Počátek letošních Velikonoc se tady v Holšinách ve studiu Michala Pavlíčka světí prací. Rozhodně o tom svědčí tlumené, vesměs basové tóny, které pronikají zavřenými dveřmi studia na dřevěné točité schodiště. Vystoupáte po něm, zaklepete a vstupujete. Vítá vás pán domu, který na sebe tentokrát vzal hned tři role najednou - roli producenta, muzikanta i mistra zvuku. A v ústrety vám přichází i ústřední osoba těchto řádků, skladatelka a zpěvačka Michaela Poláková. V paměti studiových přístrojů je uloženo patnáct jejích původních písniček, které zrovna teď nabývají na konkrétním tvaru, vyjasňují se a krystalizují, aby v září letošního roku představily Michaelu Polákovou na jejím debutovém albu. Jak lze usuzovat z kontur prozatím nedokončených nahrávek, bude to album zajímavé, pestré a silné. Album místy poetické, křehké a smutné, místy vzdorovité, depresivně potemnělé, stejně tak jako lehkovážně vzdušné.
"Míša má hrozně široký záběr," libuje si Michal Pavlíček, "jsou to úplně rozdílné věci, ale to, co je spojuje dohromady, je ucelená osobní výpověď."
Pro informovaného a pozorného čtenáře ovšem nebude albový debut Michaely Polákové docela prvním setkáním s jejím jménem. Už v loňském roce se podílela na aranžmá skladeb Stromboli pro smyčcové kvarteto, které se pak objevily na světě společně s reedicí desky Shutdown. Na zmíněném albu si i zazpívala. Její hlas se také objevil na albu Čombió Michala Pavlíčka a Big Heads. Už z těchto náznaků bylo patrné, že pod jménem Michaela Poláková vstupuje na tuzemskou scénu výrazná osobnost, kterou by bylo hřích přehlédnout a přeslechnout. Dveře studia se zase měkce zavírají, záhy jimi opět začnou pronikat tlumené, vesměs basové tóny právě rozmíchané nahrávky, a to je čas usednout s Míšou Polákovou v předpokoji a pustit se do povídání. Usedněte s námi.
Osud jménem Shutdown
První kroky Michaely Polákové směrem k muzice vedly ulicemi její rodné Ostravy. Míša popisuje: " Jako malá jsem si vysnila, že bych chtěla hrát na klavír, a tak jsem od devíti let na klavír chodila. Začala jsem si potom vymýšlet různé drobné skladbičky a od dvanácti jsem ke klavíru přibrala hodiny skladby u profesorů ostravské konzervatoře."
Nedá se přímo říct, že by Míša, dcera fotografa a zvukařky ostravské televize, pokračovala v nějaké hudební rodinné tradici. Hudba jí ovšem přitahovala natolik, že se po absolvování gymnázia v Ostravě rozhodla studovat skladbu na konzervatoři. S úspěchem složila zkoušky jak na konzervatoř ostravskou, tak pražskou, ale Praha nakonec zvítězila, protože jí umožňovala studovat vedle skladby na klasické větvi i skladbu na větvi populární. Tady se stal v šestém ročníku jejím pedagogem také Michal Pavlíček, ale s jeho muzikou se Míša pochopitelně setkala daleko dřív. A jak sama přiznává, bylo to setkání poměrně zásadní.
"V čase okolo puberty jsem poslouchala muziku jako Madonna a Michael Jackson. Ale když mi bylo asi šestnáct, dostala se mi poprvé do ruky deska Stromboli Shutdown. A tahle deska dost výrazně posunula moje vnímání populární hudby z hlediska skladatelského, z hlediska aranží i interpretace. Dodnes si myslím, že je to velmi progresivní deska, skladatelsky výjimečná, možná je to drzý názor, ale opravdu jí považuji asi za nejprogresivnější desku, jakou jsem kdy u nás slyšela."
V době, kdy hudba Stromboli zásadním směrem otočila pohled Michaely Polákové na muziku a její vnímání, nemohla samozřejmě Míša ještě tušit, že o několik let později bude s tímhle hudebním materiálem sama pracovat. Především se soustřeďovala na vlastní skladbičky z oblasti spíše vážné hudby a na rozdíl od svých vrstevnic nijak zvlášť netoužila po tom stanout s mikrofonem v ruce v čele své vlastní kapely.
"Já jsem dřív neměla tendence hrát v nějaké kapele, spíš jsem se vždy víc zajímala o skládání. Nebaví mě totiž takové to kolektivní skládání v kapele, kdy někdo udělá smyčku bicích, k tomu se přidají spodky, k tomu nějaké samply a nakonec někdo další přidá vokál. Mně vyhovuje psát si všechno sama, baví mě kompoziční práce. Ale teď se naopak hrozně těším, až budu s tou svoji deskou koncertovat."
Právě pro kompoziční práci poskytlo studium na konzervatoři, a to zejména studium klasické skladby, Míše Polákové velmi podstatné základy, které se pak nenásilně promítají do podoby jejích vlastních písniček. Využívá možnosti ne tak obvyklé v muzice "nevážné", podepřít svou invenci nabytými praktickými vědomostmi.
"Já jsem se na konzervatoř hrozně těšila. Těšila jsem se, že budu studovat muziku, těšila jsem se, co se všechno naučím, co všechno budu vědět. Musím se ale přiznat, že co se týče větve populární hudby, byla jsem časem docela zklamaná. Náplň studia mi přišla hodně jazzová, jazzrocková, málo si všímá současnějších, modernějších trendů. Je hodně o řemeslu. Jak napsat partituru, jak udělat jazzovou aranž. A ze zpěvaček vychovávají spíše sboristky, které putujou z jednoho muzikálu do druhého. A já si říkala, co budu dělat s těmi svými písničkami, které s tím nemají moc společného. Měla jsem z toho určitou krizi, ale z té mi pomohlo právě setkání s Michalem Pavlíčkem. Slyšel jednu mojí písničku na nějakých zkouškách a pak mě po semináři, na kterém nám přednášel, zastavil na chodbě a ptal se mě na tu písničku. Řekl mi, že začíná produkovat desku pro Kamila Střihavku, a ptal se mě, jestli nemám v zásobě ještě nějaké další písničky. Nabídla jsem Kamilovi tři, on si z nich vybral jednu, kterou jsem dodatečně česky otextovala. A jak jsem tak postupně Michalovi nosila další a další písničky a jemu se líbily, přišel s nápadem, že by mi pomohl a že bychom z nich mohli udělat celou moji desku. Je to zvláštní. Po těch letech, co mě tak oslovil a ovlivnil Shutdown, jsem se takhle náhodou setkala právě s Michalem Pavlíčkem a začala právě s ním spolupracovat na svých písničkách. Člověku to připadá, že to snad ani náhoda není."
Za klávesnicí, mikrofonem i notovým papírem
"Pokud se týče písniček, nápady vznikají hlavně u klavíru. Přehrávám si různé harmonie, k tomu si zpívám, a tak nápady většinou přicházejí. Dnes už víc využívám i počítač. Ale pokud se týče vážné muziky, v tom jsem tak trochu staromódní. Sedím u klavíru a píšu do not. I tady jsou dneska možnosti využití počítače veliké, jsou v něm samply všech možných smyčců, člověk může slyšet orchestr, to je všechno dobré, ale já jsem přece jenom zvyklá psát u klavíru, představovat si následnou instrumentaci. Naučila jsem se to a víc mi to tak vyhovuje. Takhle jsem psala i svou absolventskou skladbu pro komorní orchestr. Absolvovala jsem v roce 2000, a jestliže jsem říkala, že z větve populární jsem byla na konzervatoři zklamaná, pak se studiem u pana profesora Řehoře na větvi klasické to bylo úplně naopak a hrozně moc mi to dalo."
Michaela Poláková trvale dělí svůj zájem mezi muziku klasickou a populární. V mnoha případech se ovšem tyhle hranice stírají, boří, zanikají. Pro charitativní koncert "České jaro" třeba aranžovala pro symfonický orchestr Košilelu, zhudebněnou báseň Christiana Morgensterna z prvního dvojalba Stromboli. Podobná možnost, byť pro smyčcové kvarteto, se jí naskytla při přípravě už zmíněného disku Stromboli In Quartet, na němž si i zazpívala ve skladbě Scanners.
"Michalova muzika z desek Stromboli se sama nabízí k nějakému takovému zpracování. Skýtá obrovské harmonické i melodické bohatství. Michal oslovil mě a Petra Wajsara s tím, že jsme si každý mohli vybrat, co by se mám líbilo, co bychom chtěli přepracovat. Byla to pro nás veliká čest a veliká příležitost. Jenom mě trošku mrzí, že tahle deska prošla bez nějakého výraznějšího povšimnutí kritiků, protože si myslím, že na naše poměry to není až tak nezajímavá záležitost. Myslím, že by si byla zasloužila víc pozornosti."
V době, kdy se Stromboli In Quartet společně s Shutdown objevily na trhu, už ovšem naplno probíhaly přípravy chystaného vlastního alba Michaely Polákové. K jejím výhradně vlastním autorským písničkám včetně předpřipravených aranžmá se tentokrát připojily hned dvě generace Pavlíčků. Za bicí soupravu usedl Michal Pavlíček junior, Michal Pavlíček otec zase vystřídal hmatníky kytar, basy a knoflíky studiového pultu. Ve chvíli, kdy deska, která má zatím pracovní název Velkej kluk, spatří světlo světa, by už ovšem písničky z ní měly mít i živou koncertní podobu. Míša Poláková pro ní plánuje vlastní kapelu, v níž by se dle časových možností měl objevit i Michal Pavlíček.
"Já k Michalovi chovám velkou úctu a hodně dávám na jeho názor, protože to je pro mě osobnost s velkými zkušenostmi. Když jsem mu nosila první demosnímky, stalo se třeba, že jsem donesla pět písniček a myslela jsem si, že to bude to ono. Michal mi řekl - no tenhle refrén by se mi líbil, ale sloky nic moc. Sloky bych vzal z té další písničky a přidal k nim refrén z první a pak by to bylo v pořádku. A mnohdy má pravdu. Při práci mezi náma vzniká souznění a vzájemně se doplňujeme. Nemáme žádné zásadnější rozpory v pohledu na muziku. Probíráme jednotlivé skladby, texty, aranže a diskutujeme o tom. Jeho vedení jako producenta mi naprosto vyhovuje. A co se týče momentálního míchání alba, dává do toho strašně moc energie a tvrdě pracuje."
Ovšem všechny tyhle cesty, byť by byly sebeklikatější, vedou k jednomu společnému cíli - cíli, o němž už teď s předstihem lze předpokládat, že bude naplněn kvalitní, inteligentní a mnohabarevnou muzikou. Muzikou, která už za pár týdnů naplno ožije a bude si po právu vydobývat své zasloužené místo pro sebe i pro svou autorku a interpretku v jedné osobě, Michaelu Polákovou.
