Warwick Buzzard JE Signature - nástroj legendárního baskytaristy The Who Johna Entwistla

Ed Friedland, známý baskytarový lektor a autor mnoha recenzí, v jednom svém videu říká: „Mám nejlepší práci na světě! Dneska ráno mě probudí pošťák a podívejte, co mi přinesl.“ A ukazuje nádhernou osmistrunnou baskytaru. U mě byla situace obdobná. Až na toho pošťáka... Mám za úkol napsat test na Warwick Buzzard JE Signature.

Zzztráty a nálezzzy

Tento nástroj má neobyčejnou a dlouhou historii svého vzniku. John Entwistle, legendární baskytarista skupiny The Who, velice dlouho hledal ten pravý nástroj, který by dokázal uspokojit jeho požadavky, jak po stránce zvuku, tak i hratelnosti a konstrukce. Protože byl John fanouškem britské instrumentální skupiny The Shadows, jedním z jeho prvních nástrojů byla kopie Fendera Precision. Zanedlouho poté přešel na domácí britskou značku baskytar Fenton-Weil a zakoupil konečně i originál Precisiona z roku 1963. Po experimentování snad se všemi tehdy dostupnými modely baskytar, jako Epiphone, Rickenbaker, lubovka od Gretche, 1965 Jazz Bass a Danelektro Long Horn (ve skladbě My Generation s ní natočil jedno z prvních baskytarových sól v rockové hudbě), skončil opět u Precisiona. Psala se slavná éra alb Tommy a Live at Leeds. John ale pořád hledal nástroj, který by mu umožnil při jeho preferenci výškového pásma (treble na maximum) zachovat i hutnost basů. Proto ještě před nahráváním alba Who’s Next přešel na Gibsona Thunderbird IV. Protože mu nevyhovoval úzký krk, instaloval na Thunderbirda krk z Precisiona a dal tak vzniknout monstru jménem „Fenderbird“, na který hrával až do poloviny 70. let. V roce 1975 si John v rozhovoru pro časopis Guitar Player stěžoval, že i přes neustálé experimentování a vylepšování nemůže dosáhnout potřebného výškového pásma a ataku. Náhoda tomu chtěla, že se Johnovi dostala do ruky baskytara od firmy Alembic. Uchvátila ho její unikátní aktivní elektronika a došlo i na spolupráci. Výsledkem byl signature model à la Explorer, se kterým jste Johna mohli vidět na pódiích i ve studiu až do poloviny 80. let. I když byl Alembic po zvukové stránce perfektní, tak množství koncertní zátěže nezvládal po technické stránce. Před každým vystoupením bylo potřeba věnovat nástroji extra péči a seřizovat ho. A tak John po letech hledání přichází s vlastním modelem Buzzard. Nejprve je vyvíjen s Modulus Guitars, poté s Warwickem a nakonec vzniká celografitová varianta od Status Graphite. Johnova láska k baskytaře jako artefaktu se promítla v jeho rozsáhlé kolekci baskytar čítající více než dvě stě exemplářů. Byly v ní Precisiony od roku 1951 do roku 1966 (od každého roku po kousku), různé custom shop barevné varianty od Fendera a vlastně měl ve sbírce místo každý nástroj, který měl podle Johna historickou platnost.

Buzzard v akci

Pokud si uvědomíte, jak dlouhá cesta a kolik práce a let hledání stojí za Buzzardem, tak vám nezbývá než smeknout a mít hluboký respekt před nástrojem, který právě držíte v ruce. Majestátní rozměry a tvar, který jste opravdu nikde jinde ještě nemohli vidět, ve vás přirozeně vzbuzují zvědavost a zároveň určitou plachost při prvním kontaktu. Když baskytaru vytáhnete z obrovského flight casu, tak při pokusu o hraní bez pásu vás nástroj píchne svým spodním rohem do stehna, jakoby říkal: „Hele, kámo, když chceš na mě hrát, měl bys při tom stát!“ Tvar vychází v horní části z Explorera a spodní roh (nebo spíš kladivo) je perfektní kus dřeva do ruky. Takže v sedě nelze v podstatě hrát (alespoň ne delší dobu), ale zato když půjdete na stage, tak si můžete basu krásně chytnout za spodní roh a nést si ji jako gladiátor trojzubec do arény.

Nainstaloval jsem tedy přiložené zámky a zkoušel vyváženost nástroje na těle. John Entwistle měl přezdívku „The Ox“ (dobytek, hovězina) kvůli svým tělesným proporcím, a je to znát i na designu a ergonomii Buzzarda. Hráči s kratšími končetinami budou trpět, protože krk (i přes svou standardní menzuru 34”) je pro levou ruku posazený docela daleko. I když mám docela dlouhé ruce a nejsem žádný drobek (190 cm), tak jsem měl co dělat při hraní v první poloze. Řešením by bylo převrtání úchytů na pás... Pokud máte rádi nástroj v oblasti kolen, tak se vám na Buzzarda také nebude dobře hrát. Ideální poloha, kdy využijete i dlouhý roh pro opření pravé ruky, je ta (a světe, div se), ve které ji měl posazenou i John – zhruba ve výšce pasu, lehce opřená o břicho. Tady basa sedí dokonale a můžete pohodlně hrát všemi technikami. Můžete se podívat například na výukové video John Entwistle Master Class, kde se dozvíte, jak se hraje na basu jako na psací stroj (technika „typewriting“).

Testovaný model byl vyvedený v efektním vysoce lesklém laku barvy Nirvana Black. Zajímavě řešený je průchozí krk, který má šestadvacet pražců s numerickým vykládáním (Paua Abalone). Jinak jsou na jeho stavbu použity klasické „warwickovské“ materiály. Hmatník je z wenge, krk z ovangkolu, pražce ze zvonoviny a nultý pražec se systémem Just--A-Nut III. Na hlavě se nachází umělohmotná krytka vyústění výztuhy krku s podpisem mistra. Tělo je vyrobeno ze zebrana. Jedná se o tvrdé exotické dřevo z oblastí Afriky, které má specifické zvukové vlastnosti. Produkuje plné basové spektrum, ale zachovává přitom čisté a jasné výšky. Kytaráři jej také kvůli podobné hustotě používají jako náhradu za indický palisandr.

Hardware je vyvedený v chromu a celý pochází od mateřské značky. Dostáváme se tímto k další neobvyklé záležitosti, a to k elektronice. Snímače jsou od MEC typu P-style v zrcadlovém postavení. Jasný odkaz na milovaného Precisiona. Aktivní elektronika je opět od firmy MEC a nabízí dvě doladitelná frekvenční pásma – basy a výšky. Ovládání třemi potenciometry je i přes větší počet snímačů řešené standardně – společné volume, poměr mezi snímači, na sdruženém potenciometru basy a výšky. Abych byl v údajích kompletní, tak váha Buzzarda je 4,7 kg.

Zzzvuk

Buzzard prostě zzzvoní... Jistě, hodně tomu napomáhají standardně osazené ocelové struny Black label EMP, ale zde se jedná opravdu o extra třídu zvonivou. Další, co mě ohromilo, byl neskutečně dlouhý sustain. To už není basa, ale grand piano. Pokud vezmu v úvahu, že se jedná o nový nástroj, který se ještě léty vyhraje, tak potom je opravdu na co se těšit. V této exkluzivní cenové kategorii samozřejmě nepředpokládáte nějaké nežádoucí pazvuky a vlky (hluchá místa), ale u Buzzarda se jednalo o dokonalost. Každý tón byl plnohodnotný, znělý a basa měla vyrovnaný průběh ve všech polohách. Pokud jste technický typ hráče a máte rád struny hodně nízko, tak si budete libovat. John v jednom rozhovoru prohlásil: „Na svých nástrojích chci mít struny na dotek pražců.“ Seřízení je extrémně pohodlné, kdy se stačí strun v levé ruce opravdu pouze lehce dotýkat a vše jde velice snadno. Nedoporučuji pro zastánce hesla „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. U Buzzarda žádné bojiště prostě není. Díky velkým roztečím a dostatku místa mezi koncem hmatníku a snímači je snadná i hra slapem.

Pokud znáte The Who a zvuk Johna Entwistla, tak určitě víte, že si tenhle nástroj bude rozumět i s efekty, zejména se zkreslením. Buzzard je díky tělu ze zebrana velice rychlý v reakci na hraný tón. I při staccato, perkusivních a velice rychlých pasážích jsou jednotlivé tóny perfektně čitelné a oddělené. Klade to větší nároky na preciznost hraní. Počítejte s tím, že budou slyšet nejenom všechny vaše technické finesy, ale i ne příliš precizní výměny poloh, každé nedomáčknutí pražce atd. Zvukově se nástroj hodí pro většinu rockových stylů. Vzhledem k extravagantním tvarům, které evokují staré dobré rock‘n’rollové časy, a hutnému zvuku s výrazným podílem výškového pásma bych s Buzzardem nešel do jazz klubu, ale nehodí se ani do moderních tvrdých stylů, popu a všude tam, kde se vyžaduje nenápadný, doprovodný zvuk baskytary. Buzzard je totiž hodně výrazná osobnost.

Zzzávěr

Tento výjimečný nástroj je vhodný pro individualisty, kteří hledají výrazný nástroj nejenom po zvukové, ale i po vzhledové stránce. S Buzzardem je skoro škoda být jenom doprovodným baskytaristou. Hutný, ale zároveň cinkavý zvuk se skvěle hodí na zkreslení a baskytara je určena k dominantní roli v kapele. Pokud jste fanda Johna Entwistla, ale i pokud se vám jenom líbí jeho zvuk, tak není co řešit. Nelíbily se mi jenom drobnosti, jako příliš velké vyfrézování pro snímače a flight case bez upravené pěnové výplně (basa v něm „plavala“). Za velké peníze dostáváte velký nástroj a s ním kus rock‘n’rollové historie.n