10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Kenny Wayne Shepherda

Jestli jste se někdy báli, že blues postupně bez party černošských staříků umře, starosti můžete hodit za hlavu. Stále totiž existují muzikanti, kteří tento žánr nejen posunují kupředu, ale zároveň si získali úctu „rady starších“. Americký kytarista Kenny Wayne Shepherd je označován jako zázračné dítě, každá jeho deska se sluní na vrcholu bluesových žebříčků, ale stále se drží při zemi a je si plně vědom svých kořenů. V tomto duchu se nese jak následující výběr nejoblíbenějších alb, tak i jeho aktuální album Goin’ Home, které představí 18. května i v Praze.

Muddy Waters - Hard Again (1977)

Je to jedno z mých nejoblíbenějších bluesových alb všech dob a považuju jej za klenot žánru. Johnny Winter se staral nejen o produkci, ale hrál zde i na kytaru. Jsou zde ale i jiní profíci jako Pinetop Perkins (piano) nebo James Cotton (harmonika). Abych byl upřímný, téhle desky jsem si koupil alespoň stovku kopií, protože prostě nikdy nestárne. Zní výborně a vždy mi bude velkou inspirací.

B. B. King - Live at the Regal (1965)

Tohle je sice živák, ale přesně tenhle formát dokáže přiblížit kouzlo B. B. Kinga. Ukazuje jej v nejlepší formě zpěváka a kytaristy. Je to elektrizující vystoupení a reakce publika jsou odpovídající.

Albert King - Live Wire/Blues Power (1968)

Je to další živá nahrávka, kde znovu obdivuju autorovu hru. Zvuk je výstavní, zpěv je dechberoucí, a když nad tím tak přemýšlím, každý aspekt téhle desky je povedený. (smích)

Nyní jsi zmínil několik jmen z bluesové klasiky a také pár pojmů, které jsou spjaty s albem 10 Days Out: Blues from the Backroads. Muselo to být jistě splněným snem, zahrát si s těmito legendami. Co mě ale fascinuje ještě víc, je způsob, že jsi tyhle staré vlky přesvědčil, aby tě brali vážně? Jak jsi to proboha dokázal? Přestože máš svá ocenění, úplně vidím ten pohled: „Co tady chce tenhle bílej prcek?“

(smích) Snažím se o to od dětství. Věřím, že hudba mluví sama za sebe, a přestože mluví proti mně můj věk a možná i vzhled, když začneme hrát, všechny obavy mizí. Dobří muzikanti se umějí rychle pochopit a také uznat kvality toho druhého. Navíc, a to je hodně podstatné, z mé hry poznají můj původ, a tím je Louisiana.

Takovýto projekt musel být logistickou noční můrou, při které se musí občas i něco pokazit...

Každý den byl velkou výzvou, všechno nemohlo být naplánované, a tak mnohé kroky byly čistě spontánní. Jedním z nejnáročnějších bylo vystoupení s B. B. Kingem v Mississippi, kde se hned na začátku podělal mikrofon. Nastal zmatek a všichni jen pobíhali a snažili se přijít na to, kde je chyba. Přehazovali mikrofony, kabely, a snad na poslední chvíli se jim to povedlo. Pokud by to bylo snad jen o chvíli později, nic bychom neměli...

Jak se ty osobně připravuješ na tyto komplikace? Vezeš si s sebou náhradní vybavení, nebo máš na štacích představu o obchodech s hudebním vybavením?

Ano, od obojího trochu. Vždy s sebou něco vezu, ale také vím, kam můžu zaběhnout v případě nouze. Naštěstí jsem žádné velké problémy nezažil, protože jsme si vždy vystačili se záložními zesilovači, efekty a kytarami.

Tím, že je věk většiny hostů na tomto albu úctyhodný, nestalo se, že by někdo odešel na druhý břeh těsně předtím, než jsi měl možnost si s ním zahrát?

To se naštěstí nestalo, ale mrzelo mě, že jsme nesehnali Jamese Cottona hrajícího na harmoniku. Chtěli jsme poskládat všechny žijící členy doprovodné kapely Muddy Waterse, ale naše rozvrhy to bohužel nedovolovaly. Všechna ostatní jména se podařilo sehnat, ale už těsně před vydáním alba začalo mnoho z nich opouštět tento svět. Abych byl přesný, od té doby zemřelo už šestnáct lidí, kteří se na tom albu podíleli.

The Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced (1967)

Jimi Hendrix svým debutovým albem předběhl dobu a dodnes má svůj význam pro kytarovou hru. Je to neskutečná deska.

Jak jako fanoušek nahlížíš na počet posmrtných alb, složených ze všemožných kousků, které se na páskách nalezly?

Na světě existuje mnoho fanoušků Jimiho Hendrixe, kteří by zaplatili za jakýkoliv druh materiálu svého miláčka. Nemůžu se proto zlobit na ty, kteří se snaží tato přání uspokojit. Je hrozně smutné, že jeho nahrávací léta byla tak krátká kvůli náhlé smrti. Proto je potřeba toto období rozšiřovat pomocí nejrůznějších zbytků a neformálních záznamů. Já se pochopitelně nejvíce zastávám oficiálních studiových nahrávek, které mohl ještě osobně ovlivnit během svého života.

Stevie Ray Vaughan - In Step (1989)

Tohle album mám nejradši, protože ho ukazuje v době, kdy se mu měnil život. Vystřízlivěl, přestal brát drogy, a ta čistota je cítit i v jeho hře a zpěvu. Byl v té době ve výborné kondici a projevilo se to i na téhle desce.

James Brown - Revolution of the Mind: Live at the Apollo, Volume III (1971)

Tohle je opravdu neskutečný živák. James podal výborný výkon, ale zvláštnost tohoto alba spočívá v tom, že už tehdy měl obrovský počet hitů. Předváděl proto nejrůznější spojení skladeb ve formě „medley“ a přecházel z jednoho kousku na druhý.

James tehdy natočil celou sérií vystoupení v Apollu. Já osobně jsem velkým fandou „černého humoru“ a Apollo je považováno za posvátné místo. Přibliž nám kouzlo těchto prostor.

Apollo má především velký historický význam. Bylo to víceméně první místo, kde získalo černé publikum své pódium. Nepřeberné množství výborných muzikantů a komiků stanulo na těchto prknech a díky této příležitosti zažilo kariérní start.

Král soulu se však svých závislostí a problémů nikdy nezbavil a nejen díky internetu jsou jeho eskapády již tradiční zábavou. Jak vnímáš odvrácenou stranu svého idolu?

Kámo, všichni stárneme, a každý se s tím vyrovnává po svém. (smích) Nejsem v pozici, abych kritizoval, jak lidé nakládají se svými životy, protože se životní podmínky všech diametrálně liší. Každého někdy svede alkohol nebo jiné látky na scestí, ale někdy to trvá delší dobu, než by bylo zdrávo. Neznám všechny okolnosti, a proto si netroufám nikoho soudit.

Chuck Berry - The London Chuck Berry Sessions (1972)

Táta vždycky říkával, že Chuck Berry, ne Elvis Presley, je králem rock ‘n’ rollu. Tohle proto byla hudba mého dětství. Nejradši na téhle desce mám stejně poslední tři písně, které jsou nahrány během jeho koncertu v Londýně. Hraje ty svoje největší fláky jako Reelin’ and Rockin’, My Ding-a-Ling a Johnny B. Goode. Tuhle desku jsme s tátou v autě hodně poslouchali.

Jak velký vliv měl na tvoje hudební směřování právě tvůj otec?

Táta byl velkým hudebním fandou, a dokonce i diskžokejem v rádiu, proto jsem vyrůstal s hudbou všude okolo. Dalo by se tedy říct, že otcovo fanouškovství je důvodem mé vášně pro muziku.

ZZ Top - Fandango! (1975)

Je to směska živých a studiových nahrávek. Tenhle vinyl jsem si pouštěl jako dítě pořád dokola, hrál si na ZZ Top, skákal po posteli a hrál na air guitar. Tohle je bezpochyby moje nejoblíbenější deska ZZ Top.

V dřívějším rozhovoru, který jsi poskytl našemu magazínu, jste narazili na téma Billyho Gibbonse a způsobu, jakým používá při hře trsátko. Přibliž nám prosím tento styl hry.

Billy používá techniku, které se říká „pinch harmonic“. Při tomhle stylu hráč drží trsátko velice blízko špičky prstu, přesněji palce, a společně rozezní strunu. Dosáhne se tak harmonického zvuku místo původní noty. Je to velmi specifický styl hry a Billy je v této disciplíně mistrem. Nemá na něho ani nikdo z „metlošů“, kteří tuto techniku taky rádi používají.

A co ty?

Jednou za čas to tam šoupnu, ale zatím jsem pro tuhle hru nenašel větší uplatnění. Každopádně jsem spokojen s úrovní, do jaké jsem se tuhle techniku naučil.

Díky strýci, který je oddaným fandou ZZ Top, jsem s touhle kapelou v kontaktu od dětství, ale z našeho evropského pohledu jsem nikdy nepochopil, jak se tihle vousáči stali tak silnou součásti americké kultury. Jsou vidět v seriálech, vzdávají jim hold největší rockové instituce a v neposlední řadě jsou jejich hity často hrány při sportovních utkáních...

Řekl bych, že zapadli do určitého místečka v naší kultuře, jako nikdo jiný. Jejich hudba je nadčasová a zůstane tu ještě pěkně dlouho. Dalo by se říct, že se o podobnou muziku snažím i já sám. Něco, co si získá respekt ostatních a zůstane v našich myslích po celé dekády.

Son House - The Legendary 1941-1942 Recordings (1969)

Na tomhle umělci mě fascinoval především jeho hlas. Týrá své hlasivky a v jeho hlase je slyšet skutečná bolest. Zvuk celého alba je skutečně děsivý ale přitom nesmírně poutavý.

Kterou desku sis koupil jako první, ze své vlastní kapsy?

Určitě to bude zmíněná Hard Again od Muddy Waterse. Táta totiž často dostával propagační alba, stejně jako vy, hudební novináři, a pak je pouštěl v rádiu. Měli jsme toho doma celé hromady. Jednou jsem ale takhle na turné svou kopii Hard Again ztratil a musel jsem si ji poprvé koupit, a rád! Od té doby jsem jich poztrácel, rozdal a zase nakoupil tolik, že už to ani nespočítám. (smích)

Když se budeme držet typických otázek pro naši top desítku, máš raději poslech v klidu domova, nebo koncertní vřavu? Vezměme si fiktivní příklad Muddyho...

To je těžké si vybrat. (smích) Muddyho jsem viděl poprvé ve třech letech, ale tehdy jsem z toho ještě neměl rozum. Vidět živé vystoupení je úžasný zážitek a z mého příkladu muzikanta - já nahrávám desky, abych mohl vyrazit na turné. Proto taky vždy svým fanouškům doporučuju: „Stavte se na koncert, protože je to vždy unikátní zážitek.“ Na druhou stranu díky všem těm nahrávkám, co někdo sesbíral, poupravil a poskládal, máme možnost si poslechnout vše, co kdy Muddy nahrál. Tohle můžeme dělat do konce života, ale vidět jej naživo už nebude možné.

Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda nebo jako kytarista?

Na prvním místě jsem vždy fanouškem. Hlavně tedy, když poslouchám své oblíbence. Jako muzikant se ale od nich snažím naučit maximum, a proto když zase poslouchám jako kytarista, tak se snažím přibrat jejich nejlepší vlastnosti do své hudby.

Na konec bych se tě rád zeptal, zdali v tvé sbírce za poslední dva tři roky nepřibylo nějaké nové vybavení, což je téma, které bylo dobře zmapováno v posledním rozhovoru pro náš magazín...

Nově ve sbírce mám flanger pedál od Tycobrahe, což je něco, co jsem nikdy nepoužíval. Flangery jsem si ale nyní velmi oblíbil, používám je hojně naživo a rád s nimi experimentuju. Kromě toho asi jen pár nových zesilovačů. Alexander Dumble pro mě připravil pár nových kousků, které hrozně rád používám. Jinak jsem v rámci vybavení velmi konzervativní a spokojený. Nevyhledávám nové věci, jen abych něco zkoušel. Pokud něco vyhledávám, tak jen za specifickým účelem.