Studio V sídlí v posledním poschodí budovy zlínského divadla. Už dlouho jsem neměl žádný dobrý důvod jet do Zlína, a tak byl tento redakční úkol příjemným setkáním po letech. Sesedli jsme se v místnosti na dveřích nadepsané "Režie II", ze které se vyklubala kuchyňka s posezením a alternativně i poležením. Shodou okolností můžete toto povídání brát jako volné pokračování rozhovoru o studiu, který vyšel v minulém čísle na straně 44. Chvilku mi proto taky trvalo, než jsem zpovídanému vysvětlil účel tohoto seriálu:
... kuchyně, říkáš? Už jste projeli studia, tak teď berete vybavení kuchyně. Tak my tady máme dvoukolový vařič, kávovar, ledničku a protože jsou tady analogisti, tak mikrovlnku ne, jsou to odpůrci a ti by ji samozřejmě neužívali...
Nedávno vyšel nějaký AG Flek...
... myslíš nedávno před dvěma lety? Z pohledu stáří vesmíru je to téměř v této vteřině. Myslím, že je to hezká deska. Nepředpokládám, že bys ji slyšel, je taková modrá a jmenuje se Waltz. Náhodou jsem ji včera slyšel v autě u kamarádky, která ji poslouchá. Člověk neposlouchá svoje desky, ani já nemám odvahu si cokoliv pustit, ale když náhodou jsi lapen v situaci, že to tam zrovna jede bez nějakého programování, tak mě to mile překvapilo.
Mně zaujaly reinkarnace AG Fleku v dlouhodobém pohledu. Napřed ty s Karlem Markytánem a Blankou Táborskou, pak Vlasta Redl, teď zase vy.
Já jsem se k té značce nechtěl vůbec vracet, protože mně to přišlo už mockrát přehrabané - proč s Redlem a proč ne s Redlem a tak. Vždycky jde přece jen o ty písničky. A to mě strašně štvalo. Chtěl jsem, aby to byla zkratka VTM - Viktorin, Táborská, Markytán. Všiml sis, že jsem se prosadil na první místo. Ale firma s tím nesouhlasila, že to bude špatně prodejné. A tak jsme udělali takový kompromis, že na rohu té desky je napsáno "zařaďte pod AG Flek", ale album se jmenuje Waltz a hraje ho Viktorin, Táborská, Markytán. Ale když teď jezdíme koncerty, tak se to stejně plakátuje jako AG Flek. Chtěl to člověk, který nás začal dělat a dělá to dobře. Tak jsem dal ruce vzhůru a řekl, že je mi to jedno.
Jak jdou agenturní věci?
Máme člověka, který to začal dělat loni. Než to rozjel, tak to chvíli trvalo, mezitím jsme i trochu změnili sestavu a musím říct, že hraní je teď velmi příjemné a těší mě to. Začalo mě to bavit.
Na co hraješ jako výkonný muzikant?
Hraju na Ensoniq ZR76 a kytaru Seagull.
Co ta tvoje nová deska?
Moje nová stará nová deska? No, pořád je na tom ponku. Pořád hobluju a piluju. Já jsem měl takový věčný rozpor v tom, že jsem si nechával svoje melodie textovat. Vždycky jsem tím někoho obtěžoval, že jsem měl v hlavě písničku, nějakou vizi, harmonický - melodický model, který vytváří určitý pocit, a chtěl jsem, protože je to písňová forma a musí se zpívat, aby to někdo otextoval. V AG Fleku to dělal buďto Karel Markytán nebo Dušan Michelfeit jako externí textař. A ono je to tak, že někdy to dopadne dobře, někdy o něco míň. Ale hlavně, dokud se s tím člověk neporve sám, je to velký kompromis vůči té hudbě, protože nikdo to necítí hudebně stejně jako ty. Takže ideální je, myslím si, když to píše jeden člověk. Já jsem to nikdy nedělal, na Waltzu jsem vlastně poprvé napsal jeden kraťoulinký text a teď se s tím peru. Proto to stojí, protože mně ty texty jdou strašně pomalu. Hudebně mám už fůru materiálu, který mám rád. Jsou tam některé songy staré i pět let, co jsem na tom zhruba začal dělat. Pořád tam přibývá nějaký materiál, ale texty jdou strašně pomalu. Hodně mě to štve, protože bych na tom hrozně rád dělal, ale nemá to smysl, dokud to nemám všechno.
Cítíš se víc jako hrající šéf studia nebo jako nahrávající muzikant?
Spíš jako muzikant. Občas mě samozřejmě baví i ta zvukařská práce, protože tam poznáš nějaké party lidí, vtáhne tě ten problém. Vždycky je tam nějaký problém, který se musí řešit. A když se vyřeší dobře, tak máš z toho zase dobrý pocit. Je to dobré, strkat nos do nějakých věcí, o kterých nevíš, jak dopadnou. Vždycky to člověku něco přinese. Dlouholetá spolupráce s Ivou Bittovou mně přinesla další lidi z tohoto oboru. Teď tady dělali desku Rale, byly tady holky z Tara fuki. Bylo to hrozně fajn. Neumím ten bigbít jako Péťa Vavřík, takže se k tomu nehrnu, ale dělám spíš ty akustické projekty. S Ivou Bittovou jsem točil čtyři a půl desky, pak jsem s ní jezdil koncerty, jak měla sestavu Čikori, tak jsem se dostal i na živou zvukařinu a bylo to příjemné.
Jak vnímáš rozdíl mezi živým a studiovým zvučením?
Na živáku je tolik kompromisů. Sály jsou z 99% příšerné, aparatury, na kterých musíš pracovat, jsou z 80% příšerné, takže jsem si vozil sadu vlastních mikrofonů a hall Lexicon PCM 70.
Jaké mikrofony?
Kondenzátory. AKG 414, 451 nějaké Sennheisery. Kombinoval jsem na kontrabas lajnu-mikrofon a na kytaru taky. Všechno jsem se to snažil nazvučit kondenzátory, aby to znělo měkce, pokud to nezačalo zlobit. V Čikori byly bicí a vedle stál kontrabas, a bubeník, když nehrál metličkama a měl palice, tak v tom kontrabasu bylo všechno. Když kapela hrála jemně, kralovaly mikrofony, když přitvrdila, mikrofon jel dolů a vyjela linka. Celý koncert koncert jsem musel takhle vymíchávat.
K tomu ozvučení máš svoji aparaturu?
Ne, chraň bůh. Jezdil jsem jako zvukař, který vleze za cizí stůl, pokud nenarazí na úplného idiota, který je zhrzen tím, že jako majitel aparatury nemůže tahat za ty kliky, což se mi už taky párkrát stalo.
Takže živě zvučíš výhradně na místní aparaturu?
Jasně. Ale tak to je, i když jezdíme s AG Flekem. Pokud kapela nemá takové renomé, aby zaplatila aparaturu, která bude cestovat s ní, veze v lepším případě aspoň svého zvukaře.
Změny, které tvoje studio doznalo, už byly v té naší reportáži zaznamenané?
Jo, hned za čerstva. Stůl jsme pořídili letos v létě. Na dvoupalec točíme už asi čtyři roky, ale nebyly prachy na to, pořídit k tomu adekvátní stůl a letos se to tak nějak povedlo.
Takže analogové nahrávání tu pořád funguje?
Já nevím, jak jseš na tom ty, jestli jseš analogista nebo digitalista - ono je to srandovní, dělení na ty tábory.
Já jsem asi nad věcí.
Jasně, u nás je to taky taková hra. Ale jedna věc je jistá, že digitál funguje, ale jenom ten pekelně drahej. To znamená, když chceš mít dobrý zvuk, tak tam musíš mít převodníky Apogee nebo Prisma Sound. A to už pak se to nahrávání začne počítat v milionech. Ale levné digitální zařízení, to je katastrofa.
Levný digitál umí dnes každé PC.
Ale je to děsivé. Ten zvuk je z toho příšerný, ale svět už je takový, že už to nikomu ani moc nevadí. Ale tím, že děláme v analogu a mícháme do analogu, si člověk k tomu čichne a ví, jak zní ten pevný, sytý, barevný zvuk. Věřím, že pro klasiku nebo velmi dynamické nahrávky, pro určité žánry je ten digitál velmi dobré médium. Blbé je to, jak levný digitál zaplavil trh a znehodnocuje pohled na zvuk.
Ten váš dvoupalec je co?
Je to Otari MTR 100, to nejdražší, co vlastně vyrobili. Částečně je řízený počítačem, jsou tam programy na testování, nastavení předmagnetizace a tak. K tomu je stůl Amek Einstein. Počítače jsou tu taky, když je někdo chce. Samozřejmě ADATy, 24 stop v digitálu na nějaké pomocné věci. I na nich se natočí nahrávky, které jsou dost slušné. To se dělalo na starším stole Tascam. Základ je, pokud je kubatura studia slušná a akustika studia v pořádku i akustika v režii, aby byla dobrá kontrola. Pokud jsou tyhle věci zachovány a člověk má nějakou praxi a trochu štěstí, tak, myslím, může udělat slušné nahrávky.
Akustiku vám tu počítal Mirek Láb?
Nechci to podceňovat. Myslím, že on je praktik a vyšel z nějakých základních předpokladů, jak má studio fungovat. Nevím, nakolik detailně se to počítalo, nicméně se to povedlo a režie hraje výborně, ta je skvělá. I studio. Je s kratším dozvukem, není moc živé, ale není to přetlumené studio. Je rozumným kompromisem, když chceš točit akustické nástroje a nechceš tam mít věčně stejný dozvuk. Když je studio příliš živé, tak to na některé věci vadí. Myslím si, že je na takové žánry, jako je jazz, nebo i Druhá tráva tady točila bluegrass - tyhle akustické kapely, ne vyložený nářez - bigboš, i když i ten se tu dá udělat. Myslím si, že by to bylo dobré jazzové studio - piano, kontrabas. Dechy tady znějí výborně.
Jazzmani o tom vědí?
Myslím, že ne.
To je škoda, ne?
Jazzmani nemají prachy. Dnes je nemá nikdo.
Jaký je tvůj názor na příčiny poklesu produkce?
Ta hromada hudby, kterou hudební průmysl za ta léta vyprodukoval je prostě obrovská, před 20 lety byla na gramofonovém trhu úplná idyla. Protože lidi, kteří vydávali muziku v 50. letech, pokud se dožili, vydávají ji dodnes. A totéž se děje se všema kapelama, které začaly v 60., 70. a 80. letech. Pokud nejsou po smrti, tak točí desky. A do toho jsou nové kapely z 90. let a tak dál. Hromada té muziky je tak pekelně velká, že to, co je ve spodních vrstvách, už není slyšet. Naštěstí jsou tu ta rádia, která už ohlídají, aby posluchač nebyl obtěžován něčím, co vyžaduje k vnímání víc, něž jen žebříčkovou soustavu a taky, kdo by si pak koupil to, co bylo vyrobeno pro peníze. A další věc je to, že pokud má někdo chuť na hudbu, tak si ji nejde koupit, ale prostě ji čmajzne. Možnost kopírování je tak úžasná, že by se každý pozastavil nad tím, kdyby to neudělal. A nikoho ani nenapadne, že je to krádež. Zvláště pak ve státě se zažitým heslem, kdo nekrade, okrádá rodinu. A pak ty ceny, když česká deska stojí 4 kila a zahraniční 600, tak já, i když bych si rád koupil, poslední Suzanne Vega, posledního Cohena a posledního Dylana, se na to prostě vykašlu, nekoupím si to a nebudu to poslouchat, protože nedám dva tisíce za tři desky.
Používáš nějaké finty na piráty? Třeba datové stopy na CD, aby nešly přehrávat na PC.
Já si myslím, že proti tomu není žádná obrana. Když to zakóduješ, aby to nešlo přepsat digitálně, lidi stejně nezajímá kvalita až tolik. Lidi zajímá, že je to CDčko, že to vypadá kulatě, že to má tu dírku, že prostě už sbírají jednou CDčka a přestali sbírat černé desky. A je jim jedno, jestli to vytáhnou přes analogový převodník a přepálíš to přes něj anebo digitálně. Protože vkus - slyšet, jak má ta nahrávka znít, šel v posledních letech tak strašně dolů i tím, jak lidi poslouchají muziku na počítačových bedýnkách a takových věcech. Myslím, že už je pozdě. Kapitáni tohoto průmyslu si vlastně sami podřezali větev tím, že kdysi pustili na CD počítačová data. Byla to zvuková konzerva pro hudbu a nemělo na to přijít nikdy nic jiného. Ale pojďme žvanit třeba o té mé kuchyni. Nechceš vědět, na čem jsem nahrával, co mám doma?
Chci vědět všechno.
Tak, já nemám doma nic. Měl jsem doma 8stopý hard disk rekordér Akai DR8, ale strašně mě to nevyhovovalo a dal jsem to pryč. A teď bych hrozně potřeboval nějaké nahrávadlo, abych si na tom mohl dělat aranže, ale všechny peníze teď musely přijít sem a na tohle nejsou. Až budou, tak uvažuju o tom, že bych si koupil nějaký domácí počítač. Ale pozor - jen na demo! Aby to bylo malé a mohl bych si to tahat na chalupu. Víc od toho nechci, protože přetahovat magneťák s mixpultem nejde.
Ve svém studiu něco vyšíváš?
V mém studiu to nejde. Tady je věčně nějaký provoz. Chápu všechny, co chtějí mít studio doma, protože jsi ve svém oblíbeném prostředí, zavřeš se a kutáš si. Ale vím dobře, že když chceš, aby to mělo dobrý zvuk, tak musíš do výrobny, kde jsou k tomu prostředky. Na skládání, aranžování, zaznamenávání nápadů, vyhrání si je to báječné.
Ještě perlička na závěr - vaření.
Ježišmarja, musí to být?
Nemusí.
Pokud bych chtěl, tak bych vařil poměrně dobře, protože na vojně jsem byl na radarové hlásce, což je samostatné pracoviště pro tři vojáky v lesích v maringotce, byla spousta času, tak jsem pro kamarády vařil. Takže to mám rok vyzkoušené a bavilo mě to. Dělal jsem rajské a svíčkové a takové ty věci. Ale teď znám jiné věci, které mě baví víc a vaření mě nebaví. Když si ze zoufalství musím něco vyrobit, udělám si špagety a umím je taky na několik způsobů, ale myslím si, že to není hodné zaznamenání. Je mi trapné zveřejňovat recepty někoho, kdo k tomu nemá vztah. Rád chodím do restaurací.
Preferuješ klasickou kuchyni?
Ne, ne, mám velice rád italskou kuchyni. Mám rád lehká jídla, špagety, těstoviny všeho druhu nějak zajímavě udělané. Rád jezdím do Itálie už kvůli kafi. O tom bychom si mohli povídat hodiny. Měl jsem to štěstí zažít, jak je v Itálii postaráno o umělce. Měli jsme tam šňůru s Ivou a s Čikori. Hráli jsme třeba na horách, vyvezli nás autobusem k poslední horské chatě, kde už byly jenom vrcholy v mracích a krávy se zvoncema. Tam stály dva terénní Mercedesy, na ty přivázali nástroje, nás vzali dovnitř a vezli nás nahoru. Říkali jsme si, co je, pro koho budem hrát? Po cestě turisti s těma hůlkama a na horských kolech. Přijeli jsme na vrchol kopce, tam sedělo asi 300 lidí a čekali na koncert. Borec tam měl digitální Yamahu a pospojované akumulátory. Řekl mi, že na zvukovku mám 8 minut a na koncert tolik a tolik, že pak dojde šťáva. Ale koncert byl nádherný, úžasný. V mracích, pod náma bylo vidět horské jezero, a když to skončilo, tak lidi ještě provolávali bravo, jak chodili kolem. Ale abych se dostal k té kuchyni - pak nás vzali do nějaké pizzerie. Majitel tam obcházel mezi stoly a dělalo mu dobře, že může lidi zabít jídlem, tedy množstvím. Měli jsme asi 10 chodů a jeden lepší než druhý - třikrát fetuccini, pokaždé jinak. Hýkali jsme blahem, to se nedá popsat. A to jsme měli na každém hraní.
