K nejvýraznějším hudebním počinům plzeňského patriota J. J. Šimona patřilo v 90. letech působení v přelomovém symfo-metalovém uskupení Agnus Dei. Jeho současná kapela Positive Mind je neméně zajímavá a opět přináší do známých žánrových schémat, tentokrát na alternativně hardcorovém půdorysu, nezvyklé pohledy a osobitou energii. Zpěvák a kytarista, autor, producent a muž řady dalších profesí totiž rád nahlíží na věci v širokých souvislostech.
Nazval by ses sběratelem desek?
Bezpochyby, leč u mne dominují CD. Nesdílím názor, že vinyl má lepší zvuk. Je to nesmysl způsobený tím, že lidi přehrávají cédéčka na CD mechanikách v počítači za tisícovku. Až když máte lepší player, např. tří set 300 eur výš, pochopíte, že CD má zvuk i dynamiku, která většině lidí zůstává skryta. Aktuálně mám něco kolem 1400 kusů. Vinylů pomálu, ale taky jsou. Když se ti jednou dostane možnost pořídit si ručně dělanej debutovej singl Engine Down s vlepenými usušenými listy ze stromů, musíš začít trochu sbírat i vinyly. Aby chlapec nezůstal sám.
Poměrně jasně popisuješ svá posluchačská „období“. Znamená to, že tě začne fascinovat něco nového a na tvé dřívější favority už se nedostává? Jako když ses zmínil, že po zjevení My Dying Bride „thrashové desky letěly do kouta“...
Dřív jsem byl striktnější. V daném období měl prostor jen jeden žánr plus vážná hudba. Pak ale stárneš, jsi otevřenější. Po albu „Brajdů“ už nasadíš třeba Meshuggah a pak ještě Refused pro vyrovnání.
Tak to malinko rozveďme. Zjevně jsi musel spoustu zásadních jmen oželet.
Vynechal jsem „jazzárny“, i když je poslouchám poměrně srovnatelně s metalem, HC nebo punkem. Dvě jména za všechna: kontrabasista Robert Balzar (v čemkoliv), Pat Metheny (jak v čem, ale baví mě jeho harmonie, zejména s PM Group). A to tu nejsou Meshuggah, Jairus, Pantera, Dillinger Escape Plan, Fjort, Cynic, Mossambic, Madebythefire, Sebevrány, Dan Bárta ... Faith No More, The Gathering ... poslední deska Lenky Dusilové... Potřeboval bych ne deset, ale padesát desek, které mě ovlivnily, a pořád bych jich hodně vynechal.
Soustředíš se spíš na celkové vyznění hudby, nebo se zaměřuješ na něco konkrétního - třeba kytary?
Asi jak kapela intonuje - ladí. Podle toho zjistím, zda jsem v mainstreamu nebo v hlubokém androši nebo někde mezi. A podle toho se k tomu stavím dál. Nemůžeš punkové kapele vytýkat, že je zpěvák věčně pod tónem, protože o to v punku nejde. V popu je to nepřípustný. Zatímco v alternativě snesu, že jsou mimo dobu, v thrash metalu jakákoliv rytmická nepřesnost rozhazuje schéma, protože thrash je o přesnosti pravaček především.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu celistvých alb, sociálními sítěmi létají odkazy na jednotlivé songy a klipy... Jak to vnímáš?
Je mi to fuk. Já budu vždycky dělat alba, EP nebo nějaký ucelený kompaktát. To ať se hudební průmysl a sociální sítě třeba převrátí naznak. Ne že bychom je k něčemu potřebovali. Když hraješ živě a umíš prodávat po koncertě, máš napůl vyhráno. A to netvrdím, že nám jde o to „vyhrát“.
S Positive Mind jste právě vydali novou desku The Individualist a také tentokrát bych z vnějšího pohledu základní „osu“ té hudby pojmenoval zhruba takto: hardcore - alternativa - emoce. Složení kapely se hodně proměnilo, co podstatného se změnilo podle tebe, coby člověka „zevnitř“?
Dalo to možnost PM zase posunout. Píšu skladby s tím, že si můžu dovolit chtít po nových muzikantech něco jiného. Tihle kluci jsou víc hraví.
Občas lze také zaslechnout názor, že rocková scéna už se vývojově vyčerpala a zbývají jen rozmělňující retro vlny, různé experimenty postavené na překvapivém kombinování, anebo vyloženě slepé uličky. Co si o tom myslíš?
Podívejme se na to jinak: Lidi obecně znají velmi omezený počet kapel. Obvykle ty marketingově nejviditelnější, snadno „googlovatelné“. A zejména tihle mluví o těch slepých uličkách. Čím víc studuju, googluju a pak nakupuju do sbírky, zjišťuju, kolik malých kapel už přišlo na... třeba nějakou neslýchanou aranži. Melodii pro daný žánr zcela atypickou, a přesto padnoucí. A nikdo na to nenavazuje. Leží to opominuté v dějinách a ta kapela už obvykle neexistuje. Čímž možná potvrzuju heslo „všechno už tu bylo“. Ovšem to nemusí být špatná zpráva. Ta je, že se asi nedá objevit všechno za jeden život.
Led Zeppelin - III (1970)
První rocková vražda. Jedinou písničkou. Ještě nejsem ani v první třídě a z magneťáku mi odšroubuje hlavu jediný song, Immigrant Song. Je rozhodnuto. Při výběru hudebního nástroje v přípravce na LŠU ukazuju na obrázek elektrické kytary. Rodiče u volby nebyli a pak doma prosili: „Ale musíš začít na španělku! To je základ.“ Do první třídy nastupuji už se čtyřmi akordy a na dlouhou si s nimi vystačím.
Různí - Plzeňská scéna (1992)
Sampler mojí puberty. Diagnóza Dávivá Žízeň + E!E + Bradavice + Požár Mlýna. O punku jsme věděli houby, takže tohle album nám ho definovalo. To mládí. Ten zvuk! Ty texty! Poslechnu si to rád i po letech, jakkoliv je zvuk mizerný. A i po těch letech vždy u repráku zakleknu, pankujíc: „Sedlák je pán a má prase u koryta!“ Pankáče to ze mě neudělalo, ale vyblbnul jsem se u toho dost.
Megadeth - So Far, So Good, So What (1988)
S průmkou přišla záplava kopírovaných kazet. Ať si o Megadeth myslíte cokoliv, tohle je zatraceně dobrá deska. Od prvního tónu prokrvená, poctivě napsaná, sóla vrtí ocasem. Znám ji zpaměti, byl jsem na ní závislý. Kazeta neopustila walkman dobrého čtvrt roku. Na stranu B mi někdo nahrál Testament - Practice What You Preach, čímž jsem se nalodil na bárku thrash metalu.
Krucipüsk - Ratata (1992)
Kabátistama pohrdám, Krucáči rules! Jedno léto nepoznal walkman nic jiného. Z textů se nechám přezkoušet, až mi bude šedesát. Sázím boty, že je budu znát líp než svoje vlastní. Mizerný zvuk ignoruji. Je to prudké, kytary hravě řezavé a Hajíček diktuje, co dělat, jak se chovat i jaký fóry sázet (textová složka debutu je totiž nehorázně vtipná). Puberta v plném proudu, takže přijímám.
My Dying Bride - Turn Loose the Swans (1993)
Je mi šestnáct, čtu Baudelaira a lásky jsou nešťastné. Na bytě kamarádů začne hrát tohle. Tolik smutku!? Svět se zpomalil, do života mi vstoupil doom. „Škoda, že housle tam hrajou jen občas,“ říká bicák Hynek. A já: „Založíme kapelu, kde budou hrát furt. A nejen housle. Úplná doomová symfonie.“ Vznikli Agnus Dei a s nimi „symphonic doom metal“, milé děti. Jestli jste to slyšeli jinak, lhali vám.
Carcass - Heartwork (1993)
K death metalu jsem přišel pozdě, a jako k hotovýmu. Už plnému laskavějších melodií. Ke všem dalším Deathům, Napalm Deathům a jiným „death-dědům“ jsem dospěl až po této desce. I ona se oposlouchala, po pěti letech. Navíc ty nánosy doomu potřebovaly vyvažovat. Mike Amott mi změnil styl hry sól. Začal se mi líbit postup E-F-Gis. Začátek alba mě vždy zvedne ze židle, i když už nejsem chůze schopen.
At the Drive-In - Relationship of Command (2000)
Finální album kapely z El Pasa. Prostě si to pusťte. Hned. Celé! Metaláci ať ignorujou tu špínu, s níž je to zahrané. Po třech posleších se dostaví averze k metalu a vy jste vyléčeni... Metal se k vám sice bude vracet, ale už ne s tak monopolní silou jako předtím. Zpěvák je občas nad tónem, ale je tak naléhavej, že jsem se to rozhodl přehlédnout. Způsob exprese vyhrál.
The Mars Volta - Tremulant EP (2002)
Když se ATD-I rozpadli, předáci Omar a Cedric přijeli do Prahy s novým bandem. V sále Rock Café bylo tak sedmdesát lidí. Nepřekonatelný koncert. Ještě tolik nefetovali, takže hráli neslýchaně přesně. Zpěv intonoval jako už pak nikdy. Z koncíku odnáším tohle EP, předzvěst geniálního debutu De-loused in the Comatorium. Na kytaře tlumím gain a už netrvám na akademické hře. Špínu cpu do prstů i do not.
JR Ewing - Maelstrom (2005)
Už jsem myslel, že mě nic nepřekvapí... Není to na první poslech, ale pak se to zakousne a nepustí. Není to metal, a přesto je to tak narvaný. Nahuštěný. Volume na maximum kastruje. Sedmičkové a devítkové akordy vyplňují plochy, a přesto krájí. Bubeník nehraje snad nic na první dobu, což ti trhá s ramenem. Na fraškovitý zpěv se musí zvyknout. Škoda, že se pak rozpadli.
Propagandhi - Failed State (2012)
Kanadský kvartet pankáčů, co se neštítí metalové jízdy. Jejich první alba mě nebaví vůbec, poslední tři velmi. Zpívají luxusně, dvojhlasně. A na punk zdatně rytmicky kombinují, d-beat je jen jednou z fazón. To zaručuje pozornost, později obsesi. Texty jsou sofistikované vyprávěnky, co se rýmují jakoby mimoděk. A hlavně: umějí udělat p-í-s-n-i-č-k-u. Velká deviza v dnešní djentové době.
