Americká formace Royal Thunder patřila řadu let mezi zástup téměř neznámých perel, které se do světa jen tak nepodívají. Přestože jejich skladatelský potenciál, muzikantské schopnosti a dechberoucí výkony frontwoman měly stále rostoucí tendenci, na svůj světlý okamžik si museli dlouho počkat. Nyní se však jejich poslední album Wick dostává do nejrůznějších žebříčků, nominace na ceny se sčítají a hlavně poprvé v historii vyrážejí na evropské turné v pozici headlinera. Hostem aktuálního čísla je zpěvačka a basistka Mlny Parsonz.
Chtěla bys ke svému výběru alb něco zmínit na úvod?
Vybrala jsem alba, u kterých mi nezáleží na pořadí. Jsou to totiž všechno desky, u kterých mám vždy jasno, pokud mě někdo požádá, abych si něco vybrala. Celkově mám blízko k věcem, které ve mně vyvolávají nějakou silnou emoci nebo vzpomínku.
Gratuluji k aktuálnímu evropskému turné a velice rád si na vás zajedu do Berlína. Přesto mě překvapilo, že tvé milované Španělsko není v plánu. Je to tak?
Děkuji. Španělsko sice zatím neplánujeme, ale nějak si to nakonec prosadím. (smích) V žilách mi částečně koluje španělská krev a vždy toužím se tam zase podívat. Stejně tak se vždy snažím, abychom si tam naplánovali několik dní volna. I kdybych nebyla napůl Španělka, stejně bych se do přírody a lidí této země zamilovala. Trávila jsem tam jako dítě každé léto. Dodnes vzpomínám na mořský vzduch, zvuk městského zvonu a gastronomii. Stále mám v paměti chuť horké čokolády a čerstvého chleba.
Rovněž gratuluju k nominaci a účasti na vystoupeních v rámci Loadwire Music Awards. Věřím, že je to ideální příležitost propagace. Jak to vnímáš? Pociťuješ už dnes zvýšený zájem o kapelu?
Vážíme si toho, ale popularita a stoupání po společenském žebříčku jsou mi ukradený. N, že bys něco takového naznačoval, ale kámo, já chci jen hrát a to, že to někoho zajímá, je úžasné. Doufám, že naše hudba pomáhá ostatním, stejně jako pomáhá mně. Hudba mě formovala, pomáhala mi a léčila mě po celý život. Své životní postoje jsem si formovala podle toho, co jsem slyšela. Chci teď ostatním vracet a dávat. Toužím po sdílení a po kiontaktu. Jsem nesmírně hrdá, že k nám přicházejí pozitivní reakce, a to, že nás někdo někam nominoval, je jako sen. Navíc, jen si představ, motat se kolem rockových legend! (smích) Nemůžu se dočkat, až otevřu obálku a ohlásím za vítěze kapelu, kterou ani nebudu znát. (smích) Pouze jim to předám a společně si užijeme ten kouzelný okamžik. (smích)
Váš koncertní rozvrh je poměrně náročný a jsi známá tím, že do vystoupení vždy dáváš i více, než je třeba. Jak se snažíš udržovat si hlas v dobré kondici?
Chci ze sebe dostat maximum, kdykoliv otevřu pusu. Jsem nesmírně vděčná, že můžu zpívat, a proto se nikdy nešetřím. Možná i proto se snažím nemyslet na následky. Není to občas snadné, ale snažím se a doufám, že se nic neposere. (smích)
Mohla bys nám přiblížit svou sbírku basových kytar a jaké mikrofony preferuješ?
Dokážu zpívat do čehokoliv, (smích) ale asi máš recht, že bych si měla konečně pořídit vlastní mikrofon. Nedávno jsem totiž nasála do pusy obsah mikrofonu v klubu. Potřebovala jsem se pořádně nadechnout a nasála tak asi desítky let staré plivance. (smích) Bylo to nechutné a málem jsem se pozvracela. Pokud jde o basy, tak vlastním Guild 1979 B-301. Každopádně mám velkou slabost pro sérii basových kytar BB od Yamahy. Tato značka nás zásobuje úžasnými kytarami a neustále jsem unešená jejich kvalitou. Vedle toho už řadu let spoléhám na hlavu a kabinet 2x 15” od Sunn. Orange nás taky zásobují vynikajícím vybavením, ale bohužel jen svátečně. Dochází k tomu většinou při nahrávání.
Jeff Buckley - Grace (1994)
První a poslední album Jeffa Buckleyho, je úzce spojeno s hledajícím se teenagerem ve mně. Přesněji osobou, která v životě poznala mnoho věcí příliš brzo. Přestože bych je asi popsala jako dobré, tak mnohé nejspíš ne.
Neil Young - Harvest Moon (1992)
Album Harvest Moon mi připomíná, že jsem v životě ztratila víru v důvěru. Smutné, nebo krásné - nedělám v tom rozdíl.
PJ Harvey - White Chalk (2007)
Tato deska je pro mě éterickým tripem skrze časoprostor. Jediné, co si přeju, je schoulit se a vzlykat ve stísněném prostoru, kde by mě však nikdo neslyšel. Je to něco jako být nahý v lese nebo ve špinavých bílých šatech. Ztracená nevěsta tápající mezi stromy, hledající odpovědi, které však už dávno zná.
Tom Petty - Full Moon Fever (1989)
Full Moon Fever je takovým samostatným světem. Je to pro mě album, u kterého si řeknu: „Seru na vás, tohle je moje a jen moje!“ Síla a jistota z této desky doslova prýští. Jedinečné a silné.
The National - Trouble Will Find Me (2013)
Tato deska si mě našla, když jsem, jak už název napovídá, čelila velkým problémům. Následky nejrůznějších okolností kolem mě doslova tančily a pravda, pokud na ní vůbec záleží, mi čučela přímo do obličeje. Byl to doslova soundtrack mého neklidného života a divoké hlavy. Dnes se mi to vše vybavuje, ale zároveň je to nyní už jen klidná sonda do minulosti, při které stále lituji, jaká jsem byla a možná stále jsem.
Rome - Flowers from Exile (2005)
Flowers from Exile byla doslova hymnou jednoho období v mém životě. Je to jako jedna dlouhá skladba, při kterém směřuji k oltáři, abych se provdala za svou budoucnost. Může to být krásná představa, ale pro mě je to tragédie. Nicméně hudba je tak silně hypnotická, že pochoduji dál a dál do hořících plamenů.
Arcade Fire - The Suburbs (2010)
Vzpomínka na mou minulost a lidi, které jsem znala, milovala a následně ztratila. Občas se ptám, kde jsou. Zajímám se, co jsme byli zač a proč jsme žili na tak zapomenutém místě. Někteří tam jsou dodnes a umírají. Někteří jsou však stále naživu a svobodní. Všechno se mi to postupně vybarvuje, když tu desku poslouchám. Text: „I look for you, in every passing car,“ z toho jsem naměkko, jen co o tom píšu.
Kiss - Rock and Roll Over (1976)
Co k tomuhle říct? Pokud se někdo domnívá, že Kiss jsou k ničemu, tak se mýlí! Stačí se pořádně zaposlouchat do této desky, a člověk změní názor. Kiss jsou pro někoho komická snaha o rockovou kapelu, plná starých dědků. Toto album a mnoho dalších desek Kiss však potvrzují, že Kiss jsou rockovou kapelou.
Scorpions - In Trance (1975)
Vybrala jsem tuto desku, protože Klaus Meine je zvíře. Jednou jsem se dostala do Německa a obdivovala originální grafiku přebalu desky Blackout, kterou se Scorpions v jednu chvíli nahrával Don Dokken. Klaus tehdy musel podstoupit operaci hlasivek, ale vrátil se ještě silnější a připravený to zkusit znovu. Chovám vůči němu obrovskou úctu a neutuchající víru v jeho schopnost dokázat cokoliv. Obdivuji jeho sílu a talent. Toto album mi připomíná kouzlo turné, kde narazíš na hodně lásky, ale pak zase musíš domů.
Rainbow - Down to Earth (1979)
Když jsem tuto desku slyšela poprvé, měla jsem o své budoucnosti jasno. (smích) Bože, ty rify a síla celého alba! Všechno má tak obrovskou sílu. Je to jako vyhrát bitvu, o které už na začátku víš, že ji máš v kapse. Když to poslouchám, vždycky mám příjemnou náladu a oceňuji každičkou harmonii nebo cinknutí. Není divu, že u toho dokážu tancovat jako malá holka a hodit všechno za hlavu.
