Rockman Tom Scholz X100 - historický test

Walkman, mrkváče, JZD Slušovice a...

Rockman Tom Scholz X100

Nechť nám uvedené historické propriety navodí atmosféru opovrhovaného hudebního středověku 80. let. A než nad ním my z novověku okázale ohrneme nos, uvědomme si, že za pár roků budou naši následovníci ze svého novověku podobně pobaveně shlížet na náš současný středověk. Ale zanechme werichovských parafrází a pojďme k muzice.  

Tom a jeho bostonský Boston

Tom Scholz, zakladatel a kytarista pomprockové skupiny Boston, milovník zpěvných sól a fanatik vícestopého nahrávání sice neprojevil příliš velkou fantazii při výběru jména pro svou kapelu, o to víc mu jí ale zřejmě zbylo při vývoji hudebních zlepšováků. Nejprve přišel s Power Soak - výkonovou brzdou - a roku 1982 pak s revolučním Rockmanem. Pojmenováním, vzhledem i opaskovou klipsnou tedy paralelou k dobovému hitu - kazetovému přehrávači walkmanu. Jeho prostřednictvím bylo možné hrát na elektrickou kytaru potichu do sluchátek nebo linkou přímo do mixpultu s zážitkem profesionálního, studiového soundu. A to vše zcela jednoduše, bez hlučného a neskladného mezičlánku - kytarové aparatury.

Lampová hlava a dunící stack byly tehdy stále jediným zdrojem kvalitního, šťavnatého rockového zvuku a všechny pokusy obelstít zákony elektroakustiky končily do té doby neúspěchem. Tom Scholz jako první dokázal navrhnout obvod, který upravil signál elektromagnetického snímače způsobem, který splňoval požadavky širokého spektra hudebníků, producentů i posluchačů.

15,5 x 10,5 x 3,5 cm

... je velká černá plastiková krabička s výrazným nápisem a světlemodrým čelem, obsahujícím jen několik přepínačů, vstupy a výstupy. Na zádech má ještě trimr regulující vstupní citlivost a téměř polovinu pouzdra pak zabírá šachta pro osm tužkových monočlánků. Síťový zdroj se sice k efektu běžně nedodával, ale často byl konektor i adaptér doplněn dodatečně. Ten ale musel disponovat třípólovým vývodem distribuujícím dvě různá, oddělená napětí.

Uvnitř se nenachází žádný technický zázrak, tedy pokud za něj nepovažujeme tišťák se standardními analogovými obvody, které však ve výsledku posouvají kytarový signál do již zmíněných „nadstandardních sfér“.

Mimo tuto základní jednotku scholzova firma vyrábí Rockman i ve formě půlrackových modulů s týmž zvukem a s jen o málo širší možností jeho nastavení.

V průběhu času pak k populárnímu typu X100 přibývaly další inovované modely (Soloist, Guitar Ace, Metal Ace a další), dle hodnověrných referencí však nedosahovaly zvukových kvalit první verze.

Zvuk z konzervy

Malý a praktický Rockman se po svém uvedení rychle šíří a zanechává svou nesmazatelnou stopu v nesčetné řadě nahrávek. Zároveň ale se svými pevně nastavenými programy od počátku čelí kritice kvůli unifikovanému, prefabrikovanému zvuku.

Konkrétně jde o dva čisté, kompresorem podpořené rejstříky, které dle manuálu disponují různým kompresním poměrem (dle mého sluchu i barvou - první je křišťálově jasný, druhý aparátově špinavější) a o dva zkreslené. Ty jsou pojmenované Edge a Dist, liší se jen úrovní gainu a produkují vyhlášenou rockmanovskou klasiku. Tedy typicky rockový, výrazně středový distortion s charakteristicky chroupavým attackem a sytým, jakoby napěněným tónem, který v aranži bezvadně zapadá mezi ostatní nástroje. Navíc, podobně jako kvalitní pre-ampy a kreslítka, dobře reaguje na hlasitost příchozího signálu, takže zkreslení lze regulovat i potenciometrem volume na kytaře.

Nad voličem rejstříků je ještě posuvný přepínač ambiencí, kterým zapneme buď krátké, univerzálně použitelné echo, chorus nebo kombinaci obou. Paradoxně tak není možné tyto efekty nikdy zcela vyřadit. I když při troše šikovnosti se určitá „neoficiální mezipoloha“ nalézt nechá a Rockman pak hraje i bez „ozdob.“ Tyto prostorové efekty posouvají oba čisté zvuky o další štok výš. Ale kritikům je třeba dát za pravdu, že u Edge a Dist jsou často nadbytečné a ubírají zkreslení na syrovosti.

Zbývá už jen třípolohový přepínač hlasitosti a hlavní vypínač doplněný kontrolkou. Je tedy zřejmé, že se X100 příliš nehodí pro živé hraní a tím méně pro zapojení do kytarového aparátu. Mimo jiné i z důvodu hlasitostního a frekvenčního nepoměru mezi čistým (hlasitějším a výškovějším) a zkresleným (kulatějším) kanálem.

Lze i jinak?

Když mě před lety zasáhla rockmanovská nostalgie, zkoušel jsem nejprve jeho charakter napodobit na jiných zkreslovacích krabičkách a procesorech. Nepodařilo se to ani s jejich pomocí, ani s pomocí počítačových simulací, a tak mi nezbylo, než v bazaru sehnat letitý, avšak dodnes zcela funkční originál.

Je trochu s podivem, že vývojáři dnešních procesorů modelujících kde co Rockmana v podstatě ignorují. Čestnou vyjímkou tak zůstává jen Boss OD-20 Drive Zone, obsahující nastavení R-man. Měl jsem možnost si ho půjčit a porovnat s X100. Ony dominující středové frekvence jsem ve zvuku OD-20 opravdu nalezl, ale po výše popisované živosti a ostrosti zkreslení nebylo ani památky.

Slavná jména

Neboli v čích nahrávkách si můžeme Rockmana poslechnout? Z desek Bostonu zřejmě vše od roku ’82, dále např. ZZ Top - LP Afterburner, Neal Schon, Carlos Santana..., z domácích patří k mým oblíbeným LP Nic ve zlým, nic v dobrým Michala Prokopa nebo Jedinečná šance skupiny Futurum. Zcela nezpochybnitelné je pak LP Doba ledová od Precedensu, kde je X100 přímo uveden v seznamu použitých nástrojů na obalu desky.

Osmdesátá léta totiž v Československu rocku zrovna nepřála, kvalitní hudební nástroje, aparatura ani studiové vybavení nebývalo dostupné, a tak dnes leckdy opovrhovaný „bakeliťák“ kytaristům nabídl jedinečnou službu. „Moh’ jsi k němu připojit třeba lopatku na uhlí, a stejně ti z něj vylezla bezvadná kytara,“ vzpomíná třeba Vlasta Redl, který při nahrávání sóla do jedné skladby použil místo lopatky klávesy Yamaha, aniž by kdokoli poznal, že nejde o kytaru.

„Line 6 POD je jen nová hračka, jako býval kdysi Rockman. Ale ten je ještě zlatý,“ zní další citát, tentokrát Radka Pastrňáka. A tato věta nás oslím můstkem přenese k další kapitole.

Nesimulátor

Scholzův vynález bývá často považován za jakéhosi prapředka dnešních procesorů (např. POD apod.), které simulují věhlasné lampové kytarové aparáty a umožňují, stejně jako Rockman, přímé linkové snímání kytary. Dobový kontext mi však napovídá, že tomu tak úplně není.

Hybnou silou hudby poloviny 80. let byl mohutný nástup moderních technologií, klávesových syntezátorů, automatických bubeníků, elektrických bicích (padů) a dalších. A s nimi přišlo do módy disco, europop a Nová vlna, pramálo uctívající hodnoty dřevního rocku minulé éry. Jakkoli to zní z dnešního pohledu absurdně, ambicí tehdejších kytaristů bylo spíš oproštění se od jha „nemožně přeřvaných a nemotorných Marshallů“, které se od hendrixovských časů zásadně nezměnily, a splynutí s trendem a s novým zvukem plastové současnosti. A v tomto ohledu malá černomodrá krabička zafungovala dokonale. Klávesák, bubeník i kytarista, všichni už mohli přijít do studia jen s nástrojem a šňůrou.

Rockového poctivce Toma Scholze asi z nadbíhání synth popu podezírat nemůžeme. Nicméně zvuk Rockmana byl a je natolik osobitý, že opravdu nelze najít konkrétní reálnou aparaturu, která by mohla být jeho předobrazem. X100, podobně jako třeba kytarový syntezátor, tak zůstává zcela svébytnou metodou zpracování kytarového signálu, nepodléhající nemilosrdnému srovnávání s lampovými předlohami, které posílá další a další generace současných digitálních modelerů na smetiště dějin.

Když před časem představil Jiří Křivka na stránkách Muzikusu historický Rockman Nobels Sound Studio 1-X, vzpomněl jsem si na jeden z prvních koncertů, který jsem kdy navštívil. Byla to reinkarnace Modrého efektu, tehdy v benešovském mládežnickém klubu pro asi čtyřicet platících. Radim Hladík tam používal jen Stratocastera a na mikrofonním stojanu upevněnou záhadnou červenou krabičku, kterou během hraní přepínal ručně. Jsem přesvědčen, že to byl právě Nobels. A pak že to na živo nejde!

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

www.rockman.fr