Kytara vypadá velmi lákavě, na první pohled zaujme výrazné fládrování vrchní desky. Když ji však vezmete do ruky, čeká vás překvapení: na Lespaula je velmi lehká, což působí přece jen podezřele. Konstrukce a použité materiály jsou tedy určitě od originálu rozdílné. Jinak padne dobře do ruky a působí vcelku příjemným dojmem.
Svůj předobraz má kytara v dražším bratříčkovi, gibsonu. Původní Joe Perry model byl tmavě hnědý a měl nestandardně zapojenou elektroniku. Později byl modifikován na design, který má i tento epiphone, a s již standardním zapojením. Zatímco Gibson nabízí klasický les paul se všemi jeho vlastnostmi, které známe, tento epiphone je něco jiného, o tom se však zmíním dále.
"Epiphoňácký" les paul je dnes již nástrojový standard, podle něhož lze jiné nástroje hodnotit a srovnávat. Jedná se o zpracování, použité materiály, osazení kytary, lak. I tato kytara je tím, na co jsme od epiphona zvyklí, a něčím závratným nás nepřekvapí. Osazení je v provedení chromu. Ladicí mechaniky jsou jako u LP Standard s nazelenalými plastovými tulip rondelkami, označené logem Epiphon, běžná korea, nechodí příliš přesně. Struník a kobylka jsou stejné, kvalitu jejich zpracování prověří až čas a používání. Potenciometry a třípolohový přepínač jsou neznámého původu. Přepínač, podle toho, jak chodí, opět korea, potenciometry jsou pětistovky, B na volume a A na tónových clonách. Páčka třípolohového přepínače je oranžová, což je esteticky poněkud sporné, ale já mám oranžovou rád, takže jí fandím. Snímače jsou opatřeny chromovanou plechovou krytkou, výrobce ve specifikaci na internetu uvádí, že se jedná o Gibson USA Burstbuckers, kterými je osazen i originální Gibson Joe Perry. V tomto případě bych ovšem řekl, že na kytaře tyto snímače nejsou a že se jedná o nějakou jejich korejskou napodobeninu. Jsme také zvyklí, že pokud je epiphonka osazena snímači Gibson, bývají tyto přelepeny fólií s logem Gibson. Zde jsou však překryty průhlednou fólií bez jakéhokoli označení. Vycházím však hlavně z jejich zvukových vlastností, o nichž se zmíním dále.
Od běžného Epiphone LP Standard se kytara liší absencí pick guardu neboli slintáku a povrchovou úpravou zadních částí kytary a krku včetně hlavy. Tyto jsou totiž černé a nikoli průhledné, není tedy na pohled patrné, z čeho jsou krk a tělo nástroje vyrobeny. Povrch je matný, což působí velmi příjemným dojmem na dotek, negativem zůstává, že silná vrstva polyesterového laku spolu s černým podkladem působí dojmem, že je kytara zezadu potažena umělou hmotou. A tady se dostáváme k podstatné věci: copak chtěl výrobce asi skrýt za černým nátěrem?
Originální Gibson Les Paul Standard má tělo z mahagonu, na němž je přilepena masivní javorová vrchní deska. To je zásadní konstrukční rozdíl oproti testované kytaře. Tělo nástroje je z lehkého měkkého pórovitého dřeva neznámého pralesního původu, které kytaře propůjčuje zvukové vlastnosti od Les Paul dosti odlišné (zde tahám výrobce za pomyslné ouško, neboť uvádí jako materiál mahagon). A ještě jedna konstrukční odlišnost: vrchní javorová deska zde není masivní, ale jedná se o dýhu, která plní účel estetický, ale - na rozdíl od originálu - nemá vliv na výsledný zvuk. Ale teď musím výrobce pochválit, dýha je velmi pěkná s krásným fládrováním, které je navíc zdůrazněno černou barvou, takže působí velmi exoticky. Jak se taková věc dělá, jsem se musel zeptat odborníků, takže: materiál se namoří na černo a poté se vybrousí, dřevo je světlé, ale ve fládrech zůstane černá. Tuto technologii používá například Paul Reed Smith na zdůraznění fládrování, ti ale používají dva odstíny téže barvy, ne tolik kontrastně, jak je to u této kytary. Každopádně je to právě tato vrchní deska, nejvíce charakterizující design této kytary. A ještě jméno této úpravy: "Aged Tiger" Flame Maple. Takže, kdo jste na starší kocóry...
A teď ještě ke krku: velmi příjemný profil, o něco tenčí než bývají originály, ale velmi dobře padnoucí do ruky i díky již zmíněnému matnému povrchu. Bílé plastové hranění. Z čeho krk je, těžko říct, dost dobře ani nelze zjistit, zda je z jednoho nebo více kusů. Hmatník je palisandrový s trapezoidními výložkami, jak bývá u standardu zvykem.
Hlavice nástroje je tvarově taková, jak ji od epiphona známe. Ve vrchní části je logo Epiphone z duhové umělé perleti. Dále na ní nalezneme znaky toho, že se jedná o signature nástroj: logo "The Boneyard" s vkusnou a milou, ale poněkud vyjeveně se tvářící, lebečkou (opět duhová umělá perleť) a podpis Joea Perryho na plastovém zvonečku kryjícím šroub výztuhy krku. Na zadní straně hlavice nalezneme ve vrchní části výrobní číslo nástroje a v dolní části logo Epiphone - Limited Edition. Jak moc je série limitována, se mi nepodařilo zjistit, tipuji, že přibližně tak jeden Joe Perry do každé rodiny na naší maličké zeměkouličce. Nápis "Made in Korea" je pouze na samolepce, takže jistě rádi použijeme svůj pěstěný nehtík...
Jak to hraje
Hned na začátek řeknu, že v zásadě pěkně, ale není to prostě Les Paul. Originální kytara Gibson Les Paul Standard bývá většinou velmi těžká, má dlouhý sustain a "nasucho" nehraje příliš hlasitě, nebývá příliš dynamická (leze z ní víceméně pořád totéž ať hrajete citlivě, nebo do toho mydlíte), produkuje pevný a poměrně úzký tón, což je velmi vhodné zejména na zkreslené zvuky, na čistý zvuk tam přece jen chybí ta dynamika. Teď vidím leckoho, jak kroutí hlavou, protože jeho Les Paul je dynamický, má twang, krásnou plnou barvu tónu a umí čistý zvuk. Samozřejmě, souhlasím, také jsem takové lespauly viděl, ale je to spíš výjimka a mně teď jde o to, abych popsal rozdíl - a to dost zásadní - mezi testovanou kytarou a tím, co většinou chápeme jako les paul.
Tahle kytara hraje "nasucho" dosti nahlas, je dynamická a má dosti široké zvukové spektrum. Když kytaru zapojíme, zjistíme, že tón není tak "pevný", jak bývá u Les Paul zvykem. Ve zvukovém spektru je méně basů i výšek, kytara hraje hodně na středech. Na zkreslený zvuk je absence basů dosti patrná, riffy tolik netáhnou a neduní. Zato čistý zvuk a crunch zvládá kytara zdatně. Zvláště krkový snímač má pěknou barvu a s přivřenou clonou získáme pěkné jazzové a fusion zvuky, na kobylkový snímač najdeme pěkný twang s perkusivním attackem, i když kobylkový snímač se mi zdá mnohem méně zajímavý svou barvou než krkový. Kobylkový snímač také rychle umírá při přivření clony, ztrácí hlasitost i barvu, což u snímačů Gibson nebývá až zase tak zvykem, proto usuzuji spíše na neznačkové snímače. Každopádně jsou snímače lepší než to, na co jsme u Epiphone zvyklí, krkový bych klidně nechal.
Celkové zhodnocení
Podle mého názoru celkem sympatická kytara atraktivního vzhledu, hodná, není třeba s ní nějak bojovat. Myslím, že její aktiva ještě vzrostou, když ji nehodnotím jako les paul, ale prostě jako kytaru. Zvukově i pocitově nejblíže se mi zdá "esgéčko". Nejvíc asi zaujme bluesmany a fusion hráče. Určitě se na ni dá hrát bigbít, ale na "dunivej hard rock" mi to až zas tak nepřijde (možná s jiným kobylkovým snímačem). Marná sláva, Gibson dává pozor, aby levnější modely nebyly jako drahý originál, a i když se třeba jedná o slušnou kytaru, její zvuková charakteristika je jiná, než bych předpokládal u kytary Joea Perryho.
Info:
Epiphone Joe Perry Boneyard LP Standard je kopie originálního signature modelu. cena je 25 990 Kč.
Plus:
zvuk krkového snímače
dynamika nástroje
vzhled vrchní desky
matný lak na krku
sympatický kostlivec na hlavici
nízká váha
Mínus:
zvuk kobylkového snímače
levný materiál použitý na tělo
černý nátěr zadních partií
