Kytarista a zpěvák Honza Vaněk o věcech přemýšlí v širokých souvislostech, jak ostatně ukázal už se svou předchozí kapelou Oblomov. V posledních letech ovšem posílil plzeňskou kapelu Panychida, která právě vydala zdařilé album Grief for an Idol.
Zjevně máš dost s hudbou konkrétně spojených vzpomínek. Vybavíš si také, kterou desku sis koupil jako úplně první? A provází tě tahle „asociační paměť“ životem obecně?
Vyloženě koupil, ale stylem, že mi na ní rodiče dali a já šel a vybral si v tehdejším CD shopu ve Slaném, tak to byli asi Manowar - Battle Hymns a pak taky Scorpions - Face the Heat. To mi bylo tak kolem deseti let. A ta asociační paměť skutečně funguje. S rodiči jsme objížděli různé kempy, a proto mi dodnes například k Máchovu jezeru funguje Gates of Purgatory od Running Wild a tak podobně.
Evidentně hodně dáš na „pozadí“ hudby, příběh... I ve vlastní tvorbě hodně řešíš hlubší souvislosti, civilizační jevy. Dokázal by sis užít i hudbu, která je skvělá, ale textově plytká?
Do určité míry asi ano. Ale kvalita obou složek by měla jít ruku v ruce a domnívám se, že dobrý hudebník je tak trochu i filozof, a tudíž tyto dvě složky většinou skutečně ruku v ruce jdou. Pokud už by ten rozpor šel za určitou hranici, asi by mi vadilo poslouchat výbornou hudbu s úplně hloupým textem.
Aktuálně se realizuješ hlavně s Panychidou, vyšla povedená deska... Zkus prosím vysvětlit, jak to je s tou identitou kapely, když vás tolik irituje pohanská nálepka.
My se považujeme především za metalovou kapelu, vše ostatní je nadstavba. Pohanská nálepka nás irituje především vzhledem k tomu, jak byla zdiskreditována německými a finskými skočnými kapelami. Na druhé straně v podstatě veškerý extrémní metal je tak trochu pohanský a nálepky usnadňují lidem orientaci. Asi jsou nutné. Snad budou lidé časem vědět, kam nás zařadit. Je ale škoda, že tohle klasifikování může uzavřít brány pro nové fanoušky a posluchače.
Zmiňuješ se o tom, že některé z dávných hrdinů je třeba brát s nadsázkou, ale na tehdejší klenoty přesto nedáš dopustit. Co ale s deskami, které jsi ve své době zbožňoval, a časem tě úplně přestaly bavit - máš i takové?
Určitě, ale nelze jimi pohrdat. Jsou součástí vývoje, a tudíž svou úlohu splnily. Navíc je příjemné projít si alba, která člověk dlouho neslyšel, momentálně k nim nijak neinklinuje, ale kdysi je měl rád. To se pak člověku vybaví spousta zapomenutých příběhů a jsme hned u té asociační paměti. A k nadsázce a hrdinům se vyjadřuje vlastně i naše nové album, tam jde ale spíš o můj oblíbený koncept „vynalézání tradic“.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu celistvých alb, sociálními sítěmi létají odkazy na jednotlivé songy a klipy... Jak to vnímáš?
Rozhodně je to zvrácené, svým způsobem znehodnocující, a vyžaduje to mnohem více času k orientaci. Zároveň jsou posluchači zdegenerovaní reklamou, hudební vkus si nechají formovat zvenku (aniž by si to uvědomovali, a tak např. stáda „metalistů“ stále hrdě prohlašují ostatní za ovce), ovšem je férové uznat, že to všechno nabízí i druhou cestu právě v hledání a objevování. Já jsem asi spíš onen hledač a současně starší škola, která stále dá na komplexnost alba a originální nosič s doprovodnou grafikou. Ale využívám samozřejmě i to, co moderní doba nabízí... do určité míry.
Twisted Sister - Stay Hungry (1984)
V podstatě první metalová deska, kterou jsem (asi vedle domácí Plni energie od Citronu) poslouchal jako malý s tátou, když podobné věci vozil z burz. Samo sebou mě uchvátil obal, který jsem pak chtěl vídat pořád dokola. Dodnes si myslím, že to je výborná deska, na rozdíl od jiných žánrových desek také podivně temná, což kvituji. V zásadě album, které mě navedlo dál.
Iron Maiden - No Prayer for the Dying (1990)
Asi to není moje nejoblíbenější album Maiden, ale platí o něm cosi podobného jako o Stay Hungry. Snad si i pamatuji den, kdy jej táta dovezl domů. Ostatní alba mohou být lepší, ale tohle bude pro mě navždy to první, ačkoliv už kapela byla vlastně na sestupu po své první slavné éře. A co může být lepšího pro malého kluka, než se probírat obaly s Eddiem...
Helloween - Keeper of the Seven Keys I + II (1987/1988)
Tohle jsem měl už stočené na kazetě a desky sjel tolikrát, že je snad dodnes zanotuji od začátku do konce. Zpětně hodnotím výše prvotinu Walls of Jericho, ale bez těchto dvou alb bych se k ní možná ani nedostal. Pozdější tvorbou se kapely jako Helloween nebo Running Wild lehce zdiskreditovaly, ale ta stará alba u mě budou mít vždycky pevné místo.
In Flames - The Jester Race (1996)
Pravděpodobně můj první krok k tvrdším odnožím metalu. Ač nejde o album hudebně tak vypilované jako pozdější počiny, společně s předchůdcem Lunar Strain a následujícími Whoracle a Colony má v sobě skutečnou esenci In Flames, kterou kapela dávno ztratila, po odchodu Jespera Strömblada už nenávratně. Nerad bych zapomněl také na Dark Tranqullity a At the Gates.
My Dying Bride - The Dreadful Hours (2001)
K MDB jsem se dostal docela pozdě, ale dlouhodobě je to jedna z mých NEJ kapel. Mohl bych vybrat kterékoliv z jejich alb, z nějakého důvodu ale častěji padá volba právě na toto. Někomu nemusí MDB sedět kvůli Aaronově vokálu nebo samotné podstatě jejich hudby. Rozhodně však určili směr mnoha dalším. A naštěstí se stále nedokázali historicky znemožnit.
Jex Thoth - Blood Moon Rise (2013)
O Panychidě se často poněkud nesmyslně mluví jako o pagan metalu. To už je pro mě mnohem více „pagan“ tahle americká zpěvačka pohybující se na pomezí jakéhosi psychedelic rocku a dřevního doom metalu. Její originální seskupení čerpá inspiraci právě v pohanských odkazech. Do našich končin její jméno ještě příliš nedolehlo, ale „na Západě“ se už o ní docela ví.
Diabolical - Neogenesis (2013)
Švédský death metal na hranici mezi svou dřevnější a melodičtější formou. Naprosto brilantně odvedená práce, kterou na další úroveň povyšuje příběh, kterým je album doplněno. Koncept totiž rozvíjí krátká knižní novela z pera kytaristy kapely. Poprvé jsem díky tomuto čtení naplno zažil kouzlo příběhu spojeného s hudbou. Kéž by takhle vycházela alba Kinga Diamonda!
Secrets of the Moon - Seven Bells (2012)
Okultno a tajemno se v metalu stále vrací jako bumerang. Těmhle Němcům to celé věřím malinko víc než ostatním. Jejich hudba se nedá nazvat black metalem, jsou natolik originální, že je těžké je někam zařadit. Zatím poslední album mě zadupává do země hradbou kytar a neopakovatelnou atmosférou. Přitom se zdá, že nejde o nic komplikovaného, ale není tomu úplně tak.
Bruce Dickinson - The Chemical Wedding (1997)
Když už jsme u toho okultna, učiníme od mých objevů poslední doby ještě malý návrat. Tento pán by mohl všechny mladé floutky lecčemu přiučit a právě tahle jeho sólovka je tajemstvím sama o sobě. Rozhodně nejlepší výtvor z doby jeho působení mimo Maiden. Tohle album se mi neomrzí. Ale to platí i pro cokoli jiného, za čím bude tento chlapík stát.
Valkyrja - The Antagonist’s Fire (2013)
A na závěr jedna horká novinka zcela v duchu švédského black metalu. Tady není moc co vysvětlovat, mohu jen doporučit poslech. Tahle kapela v mých očích hodně šlape na paty proměnlivě potenčním veličinám Marduk či Dark Funeral a mně vyplňuje dny svým novým albem už nějaký ten týden.
