl malý?
Doma většinou zněla vážná hudba. Táta mi toho pouštěl strašně moc. Hodně často třeba Musorgského. Od něj jsem se naučil milovat Pražský výběr, to byla naše zásadní kapela. Strašně se mi tam líbila ta poťouchlost, ten výraz. A pak jsem si pouštěl celou jeho sbírku kazet, které si nahrával z vinylů - Beatles, Kate Bush, později přišli i Led Zeppelin, Pink Floyd a The Who. Vlastně táta mě začal učit i na klavír, když mi bylo pět let. Pamatuji si jak jsem začal s Entertainer od Scotta Joplina a hrál zjednodušenou levou ruku, bez skoků. Pouze v oktávách.
Táta vystudoval nějakou hudební školu?
Ne, děda Brousek studoval, ten hrál i v orchestru na housle u druhého pultu. A druhý děda, z maminčiny strany, vlastně taky. Začal se učit na housle ještě jako malý kluk na vesnici. U dědy Mixy, který ještě žije, brzy mu bude 94, jsem trávil hodně času a tam zase jeli pořád klavírní koncerty, Mozarta a Bethovena především. Celá rodina měla ráda muziku a k ní mě nějak přirozeně vedli.
Takže na Vánoce jsi u klavíru hrál koledy s celou rodinou?
Ano, když jsem pak chodil na klavír k paní profesorce Borový, tak jsem se ty koledy povinně učil. Bylo mi sedm a měl jsem jít na konzervatoř na piano. Možná bych ty zkoušky i udělal, jenže já jsem se rozhodl jít na konzervatoř na herectví.
Musorgskij - Obrázky z výstavy
Pamatuji si, jak jsme měli doma desku, právě tu interpretaci s Leonardem Bernsteinem a Newyorskou filharmonií a táta mi u toho vyprávěl pohádky spojené s tou skladbou. Mně se u toho vířila fantazie a imaginace, co si pod tou muzikou představovat. To je to, co mi dneska u muziky většinou schází - možnost zapojit do toho představivost.
Jaroslav Ježek - To nej...
Další deska, která od mého ranného dětství hrála u nás velmi často. Mám ty písničky v paměti zaryté takovým způsobem, že je nedokážu dneska poslouchat v podání někoho jiného než Wericha s Voskovcem. Miluji hlavně tu nahrávku z 50. let, kde nehraje Ježkův orchestr, ale orchestr Karla Vlacha. Úžasná aranžmá, která dodneška strašně obdivuji, to je naprosto dokonalá studie big bandu.
Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Nejlepší česká deska podle mě. Já jsem dokonce chtěl vypadat jako Kocáb. Jako kluk jsem si normálně vyholil kouty, namastil jsem si vlasy. Spojení jakéhosi jazz rocku s bigbítem a s tou poťouchlostí dělají z této desky něco unikátního. Znám ji nazpaměť a jsem rád, že jsme si mohli zahrát Pražáky s Kocábem v Lucerně.
Indiana Jones - The Soundtrack Collection (2008)
To je hudba, kterou znám již ze svého dětství. Třeba Poslední křížová výprava vyšla v roce 1989 a kupodivu hned po revoluci byla k mání i u nás. Jedno z prvních CD, které jsem si koupil sám. Indiana Jones obecně - to jsou dobrodružství a splněné klukovské sny. Je v tom i velká nadsázka, která se objevuje i v muzice. John Williams je můj nejoblíbenější autor filmové hudby.
Red Hot Chili Peppers - Blood, Sugar, Sex, Magik (1991)
To je již moje puberta. Poslouchali jsme to na konzervatoři. To je nejuvolněnější funk s bigbítem, co znám. Nadupaná deska, která má sedmnáct skladeb. Musel jsem si koupit i DVD, kde jsou bonusy, jak tu desku točili, a jejich feťácké zážitky. Když jsem maloval a rozmíchával si terpentýn a barvy, tak jsem si tu desku pouštěl.
The Horse Whisperer - The Soundtrack (1998)
Autor této nádherné hudby je Thomas Newman, který napsal i hudbu k Americké kráse. Má naprosto neopakovatelný styl a všichni ho kopírují. Tuto desku jsem si pouštěl pořád v autě. Půlhodinová cesta po staré benešovské, dálnice je taková neinspirativní, v krásné krajině s hudbou ze Zaříkávače koní je zážitek.
Thomas Dolby - Aliens Ate My Buick (1988)
Tuto desku mi jednou v autě pustil Roman Holý. Podle mě je toto nejpoťouchlejší funková deska, co vůbec existuje. Na rok 1988 naprosto fenomenálně nazvučená, krásné basy a do toho jeho úchylný zpěv a zvuky, které tam vůbec nepatří, jako sbíječka. Mimořádně zábavná deska se skvělými hosty jako The Brecker Brothers a George Clinton.
Gawin Bryars - Jesus Blood Never Fayled Me Yet (1971)
Na toho skladatele mě upozornil Roman Lipčík při jednom rozhovoru. Je to vážná hudba, spíš crossover, i když toto slovo nenávidím. Táto skladba je postavená na jednom popěvku tuláka, který s orchestrem pořád opakuje 74 minut. V podstatě jednoduchá skladba, kde se postupně přidávají další nástroje. Doporučují poslechnout si ji v celku a ve tmě. Velmi originální koncepce.
Mel Brooks - Young Frankenstein (2007)
S muzikály to mám jako s popem. Obojí dělám a zároveň nesnáším. Mladý Frankenstein je druhý muzikál Mela Brookse, který píše i texty i muziku. Viděl jsem ho v New Yorku v divadle na Broodway, kde jsem poprvé viděl i muzikál Producenti a od té doby tam jezdím pravidelně. Tady je vidět jak Brooks vyznává lásku starým klasickým muzikálům a já to mám podobně.
Chick Corea - Mad Hatter (1978)
Je to v podstatě Alenka v říši divů, ta deska má krásný pohádkový příběh a úžasnou gradaci. Jsou tam i sóla, která obecně moc nemusím, ale ta deska je skvělá. Coreu mám rád za jeho imaginaci a fantazii a za jeho úžasnou techniku. To, co jeho hlava nezbedná vymyslí, tak jeho prsty zahrají.
