Pražská kapela Prohrála v kartách, soustředěná okolo frontmana Filipa Horáčka, není na naší klubové scéně žádným nováčkem. Vzešla z kultovních punkových Stalinových obětí a v současnosti pracuje na druhém albu.
K tomuto rozhovoru si kluci, s nimiž se znám ze společných koncertů, vybrali takřka domácí prostředí. Hospůdka Žlutá pumpa je pro ně jakousi základnou a rovněž dějištěm jejich dvou videoklipů. Kapelníka Horáčka přišel při odpovídání na otázky podpořit basák Posel.
Považujete Prohrála v kartách za punkovou kapelu?
Filip: Ne, určitě ne. Punková kapela asi byla Stalinovy oběti, které vznikly na gymplu tak, jak běžně kapely vznikají. Bylo hodně kytaristů, a tak jsme z nejhoršího kytaristy udělali basáka, což dnes vidím jako úplně obrácený postup, protože basákem má být ten, kdo hraje na kytaru nejlíp. Příliš dobré kytary škodí.
Jak se Stalinovy oběti přetransformovaly v Prohrála v kartách? Proč se vlastně Oběti rozpadly? Byly ve své době hodně kultovní záležitostí, jeden známý mi říkal, že má jejich demáč a je to v dnešní době dost raritka...
Posel: Oni se nerozpadli, to spíš tak nějak vyčpělo. Nebyl jsem u toho, ale od svých asi šestnácti let jsem byl jejich velkým fanouškem.
Filip: Došlo k tomu, že jsme strašně dlouho zkoušeli nový program a už nás to nějak přestalo bavit. Každý chtěl dělat něco jiného, někdo třeba už ani nechtěl dělat hudbu.
Jak se fanoušek Stalinových obětí a branický pankáč Posel dostal do Prohrála v kartách?
Filip: My jsme měli původně jiného basáka, ale ten pořád jezdil někam na víkendy, což je samozřejmě problém, a navíc hrál hrozně komplikovaně. Chtěli jsme někoho, kdo hraje přímočařeji, a tak jsem si vzpomněl na Posla.
Posel: Tou dobou jsem zrovna nikde nehrál. Bylo to asi měsíc po ukončení spolupráce s Františkem Sahulou, která trvala asi čtyři roky, dvě desky. Skončilo to zvláštně, najednou jsem zjistil, že už u něj prostě nehraju. Nevím, čí to byla práce.
Jak jste dospěli k originálnímu názvu Prohrála v kartách?
Filip: Spolu s Petrem Zavadilem, což byl takový "vršovický básník", jsme si řekli, že název kapely musí být jedno slovo a pokud možno podstatné jméno. No a po jednom večírku, na kterém byl tuším snad i Ivan Hlas, jsme ráno na stole našli papírek, na němž bylo napsáno Prohrála v kartách. Nesplňovalo to ani jednu podmínku, ale my jsme si v tom stavu řekli, že tohle je přesně ono.
Speciální a ve své době poměrně ojedinělou akcí byly vaše štědrovečerní koncerty v Malostranské Besedě. Jak to vzniklo? Čí to byl nápad?
Posel: To už nikdo nezjistí. Bavili jsme se mezi sebou, co kdo bude dělat na vánoce, nikdo nevěděl a najednou z toho vyplynulo, že je domluvené hraní v Malostranské Besedě.
Filip: Řekli jste si, že se na Štědrý večer poměrně nudíte, a tak se vymyslelo tohle. Vedení Besedy souhlasilo hned, ale při prvním ročníku jsme museli mít svoje barmany, neboť místním se nechtělo. Báli jsme se návštěvnosti, ale zjistilo se, že se ten den nudí poměrně hodně lidí (smích). Dokonce i náš barman to podcenil a během přestávek mi chodil hlásit: už není pivo, už není ani víno. Vzpomínám si, že když jsem z Besedy odcházel, byly tam už jen dvě lahve vaječného koňaku. Tradice těchto koncertů byla přerušena letos (vlastně již vloni), kdy jsme si řekli, že si dáme pauzu a uvidíme, zda bude za rok zájem.
Filipe považuješ se spíše za muzikanta, či textaře? Nebo spíše za zpěváka? Jaké máš hudební kořeny?
Filip: No za zpěváka určitě ne. Já o sobě říkám, že jsem písničkář, který hraje v kapele. Táta měl doma kytaru a já se učil podle učebnice americké lidovky. Třeba Červenou řeku. Byla v géčku, a od té doby jsou všechny naše písničky v géčku (smích).
Posel: A vznikají vlastně tím písničkářským způsobem, že Filip přinese na kazetě písničku nahranou na španělku a společně to dotváříme.
Filip: Ale není to tak, že bych chtěl být výhradním autorem. Já je pořád nutím, ať něco nosí. Až teď náš nový kytarista má odvahu. Vlastně jsem nechtěl být ani textař. Texty psal původně básník Zavadil, ale pak přestal být básníkem Zavadilem a zbylo to na mě. Jsem vlastně takový textař z donucení, mě to ani nebaví.
A jaká byla Poslova cesta k base?
Posel: Začal jsem na klasický kytaře, ale pak mi přišlo, že basa má míň strun a tak musí být jednoduší. Co se týče těch kořenů, vždycky tvrdím, že jsem měl v mládí obrovskou výhodu, že jsem slyšel Sex Pistols dřív než Iron Maiden.
Jak se dostane textař z donucení k psaní textů pro Annu K?
Filip: Přes Pavla Skalu, který s námi tenkrát v Prohrála hrál. Původně jsem byl ale požádán spíše o muziku. Písničky jsem jí dal a vyzkoušeli jsme poměrně dost textařů, ale nakonec se ukázalo, že to budu muset udělat já. Ale zase jsem nechtěl (smích). Na desce Nebe dělali strašné šikovní lidé, jako Honza Muchow či Tomáš Vartecký, a určitě se povedla.
Myslíš, že ta spolupráce zpětně pomohla i Prohrála?
Filip: S vydáním desky určitě, býval by se s námi asi na firmě nikdo nebavil.
Dokážeš nějak zformovat historii Prohrála v kartách?
Filip: Myslíš, že ten rozhovor bude mít tolik stránek (smích)? Vezmu změny, které proběhly od první desky. Tu s námi nahrával ještě Wendy Šváb, který odešel velice záhy po vydání s tím, že na to už nemá čas. Toho nahradil Matouš Řeřicha, jinak též výtvarník. Teď odchází Martin Kontra, má víc projektů, a nastoupil kytarista, který se jmenuje Murphy a víc o něm nevíme, protože téměř nemluví. Na rozdíl od Matouše, který ho přivedl. Jinak kdysi měli Prohrála třeba i deset členů. Například bendžo a podobně.
V současné době natáčíte druhé album. Jak probíhá natáčení, v čem se liší od natáčení první desky? Pracujete se stejným týmem lidí?
Filip: Děláme jí se stejným producentem, s Honzou Šmejkalem, ale děláme ji jiným způsobem. Přišli jsme na chuť domácímu nahrávání, pořídili jsme si Digi002 nebo si i půjčujeme různá zařízení na Maca. Vyzkoušeli jsme toho hodně. Zjistili jsme, že nám úplně, místo do studia, stačí odjet na chalupu a tam to tvořit. Honza si s tím pak zase může hrát dál ve svém volném čase (smích). Jako problém se ale ukázalo dostat všechny lidi a přístroje v určitý čas na určité místo. Tím se natáčení trochu protahuje, ale chtěli bychom, aby deska na jaře bezpodmínečně vyšla. Ještě jedna zajímavá věc. My máme teď při nahrávání rozestavěné takové speciální mikrofony, které to snímají jako při zkoušce někde v garáži - a pak do nahrávky tenhle výsledný "hluk" přimixováváme. Jsou to pak vlastně jakoby dvě desky na sobě.
Posel mi říkal, že on by byl nejradši, kdyby se nová deska šířila pouze po internetu. Jaký je váš názor na tyhle věci a třeba i na kopírování?
Filip: Osobně si kupuji téměř výhradně originály. Je zajímavé, že třeba na kopírování má spousta lidí jasný názor, ale já ho nemám. Teď když točíme, tak třeba vidím, jak ta práce je drahá. Deska se musí za něco natočit, musí se zaplatit lidi, kteří na tom dělají, i ty stroje. Všichni navíc očekávají, že odvedeš stoprocentní práci, jenže ty musíš chodit do práce a nemůžeš se věnovat pouze tomu. Různě to tedy patláš po nocích a podobně, ale když řekneš, že by ses chtěl živit muzikou, koukají na tebe, jako že se chceš flákat doma. Na druhou stranu si myslím, že ve výsledku jsou ty desky zbytečně drahé díky věcem, které nemusí stát tolik peněz. Ten muzikant z toho příliš nemá. Internetový obchod je možná ideální věc, ale v době, kdy si stáhneš písničku za 30 korun, v podstatě končí album jako formát. A mně je album bližší. Stahování písní spěje k tomu, že se budou dělat jenom singly - a ty jak známo chce firma jednodušší a líbivější. Složitější věci, které nejsou třeba na první poslech, to budou mít těžké.
Přibližte čtenářům vaše nástrojové vybavení, oblíbené značky aparátů...
Filip: Oblíbené může být i to co nemám, protože na to nemám (smích). Ne já jsem spokojený, musím poděkovat panu Jurkovičovi, od něhož mám kytaru, kopii telecastera, ta je vynikající. Pak mám ještě Epiphona Sheratona. Co se týče aparátu, mám výročního "stříbrňáka" Marshalla 25/50. Krabičky nepoužívám. To je na mě moc složité. Na krabičky byl specialista náš bývalý kytarista Kontra.
Posel: Já nemám nic význačného. Laneye třístovku a basu Fender.
Váš vztah k drogám a k alkoholu jako zdrojům inspirace?
Posel: My máme takového rituálního panáka před koncertem.
Filip: Vím třeba, že jointa si můžeme dát až po koncertě. Stalo se nám v Pardubicích, kde jsem to nedodržel, že jsme z táhlé a pomalé třináctiminutové písně Divná udělali pětadvacetiminutovou, ale už ne tak táhlou a třeba v reggae se měnící skladbu. Bylo to tedy poměrně inspirační (smích), ale ne každý to stíhal. A alkohol? Pár skleniček před vystoupením může lidem, kteří jsou stydliví jako já, pomoci, ale nesmí se to přehnat.
Je to pohled do kuchyně, takže recept?
Posel: Banán na grilu. Je to jednoduchý, vezmeš banán, obalíš v kari a dáš ho opéct. Toť vše a člověk si pochutná.
Díky.
