Norská avantgardně-metalová formace Madder Mortem si nikdy neužívala velké slávy a nepochybně se jí její členové nikdy nedočkají. Nicméně pro své věrné fanoušky jsou doslova posvátní a po několikaleté odmlce přibývají po stovkách další. Značnou zásluhu na tom má nové album Red in Tooth and Claw, které vyšlo po sedmi letech, a nedávné evropské turné s progresivní superskupinou Soen. Pozvání do našeho seriálu přijala zpěvačka a inspirativní dáma jménem Agnete M. Kirkevaag.
Chtěla bys něco říct ke své desítce alb?
V určitém smyslu se člověk nikdy nezbaví hudby, která jej nebo jí, zaujala v době kolem šestnácti let. Člověk je podle mého názoru v tom věku jako bílý papír a ten první dojem se už těžko někdy zopakuje.
Jak jsi spokojena s nedávným evropským turné se Soen, které bylo nejdelší, jaké jste v posledních letech podnikli? Čelili jste i nějakým nečekaným výzvám?
Bylo to úžasné a moc mě potěšilo, že nás přijali i mnozí dlouholetí fanoušci Soen. Jsme sice odlišné kapely, ale určité hudební prvky máme společné. Celé turné bylo skutečně rozsáhlé, ale vedle větších prostor jsme se museli srovnat i na malá pódia, což není zrovna sranda, když si každá kapela veze vlastní bicí. První dny jsme s tím trochu bojovali, navíc když jsme měli přívěs naplněný k prasknutí, ale postupně jsme našli své triky. Velké zásluhy na všem má náš zvukař Tom Roger Veslum. Na cestě do Polska jsme narazili na hodně špatné cesty a píchli jsme. Chudák řidič měnil gumu v příšerné tmě a dešti. To jsme naštěstí vyřešili, ale BP při zvukovce zjistil, že jeho zesilovač byl kvůli tomu incidentu s dírou na silnici poškozen. Ten večer jsme si zesilovač vypůjčili, protože bychom neměli čas lampy v zesilovači vyměnit. Ale ani po výměně v méně hektickém prostředí se zesilovač nechoval podle představ. Proto jsme tak moc rádi za zázračné setkání se zvukařem ve slovinské Lublani, který se ukázal být výrobcem zesilovačů. Poradil si s tím bravurně a navždy budeme vděčni chlapíkovi jménem Tai z Orto Baru.
Máš pocit, že je publikum Madder Mortem po letech nějak rozmanitější? A jak jsi vůbec spokojená s pozicí kapely na trhu?
Rozdíl rozhodně vnímám a spíš bych řekla, že se o tvrdší formy hudby zajímá více lidí. Mám pocit, že streamovací generace je poměrně eklektická ve svém vkusu a nechává se mnohem méně omezovat nějakými žánrovými škatulkami. Věkové spektrum se rozšířilo od velmi mladých po posluchače v pozdním středním věku. Víš, vždy jsem nás měla za kapelu, kterou si může oblíbit široké spektrum diváků, protože náš přístup je opravdu rozmanitý. Faktem je, že před naší novou deskou Red in Tooth and Claw jsme byli několik let zticha, a někteří se dokonce domnívali, že jsme skončili. Proto se nyní soustředíme na návrat na scénu a vedle koncertování se věnujeme i sociálním sítím, kde můžeme komunikovat s fanoušky přímo. Vážně bych si přála jednoho dne dosáhnout bodu, kdy bychom se mohli věnovat kapele na plný úvazek, ale to je asi sen každého muzikanta.
Čím se tedy kromě hudby živíš a jak odpočíváš?
Jsem učitelkou na střední škole, kde pracuji s dětmi ve věku od třinácti do šestnácti let. Navíc zastávám roli koordinátora speciální výuky a poradce. Takže pokud bys plakal nebo se pral, skončil bys nejspíš u mě. Moc ráda pracuji s dětmi, především proto, že jejich reakce jsou mnohem upřímnější a přímější než u mnoha dospělých, protože si ještě nestačily vypěstovat slušňáckou masku. Avšak pokud do nich investuješ svůj čas a dokážeš, že se o jejich problémy opravdu zajímáš, dokážou to opětovat láskou a respektem. Na druhou stranu je to občas frustrující, když ti čas nebo finance nedovolují uskutečnit vše potřebné, abys pomohl. Někdy taky dojde na tak beznadějné případy, že nemůžeš pomoct nijak. V těch případech se cítím opravdu k ničemu, ale celkově je to smysluplná a zábavná práce. Pokud jde o volný čas, tak s několika dalšími členy kapely hrajeme v cover kapelách, kde je výhoda, že si můžeš dát pivo i během vystoupení. Jinak ráda vařím, cestuji a vedu dlouhé debaty s přáteli.
Guns N’ Roses - Appetite for Destruction (1987)
Pro mě je to jedno z nejlepších rock‘n’rollových alb všech dob. Z hraní je cítit tak velká nedbalost a divokost, že výsledek je nesmírně energický. Zároveň to ztělesňuje rebelskou podstatu, která je podle mě základem rockové hudby - vztyčený prostředníček všemu a všem.
Metallica - ... And Justice for All (1988)
Má teta tohle jednou koupila na kazetě pro bratra (BP - kytara, doprovodný zpěv). Jako velká sestra jsem si to samozřejmě musela poslechnout taky. Myslím, že to byla první heavy deska, jakou jsem kdy slyšela, a okamžitě jsem se zamilovala. Hodiny jsem strávila sepisováním textů do svého deníku. Řada lidí považuje produkci této desky za divnou, ale já ji i tak žeru.
Sepultura - Arise (1991)
Tuto desku jsem si koupila totálně z hecu na školním výletě. Nejspíš to bylo kvůli přebalu, ale vyklubala se z toho věc, která změnila život mně a mým přátelům. Poslouchali jsme to všichni do zbláznění a navzájem si recitovali texty, kdykoliv jsme se potkali. Když jsem je pak mohla vidět naživo v Oslu, neskutečně mě to vzalo. Jednalo se o záležitost, která nás posunula k „pořádnému metalu“.
Faith No More - Angel Dust (1992)
Moc dobře si pamatuju, jak mě tato deska překvapila. Neskutečně dlouho jsem čekala na jejich nové album, protože jsem si zamilovala předchozí album The Real Thing, ale tohle bylo něco naprosto odlišného. Je to temnější, divnější a Mike Patton taky dost pozměnil svůj vokální přístup. Faith No More je jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec, možná dokonce úplně nejoblíbenější, kvůli nekompromisnímu pohrdání žánrovými konvencemi. Angel Dust byla a stále je velkou inspirací pro mé vlastní psaní.
Soundgarden - Superunknown (1994)
Pamatuju si, jak mě můj táta vezl k nějaké kamarádce, zatímco tato deska hrála v autě. Slyšela jsem ji tehdy poprvé a úplně se mi z toho točila hlava. Hrozně jsem si oblíbila předchozí desku Badmotorfinger, ale Superunknown byl velkým skokem dopředu. Chris Cornell je jeden z nejlepších zpěváků, co jsem kdy slyšela, ale obdivuju i výkony ostatních členů. Další věc, kterou oceňuju, je fakt, že se nesnaží o nějakou chytrost, jen aby tam byla. Každý nápad a aranže jsou tu pro potřeby konkrétní písně.
Neurosis - Times of Grace (1999)
Toto album pro mě bylo vždy obrovskou inspirací a miluju ho, ale prakticky jej neposlouchám, protože ze mě vždy udělá ubrečenou kupu neštěstí v rohu místnosti. To, co je na Neurosis tak úžasné, je fakt, že se snažím té ryzí emocionální náloži přiblížit jako umělkyně. Všechno je o pocitech. Dokážou jednoduché, efektivní věci, a pokud v ně věříš, potom tě ten pocit prostoupí a je z tebe cítit. Chovám vůči této kapele tak obrovský respekt, že bych asi nebyla schopná slov, pokud bych se s nimi potkala.
Gillian Welch - The Harrow and the Harvest (2011)
Oproti ostatním je toto poměrně nové album, ale stalo se pro mě velice důležitým. Je to skutečně velkolepá zpěvačka, která umí využít svůj veškerý potenciál. Jen zlomek zpěváků zpívá tak upřímně, s minimem lstivosti a přepychovosti, což není vůbec snadné. Přesto dokáže posluchači napasovat i do toho nejcitlivějšího momentu mohutnost a nezastavitelnou energii.
AC/DC - Highway to Hell (1979)
Co by to bylo za seznam, bez nějaké desky AC/DC. K AC/DC jsem se však dostala poměrně pozdě. V podstatě, až jsme si založili cover kapelu a já začala oceňovat kvalitu jejich tvorby. Základem je nepřikrášlovat ale držet se základů. Do toho miluju texty Bona Scotta. Jsou vtipné, ale také smutné a originálně dvojsmyslné. Navíc si nevybavím rockového muzikanta, kterého bych respektovala více než Malcolma Younga, který je vzorem oddanosti.
Björk - Homogenic (1997)
Její debut patří mezi mé nejoblíbenější, ale přesto vyberu Homogenic kvůli skladbě Bachelorette. Kombinace latinsko laděných tanečních rytmů na piano a intervalů v jejích vokálech - to je něco, co jsem si vždy přála napsat. Navíc se jedná o tak klíčovou inspiraci, že není nijak složité nalézt její stopy ve skladbách Madder Mortem.
A-ha - Scoundrel Days (1986)
Norská popová chlouba byla přirozeně nesmírně populární s prvním albem. Proto si dodnes nedokážu vysvětlit, jak se mohlo jejich druhé album, které moc miluju, stát tak temným. Produkce a několik skladeb trpí tím, že je hodnotíme z dnešního pohledu, ale poslechněte si skladbu I’ve Been Losing You. Opět fantastický zpěv a kouzelný zvuk.
